Loď se ostře obrátila na severovýchod.
„Do kterého přístavu míříme?“
„Do žádného, jestliže nás k tomu nedonutí silný vítr. Ale tlakoměr stojí vysoko a do Kurilských ostrovů to na bouři nevypadá.“
„A tam?“
„Tam nám studené Ochotské moře jistě způsobí lecjakou nepříjemnost. Tenhle odporný kout Tichého oceánu skoro vždycky dá co proto lodím, které míří na Kamčatku. Každou chvilku tam bývají nenadálé vichřice, mlhy, déšť nebo sníh, zejména na jaře a na podzim. Ale aspoň se tak připravíme na polární podmínky.“
Protože moře bylo klidné, vyspali se té noci výborně a odpočinuli si po shonu a starostech cestovních příprav. Nazítří však se Truchanovova předpověď vyplnila. Tlakoměr prudce klesal, začal dout pronikavý severozápadní vítr, nebe se zatáhlo šedivými mračny a spustil se drobný podzimní déšť. V šířce mysu Trpělivosti obrátila se „Polární hvězda“ skoro na východ, vplula do otevřeného Ochotského moře a stále se vzdalovala od Sachalinu. Začalo silné boční kymácení a cestovatelé strávili velmi neklidnou noc.
Nazítří se počasí nezlepšilo. Déšť a sníh se neustále střídaly. Tmavé vlny s bílými hřebeny pěny rytmicky narážely na levý bok a zkrápěly celou palubu. Cestovatelé byli nuceni sedět v klubovně a krátit si čas hovorem. Papočkin a Borovoj, kteří špatně snášeli kymácení, nepřicházeli ani k obědu, ani k večeři. Kapitán sestupoval se svého stanoviště na můstku vždy jen na kratičkou chvilku. Na štěstí vichřice nebyla silná a přes noc dokonce zeslábla. Ráno vyvstala vpředu tmavá kupa ostrova Paramuširu, největšího v severní části Kuril. Napravo bylo vidět drobné ostrovy Makanruši a Onekotan se sopkou Toorusyr, z které vystupoval hustý sloup dýmu. Vítr ustal, kouř stoupal přímo vzhůru a rozplýval se v horních vrstvách atmosféry do šedivého oblaku, sotva patrného na pošmourném nebi. Několik mil na jih — podoben obrovskému sloupu — čněl kolmo z vody útes Avossi jako ohromný prst, jenž hrozí lodi. Bílý pruh příboje ostře odděloval jeho úpatí od mořské hladiny, která se v šedivém světle zdála olivově zelená.
„Jak jsou tyhle ostrovy nevlídné!“ zvolal Papočkin, jenž vyšel na palubu, když slyšel, že je vidět zemi. „Černé a zarudlé zamračené skály a plazivé křoví.“
„A neustálé mlhy. V létě deště, v zimě vánice,“ dodal Truchanov. „A přece jen tu žijí lidé.“
„Kurilské ostrovy jsou veskrze sopečného původu,“ vysvětlil Kaštanov. „Je na nich třiadvacet sopek, šestnáct z nich je ustavičně nebo občas v činnosti. Tento řetěz, který spojuje Kamčatku s Japonskem, táhne se po západním okraji velké propadliny mořského dna, podle propasti Tuscarory, a ta dosahuje hloubky devíti a půl tisíce metrů. Linie velkých zlomů v zemské kůře jsou obvykle doprovázeny sopkami a častá zemětřesení, k nimž tu docházívá, svědčí o tom, že pohyby v zemské kůře ještě pokračují a rovnováha že se porušuje.“
4. ZEMĚ DÝMAJÍCÍCH SOPEK
Vítr, jenž jim vál do zad, dovolil po poledni napnout všechny plachty a „Polární hvězda“ plula dvojnásobnou rychlostí ke Kamčatce, kterou už bylo vidět na obzoru. Loď brzo dorazila na úroveň mysu Lopatky a pak se před očima cestovatelů naježil řetěz sopek. Některé byly kuželovité, jiné s tupým vrcholem, spojené navzájem rovnými hřebeny nevysokých hřbetů. Sníh, který pokrýval štíhlé kužele sopek a hřeben spojovacího hřbetu, bělal se jasně na tmavém pozadí nebe. Měsíčná noc dovolila bezpečně vplout do úzkého hrdla Avačinského zálivu. „Polární hvězda“ stáhla plachty, pomalu proplula mezi vysokými skalami brány a octla se v rozlehlém zálivu, na jehož březích nesvědčilo ani jediné světýlko o přítomnosti lidí. Bylo už po půlnoci a malé městečko Petropavlovsk dávno spalo. Klidné vody zálivu se stříbřily v jasném svitu měsíce a daleko na severu se zdvíhal štíhlý kužel Avačinské sopky, podobný bílému přízraku na tmavém pozadí oblohy. Ve vzduchu bylo cítit slabý mrazík. Zdálo se, že Kamčatka je ještě pohroužena do zimního spánku.
