Když cestovatelé obepluli jeden takový ostrov, všimli si mezery v pruhu rákosí. Vzadu tam bylo vidět pěšinu, která vedla do zelené houště. Makšejev zamířil svou loďkou do uličky v rákosí, aby vystoupil na břeh a prohlédl si ostrov. Ale sotva se loďka přídí jen lehce dotkla hlinitého břehu, už vykoukla ze zelené houštiny hlava šavlozubého tygra. Dva oslnivě bílé tesáky, dlouhé asi třicet centimetrů, vyrůstaly v horní čelisti dolů jako u mrože. Šelma byla zřejmě nasycena a neměla v úmyslu útočit. Široce rozevřela tlamu, jako by zívala, a pak se zas hlava schovala v houštině. Makšejev se však musel kvůli této šelmě zříci výletu, po ostrově.
Nazítří se řeka zase zúžila a proud se zrychlil. Rostlinstvo nabývalo stále víc a více subtropického rázu: duby, buky a javory zmizely. Úplně je vytlačily magnolie, vavříny, gumovníky a mnoho jiných stromů, které botanik znal jen podle jmen a podle zchřadlých exemplářů ve sklenících. Ostatně yukky a vějířové i ságové palmy nebylo těžko určit ani s loďky.
Kopců bylo méně a byly nižší, avšak rozlehlejší. Na svazích zarostly bohatými travinami, vysokými po pás, a tu a tam stály stromy nebo skupiny stromů, připomínající galeriové lesy střední Afriky. Neproniknutelné houští se táhlo podle břehů řeky a rostlo v nížinách. Na oběd se zastavili poblíž takového kopce, aby se vypravili na výlet a prozkoumali rostlinstvo. Makšejev se uvolil, že zůstane na stráži u člunů. Ostatní se po obědě vypravili ke kopci.
22. BĚHAJÍCÍ PAHOREK
První metry cesty si museli prosekat sekerou ve změti lián a keřů. Ale pak pod vysokou zelenou klenbou ohromných eukalyptů, myrtovníků, vavřínů a jiných stromů, kde vládlo šero, křoví při zemi zřidlo. Mezi skupinami kapradin a kmeny stromů byla půda pokryta rozličnými mechy a nádhernými orchidejemi. Vysoko nahoře se třepotal hmyz, ale dole byl úplný klid. Občas se objevil tiše se plazící had nebo ještěrka.
Blíž k úpatí kopce začal les řidnout a narudlé Plutonovy paprsky pronikaly k zemi. Zde bylo víc života, víc keřů, trav a květin. Lovci narazili na stezku, jež se vinula mezi stromy, a šli po ní, doufajíce, že je vyvede z lesa. Vpředu kráčel Kaštanov, za ním Papočkin, oba s připravenými puškami; obezřetně se rozhlíželi. Gromeko průvod uzavíral a každou chvíli se zdržel, aby sbíral nějaké rostliny.
Najednou se Kaštanov zastavil a zdvihl ruku, aby všichni zbystřili pozornost: vpředu bylo slyšet silný praskot a lehké broukání. Pak se na stezce objevil obrovský tvor podivného vzhledu. Vypadal jako medvěd, ale měl dlouhý huňatý ocas a dlouhou úzkou hlavu.
„To je mravenečník,“ zašeptal zoolog. „Jeho druhy, známé v Jižní Americe, jsou velmi mírné, třebaže zvíře vypadá tak strašlivě a má obrovské drápy. Jihoameričtí mravenečníci jsou však daleko menší než tenhle exemplář; vždyť je přes dva metry vysoký!“
Zatím si mravenečník všiml lidí, kteří se mu postavili do cesty, a nerozhodně se zastavil.
„Sejděme s pěšiny!“ zašeptal zoolog. „Ať přejde kolem nás, budeme si ho moci lépe prohlédnout.“
Lovci ustoupili stranou a schovali se za hustým křovím. Mravenečník zůstal stát ještě několik minut, nedůvěřivě se díval do lesa a pak se pomaličku pustil kupředu. Vždycky po pěti šesti krocích se zastavil a rozhlížel se. Při takové zastávce ho Papočkin stačil se strany vyfotografovat. Zvíře uslyšelo cvaknutí spouště a, rozběhlo se. Pohupovalo se na mohutných tlapách a natáhlo ocas. Od čenichu ke konečku ocasu mělo dobré čtyři metry.
Lovci vyšli z lesa a stáli u úpatí kopce, jehož povlovný svah se táhl daleko nahoru. Kaštanov se mrzutě díval na tenhle jednotvárný spád, který mu nesliboval kořist. Botanik však byl nadšen spoustou neznámých květin v husté trávě a začal je trhat. Najednou si geolog těsně při úpatí kopce všiml dost velkého kulatého pahorku, jehož holá skála zářila kovovým leskem.
