„To je ale obluda, to je obluda!“ šeptal Gromeko a prohlížel si spolu s ostatními neobyčejného tvora, který se zvolna sunul jako kopec podle břehu jezera a žral trávu a keře.
„Co je to zač?“ zeptal se Papočkin.
„To musí být Triceratops, představitel skupiny dinosaurů,“ odpověděl Kaštanov. „Do ní patří různí veleještěři.“
„Tak to je plaz! Cožpak byli rohatí plazi?“ užasl Makšejev.
„Mezi dinosaury jsou velmi rozliční draví i býložraví ještěři, velcí i malí. Žili od počátku triasu do konce křídového období.“
„Tak to už jsme se tedy octli v době křídové!“ zvolal Papočkin. „A čím dál po proudu řeky, tím víc takových oblud budeme asi potkávat.“
„Štěstí, budouli tak neškodné jako tenhle!“ podotkl Gromeko. „Ale narazit na šelmu takovýchhle rozměrů, děkuju uctivě! Roztrhá nás dřív, než člověk stačí vystřelit.“
„Velká zvířata jsou obyčejně býložravá,“ namítl Kaštanov. „Podle mého jsou šavlozubí tygři o mnoho nebezpečnější než tihle obři.“
„Měli bychom ho přimět, aby zdvihl hlavu,“ navrhl Papočkin, „nebo aby přešel na nějakou planinu. Už jsem udělal dva snímky, ale na žádném není vidět nohy a konec tlamy.“
„Což na něho vystřelit?“ navrhl Makšejev.
„Ne, buďto se lekne a uteče, nebo se na nás vrhne. Takového kolosa snad ani výbušná střela hned tak nepoloží.“
„Pusťme na něho Generála!“
Po domluvách a pobízení se podařilo přinutit třesoucího se a vrčícího psa, aby na obludu zaútočil. Pes se vrhl s hlučným štěkotem k veleještěrovi, ale přece jen se zastavil v uctivé vzdálenosti. Účinek psího útoku byl naprosto neočekávaný. Obluda se vrhla do jezera, rozstřikovala celé proudy vody a schovala se ve zkalené jílovité hlubině.
Při pohledu na tenhle ostudný útěk se všichni rozesmáli. Ale Generál, hrdý na své vítězství, přiběhl k břehu a začal zuřivě štěkat na kalné vlny, které se v kruzích rozbíhaly po hladině. Za chvilku se uprostřed jezera ukázaly dva rohy a límec ještěra, který vystrčil hlavu, aby nabral dech. Papočkin měl aparát připravený a musel se spokojit jen snímkem hlavy, protože ještěr se nadechl vzduchu, a když viděl, že jeho podivní pronásledovatelé stojí dosud na břehu, zase se pohroužil do vody.
Na druhém jezeře vyhnal Generál z hustého porostu celé hejno podivných ptáků. Byli velcí asi jako pořádné labutě, ale měli delší tělo, kratší krk a velmi dlouhý a ostrý zobák, plný drobných špičatých zubů. Ptáci báječně plovali a potápěli se za rybami. Jednoho ptáka se podařilo zastřelit. Kaštanov ho prohlédl a usoudil, že je to nejspíše Hesperornis, zubatý bezkřídlý pták křídové doby, blízký stavbou těla dnešním potáplicím. Křídla měl v počátečním stadiu vývoje; docela se ztrácela v měkkém vlasovitém peří.
25. PÁSMO BAŽIN A JEZER
Po třídenní plavbě v zemi suchých stepí dosáhli cestovatelé jejího jižního okraje. Tam se rostlinstvo naráz změnilo. Břehy řeky se pokryly zelenou houštinou chvojnatých a ságových palem a mnoha druhy, kapradin, které byly většinou docela nové a dosahovaly výšky člověka. Vysoké porosty rostlin podobných rákosí čněly Ve vodě podle břehu a ploché mělčiny byly pokryty přesličkami, vysokými přes půl druhého metru. Příčný průměr jejich stvolu byl víc než dvacet pět milimetrů. Z hloubi porostů se neslo ustavičné skřehotání a nad vodou kroužil podivný hmyz. Podobal se vážkám, ale rozpětí křídel dosahovalo téměř čtyřiceti centimetrů. Kovově lesklé tělo bylo dlouhé asi dvacet centimetrů. Některé tyto vážky byly zlatavě žluté, jiné ocelově šedivé, třetí smaragdově zelené, čtvrté sytě modré, páté ohnivě rudé. V slunečních paprscích poletovaly, vířily, honily se a melodicky chrastěly. Připomínalo to klepot kastanět.
