Začali houkat a volat. Z počátku nikdo neodpovídal, ale pak bylo slyšet hlas Kaštanova, který se ptal, co se stalo.
„Připlujte nám někdo na pomoc, vezměte vědro, loďka se nám potopila!“
„Hned přijedu!“ zalehla k nim odpověď.
Vtom se z vody vedle potopené přídě člunu vynořila ohromná zelenohnědá hlava s krátkou a širokou tlamou a maličkýma očima pod zploštělým čelem. Zvíře se chvíli dívalo na muže, kteří překvapením ztrnuli, a pak rozevřelo tlamu, vycenilo několik řad ostrých zubů a začalo vylézat na příď loďky, která se pod jeho tíhou začala potápět ještě hlouběji. Objevil se krátký a tlustý krk, pak část holého trupu, široké přední tlapy se drápy zachycovaly boků loďky.
Když se lovci vypravovali na dříví tak blízko od tábořiště, nevzali si s sebou pušky a teď byli bezbranní tváří v tvář neznámému obojživelníku, který je bezpochyby dravý a silný. Sekery jim zůstaly na přídi a byly teď ve vodě už pod tlapami nepřítele.
„Honem si přivažte nůž k rukojeti vesla!“ zvolal Makšejev, „a já se pokusím tu obludu zadržet druhým veslem!“
Vytáhl svůj nůž, vzal ho do zubů, a pak popadl veslo a prudce je vrazil rozšířeným koncem do pootevřené tlamy. Prudká rána do patra a jazyka zvíře omráčila. Křečovitě sevřelo čelisti. Ozval se praskot, ostré zuby drtily dřevo a vnikaly do plechu, jímž bylo veslo okováno. Makšejev vrážel veslo hlouběji zvířeti do tlamy. Veslo však bylo čím dál kratší, protože čelisti pracovaly a vyplivovaly zkrvavené třísky dřeva.
A tu se Gromeko, kterému se už podařilo přivázat velký lovecký nůž řemínky od bot k rukojeti druhého vesla, zdvihl za Makšejevem a vrazil toto improvisované kopí obludě do oka. Zvíře, zběsilé bolestí, sebou škublo, vyrvalo Makšejevovi veslo z rukou a zmizelo v řece. Na okamžik ukázalo široký hnědozelený hřbet s dvojitou řadou šupin podle páteře a krátký tlustý ocas, který uhodil do vody tak silně, že oba lovci byli od hlavy k patě jaksepatří postříkáni mohutnými proudy vody.
Loďka, kterou zmítající se obluda odtrhla od břehu, potopila se docela.
Kaštanov, jenž jim spěchal na pomoc, byl v tu chvíli už blízko místu nehody. Když vyplouval ze zátočiny, uviděl vodní smršť, kterou zvedlo obludné zvíře, ale nechápal, co se stalo. Kolem něho na houpavých vlnách — potápěje se a vynořuje — plul suchý strom. Veslař ho považoval za krokodila a chtěl ho uhodit veslem. Tu však zavolal Gromeko, který nechtěl ztratit kořist, jež je stála takovou námahu:
„Kládu, chyťte kládu! To je naše dříví!“
Kaštanov zachytil strom hákem, vlekl jej za člunem a konečně doplul ke svým druhům, kteří stáli po pás ve vodě.
Chvíli se pachtili, než loďku vytáhli, vyčerpali z ní vodu a i s kořistí se pak vrátili ke stanu, kde se Papočkin zuřivě bránil komárům. Generál se před nimi zachránil tak, že vlezl až po uši do vody.
Rychle vytáhli kládu na břeh, nasekali polena a brzo vesele zapraskal oheň. Přesličky, které na oheň přiložili, začaly tak štiplavě dýmat, že se komáři dali na útěk a Makšejevovi a Gromekovi, kteří se sušili u ohně, vyhrkly slzy z očí.
Kaštanov vyslechl jejich vypravování o tom, jak je přepadla vodní obluda, a pak poznamenaclass="underline"
„Myslím, že to byl ještěr, představitel rodu, který vymřel na povrchu naší planety před obdobím třetihor.“
„Ichthyosaurus či co?“ zeptal se Makšejev, který si leccos zapamatoval z kursu paleontologie, jejž absolvoval na báňské fakultě.