„Nu, přece je tu něco pro mne!“ zvolal, vytáhl kladívko a téměř se rozběhl k pahorku, zatím co Papočkin právě chytal novou ještěrku, jež se před ním zachránila na nevysokém stromku.
Když Kaštanov došel k pahorku, v údivu se zastaviclass="underline" kupa byla docela holá, nerostla na ní ani nejmenší travička, a celý její povrch byl složen z šestibokých tmavohnědých plošek s tmavými okraji.
Překvapený geolog se pokoušel urazit kladívkem kousek nerostu, ale kladivo od pahorku odskočilo.
Kaštanov doufal, že na vrcholu kupy najde víc trhlin, a začal se škrábat nahoru. Hned však se mu to nepovedlo; kupa byla vysoká jen asi tři metry, ale její stěny byly naprosto hladké. Nahoře byla hornina také bez trhlin, a proto geolog vytáhl za pasem velké dláto, nasadil je do brázdičky mezi dvěma ploškami a začal do něho klepat kladivem. Ostří vnikalo poznenáhlu do horniny.
Vtom porazil klečícího geologa prudký otřes. Stěží se stačil zachytit dláta, aby nespadl. Otřesy pokračovaly a Kaštanov se nechápavě rozhlížel. Zdálo se mu, že se všecka půda hýbe a stromy že se zakymácely.
„Hrozné zemětřesení!“ křikl na své druhy, kteří byli asi o čtyřicet kroků dál. „Cítíte ty otřesy?“
Gromeko a Papočkin uslyšeli křik a nechápavě se na sebe podívali. Naprosto se jim nezdálo, že je zemětřesení. Když však pohlédli v tu stranu, kde stál Kaštanov, ustrnuli: pahorek s geologem se pomalu sunul po svahu kopce.
Po chvilce rozpaků se oba rozběhli do cesty tomuhle pohyblivému pahorku, jehož úpatí nebylo v trávě vidět. Když Papočkin přiběhl blíž, hlasitě se rozesmáclass="underline"
„Vždyť je to obrovská želva! Petře Ivanoviči, jedete na želvě!“
Tu se pahorek obrátil k pronásledovatelům. Spatřili poměrně dost dlouhý, vysunutý krk a odpornou hlavu, velikou jako hlava vola, pokrytou drobnými destičkami. V otevřené hubě bylo vidět destičkovité zuby.
Kaštanov pochopil, oč jde, nechal dláto zaseknuté do krunýře želvy, sklouzl s ní a rychle uskočil stranou. Všiml si teď hbitě se pohybujícího ohromného ocasu, podobného tlusté kládě, jehož úder by člověku mohl přerazit nohy.
Zvíře ucítilo, že je nic netíží, rozběhlo se po svahu a hlava s ocasem mu zmizely v trávě. Znovu tak překvapivě připomínalo pohybující se holý pahorek.
Když si dost požertovali o směšné příhodě geologa, který považoval živou želvu za kamenný pahorek a její pohyb za zemětřesení, pravil Kaštanov svým druhům:
„Ale myslím si, že to vůbec nebyla želva, nýbrž Glyptodon, zvíře z rodu pásovců, které žilo na zemi v pliocénové epoše třetihor spolu s ohromnými mravenečníky, obrovskými lenochody, mastodonty a velikými nosorožci. Hojně pozůstatků těchto zvířat bylo nalezeno v Jižní Americe.“
„Ohromného mravenečníka jsme přece potkali v lese,“ připomněl Papočkin.
„To setkání mě také přivedlo na tuto myšlenku. Jestliže jsme se v severnějším pásmu blízko ledové hranice setkali s takovými živými zkamenělinami, jako je mamut, dlouhosrstý nosorožec, pratur, jeskynní medvěd a obrovský jelen, kteří na Zemi žili počátkem čtvrtohor, pak tedy není nic divného na tom, že se jižněji, kde je takové teplo, zachovaly formy z doby ještě starší — z pliocénu.“
„A ještě jižněji, když rozvineme vaši myšlenku, musíme se setkat se starší zvířenou miocénní, eocénní, křídovou, jurskou a tak dále?“ zeptal se zoolog trochu nedůvěřivě.
„Tomu bych se naprosto nedivil,“ podotkl Gromeko. „Od té doby, co jsme objevili tenhle podivný vnitřní svět, přestal jsem se čemukoli divit a jsem ochoten poznat iguanodony, plesiosaury, pterodaktyly, trilobity a jiné paleontologické zázraky.“