Cestovatelé, ohromeni tím krásným pohledem, složili vesla. Člun pomalu plul po proudu a veslaři se obdivovali nevídanému divadlu. Papočkin vytáhl síťku a po dlouhých pokusech chytil jednu vážku.
Když však ji vytahoval ze síťky, velmi bolestně ho štípla kusadly do prstu a zmatený vědec ji pustil.
Pro celistvou zelenou bariéru, která vroubila břehy, nemohli cestovatelé přistát, a unaveni dlouhou plavbou, marně vyhlíželi aspoň malinkou nezarostlou loučku, aby mohli přenocovat.
Zatím se už taky hlásil hlad, ale zelené stěny přesliček byly stále hustší a hustší.
„Ach, měli jsme se zastavit na konci stepi!“ zalitoval Gromeko.
„Podruhé budeme rozumnější!“ zasmál se Makšejev.
Kilometr ubíhal za kilometrem a zelené stěny nepřestávaly. Konečně se za ohybem řeky na levém břehu ukázal nízký zelený proužek. Do vody zabíhal dlouhý a úzký poloostrov, který pak přecházel v mělčinu, porostlou jen přesličkami. Protože neměli nic lepšího na vybranou, rozhodli se, že se zastaví tady a vysekají si tu mýtinku. Vpluli s čluny do zálivu mezi poloostrovem a břehem, vytáhli lovecké nože a pustili se do boje s přesličkami. Nebylo to však snadné: silné lodyhy, tvrdé vysokým obsahem křemíku, daly se špatně řezat a po uříznutých lodyhách zůstávaly špičaté pařízky, na kterých se nedalo ani sedět, ani ležet.
„Zkusme je vytrhnout i s kořenem,“ navrhl botanik. „Nemohou být příliš pevně zakořeněny v měkké říční naplavenině.“
To bylá dobrá rada: přesličky se daly snadno vytrhnout a cestovatelé vyklučili za půl hodiny malou mýtinku pro stan a ohniště. Oheň však neměli z čeho rozdělat: čerstvé přesličky nehořely. Nemohli si ani připravit večeři, ani uvařit čaj. Kromě toho se z přesliček zvedly celé roje vydrážděných dvoucentimetrových komárů, před kterými se mohli zachránit jen kouřem ohně.
„Počkejte,“ vzpomněl si Gromeko. „Když jsme sem pluli, všiml jsem si docela blízko odtud suchého kmene, který trčel z houští. Musíme ho dostat!“
Gromeko a Makšejev si vzali sekery a provaz, odvázali jeden člun od voru a pustili se proti proudu. Asi dvě stě kroků od tábořiště spatřili silný suchý strom s několika větvemi, který trčel v zelené houštině. Strom však byl tak vysoko nad vodou, že na něj nemohli dosáhnout ani rukou, ani sekerou.
„Zkusme hodit provaz na větev, možná, že se ulomí,“ navrhl Makšejev.
Gromeko se chytil za přesličky a udržoval tak loďku na místě, a Makšejev přehodil provaz přes silnou větev a zabral. Větev se nelámala, ale začal praskat celý strom.
„Pusťte loďku a pomozte mi táhnout!“ křikl Makšejev na svého druha.
Tu se oba chytili provazu, a jak stáli v lehkém člunu, škubli vší silou. Strom se svalil a prudce udeřil do přídě loďky, která se pod jeho tíhou počala potápět. Gromeko se tak tak stačil chytit přesliček a přitáhnout k nim záď, když se příď loďky potopila.
„To je hrůza! Co si teď počneme?“ zabědoval Makšejev.
Oba seděli na zádi, nohy měli ve vodě, jednou rukou se drželi přesliček a druhou provazu, který bránil tomu zpropadenému stromu, aby odplul po proudu.
„Vylézt na břeh nemůžem, vyčerpat vodu nemáme čím. Musíme někoho zavolat na pomoc,“ pravil Gromeko.