„Ne, podle vašeho vypravování ne. Ichthyosaurus byl mnohem větší, měl jiný tvar hlavy a žil dřív, v jurském období. Váš známý je podobný spíš malému křídovému krokodilu.“
„Ano. Ichthyosaura byste tak lehko nevyřídili,“ poznamenal Papočkin. „A Plesiosaurus by měl krk delší než vaše veslo a klidně by vás popadl přímo z vody, ten by do loďky nelezl.“
„Můžeme čekat, že se časem setkáme i s těmihle obrovskými veleještěry,“ usoudil Kaštanov. „Myslím si to proto, že cestou po proudu potkáváme představitele stále starší fauny. Teď už jsme se octli v polovině nebo dokonce na začátku doby křídové.“
„Ano, živočišný i rostlinný svět je stále odlišnější od všeho toho, co jsme si zvykli vidět na povrchu Země,“ přidal se Gromeko. „K přeměně dochází postupně a my si ji hned dokonce ani neuvědomujeme. Ale když se zamyslíme, tak je kolem nás všechno nové: zmizela spousta listnatých stromů, květin a trav, převládají palmy, rostliny šáchorovité a nahosemenné a objevilo se i plno rostlin tajnosnubných.“
„Tohle podzemní království ukrývá ještě mnoho překvapení a musíme být opatrnější. Ani krok bez pušky s výbušnou kulí!“
„Myslím si, že bychom si měli jen maličko odpočinout, než se uvaří večeře, pak se najíst a jet dál na vhodnější místo. Na velký oheň, který by nás chránil před šelmami, nemáme tu dost dříví!“ prohlásil Gromeko.
Všichni s ním souhlasili. Vytáhli poškozenou loďku, aby ji vysušili a spravili, povečeřeli, zdřímli si na dvě hodiny u dýmajícího ohně a znovu vypluli. Zbylé dříví si vzali s sebou. Ještě asi dvě hodiny se táhla stále stejně neproniknutelná houština s lemem rákosí a přesliček. Tam, kde nebyl proud, vyskakovaly nad vodu ryby a unikaly před nepřítelem, který je pronásledoval. Někdy bylo možno pozorovat, jak za rybou, jež se vymrštila nad hladinu, vykoukla na okamžik odporná ještěří hlava s rozevřenou tlamou a pak víry a velké rozbíhající se kruhy na hladině prozrazovaly, že se do vodní hlubiny rychle ponořilo velké tělo. Občas se bezstarostně poletující vážky rozprchávaly na všechny strany a schovávaly se v listí a v rákosí před velkým blankytným ptákem s ohromným zobanem, který s velkým hlukem odkudsi přiletěl a v letu chytal opozdilý hmyz.
Konečně se zelené stěny začaly rozvírat, proud se zmírnil a vodní hladina se stále víc a více rozšiřovala. Řeka se změnila v jezero, uprostřed něhož bylo vidět ostrovy. Jeden z ostrovů upoutal pozornost cestovatelů. Vysokou lesní houští byl zarostlý jen z poloviny, nadruhé půlce ostrova se prostírala poměrně velká louka s několika uschlými stromy. Spěšně tam zamířili a přistáli tam.
Tato luční polovina ostrova byla porostlá nízkou, ale tvrdou trávou. Když si ji podrobněji prohlédli, shledali, že je to zvláštní druh plavuně. Loučka byla v horní polovině ostrova a větřík vál dolů po proudu řeky. Topiva měli dost, a proto se rozhodli, že u lesa zapálí několik pořádných dýmavých ohňů, aby z ostrova vyhnali všechny šelmy a měli od nich pokoj.
Když začaly hranice praskat a kotouče dýmu pronikaly do nitra lesa, počali odtamtud vylétat drobní ptáci a různý hmyz. Někteří padali na zem, a tak si zoolog mohl nasbírat zajímavou sbírku neznámých druhů. Pak na louku vyběhl podivný a hrozný tvor. Velmi připomínal dikobraza, ale byl velký asi jako pořádný vůl a ostny měl na metr dlouhé.
Zvíře se naježilo, bylo najednou jako ohromná bodavá koule, přeběhlo kolem ustrnulých mužů a schovalo se v rákosí.
Hned za ním krátkými a vysokými skoky vyskočilo z houštiny zvíře, které připomínalo šelmu. Mělo tmavožlutou srst a kočičí hlavu, poměrně dlouhý a silný ocas, krátké nohy a tupou tlamu s vyceněnými ostrými zuby. Vcelku se podobalo velké, téměř dva metry dlouhé říční vydře a lišilo se od ní jen nápadnějšíma ušima a krátkou hřívou. Zvíře sice nejevilo úmysly napadnout lidi — kradlo se podle kraje lesa k vodě — ale jeho podoba Kaštanova tak zaujala, že šelmu dobrou ranou složil.
Šelma byla skutečně zajímavá: v tlamě jí nenašli ani ploché řezáky, ani ostrohroté stoličky jako u dravců pozdějších dob. Všechny zuby byly stejně ostré, kuželovité, jako u plazů. Jenom přední zuby, které nahrazovaly řezáky, byly trošku menší než ostatní a poněkud zploštělé. Zuby po stranách čelistí byly o trochu větší a tesáky předčily velikostí všechny ostatní zuby a byly největší v obou čelistech, zejména v horní.