Loď za hodinu zakotvila asi sto kroků od břehu u spícího městečka. Rachot řetězů vzbudil psy a noční ticho bylo roztříštěno štěkotem a vytím, kterého si však nikdo z obyvatel města nevšímal. Tenhle koncert se opakoval často, zřejmě to byl obvyklý zjev.
Ráno byli cestovatelé probuzeni shonem a zmatkem na palubě. Nakládali uhlí, pitnou vodu, zásoby. Všichni spěchali nahoru. Jasné slunce už vystoupilo vysoko nad hory a město oživlo.
Po dlouhé plavbě chtěli všichni ucítit pod nohama pevnou zemi; proto narychlo posnídali, a aby se dostali na břeh, nasedli do loďky, která plula pro zásoby. Tam se už sešli všichni obyvatelé Petropavlovska od dětí až po starce, kteří sotva vládli nohama, aby se podívali na loď a na cestující, dozvěděli se poslední novinky z daleké vlasti a zjistili, zda jim přivezli zboží, které potřebují.
Za zástupem se na mírném svahu rozložily v malebném nepořádku ubohé domky obyvatel města. Od těchto chat se velikostí a pevností odlišovala jen městská škola, nemocnice, nový dům gubernské správy a několik obchodních skladišť.
Cestovatele překvapilo, že tam nebylo pranic podobného ulicím. Domky byly rozházeny tak, jak to jejich stavitele a pány napadlo: některé stály otočeny k zálivu průčelím, druhé bokem, třetí dokonce šikmo. Kolem každého domku byly špejchary, kůlničky, přístřešky pro dobytek, věšáky na sušení ryb. Na mnoha místech ležely ještě hromady a pláně špinavého tajícího sněhu, zpod nichž sbíhaly k moři potůčky kalné vody; cestovatelé je museli přeskakovat, protože tu nebyly ani chodníky, ani můstky.
Všechny překvapilo, že tu skoro docela chyběla drůbež a drobné zvířectvo. Vysvětlovali si to tím, že tažní psi, bez kterých je život na Kamčatce nemožný, vyhubí všechna malá zvířata. Zejména na konci zimy, když se ztenčí zásoba sušených ryb a psi mají hlad. Ty psy, překrásné huňaté šelmy různých barev, bylo vidět u všech stavení. Někteří se hřáli na slunci malebně rozloženi, jiní se hrabali v kuchyňských odpadcích, třetí se prali nebo si spolu hráli. Cestovatelé si se zájmem prohlíželi tahle zvířata, jejichž příbuzní se měli zúčastnit výpravy „Polární hvězdy“ jako dopravní prostředek po sněhu a ledu neznámé země. Protože zimní cestování skončilo a na Kamčatce tál všude sníh, měli teď psi zasloužený odpočinek a nezasloužený veliký půst, zračící se na jejich propadlých bocích a hladových pohledech.
Nehledíc na klikatou cestu, která vedla mezi domy a jejich přístavky, obešli cestovatelé za necelou půlhodinu celé město a pustili se kousek dál. Botanik doufal, že za městem najde nějaké jarní rostliny. Doufal však marně — všude ještě ležel hluboký sníh a jenom na nejpříkřejším svahu, kde sníh již roztál, našli mladé lístky sasanek. Jaro na Kamčatce pro spousty zimního sněhu a vlivem studeného Ochotského moře začíná, pozdě a sníh taje až koncem května. Ale podzim se zato pořádně protáhne až do poloviny nebo možná do konce listopadu.
Z horního kraje města se otvíral nádherný pohled na celý Avačinský záliv, obklopený prstencem hor. Ty se místy prudce svažovaly tmavými útesy k vodní hladině, jinde pak sbíhaly povlovnými svahy a byly proťaty údolími říček, které už shodily zimní okovy.
Prstenec hor se vzdaloval od břehu zálivu jen na západě, kde bylo vidět nížinnou deltu říčky Avači. U jejího ústí stály domky stejnojmenné vesnice, kromě Petropavlovska jediného obydleného místa na břehu tohoto nádherného basénu, širokého asi dvacet kilometrů.