„A dá se vůbec taková obluda jíst?“ zeptal se pochybovačně.
„Ovšem, že dá. Podobá se kambale, ačkoli se od ní taky liší. Myslím, že je to rejnok. Vůbec všechny čerstvé ryby se dají jíst, protože jedovaté bývají u některých druhů jen jikry, mlíčí nebo černá mázdra, která vystýlá břišní dutinu. Jestliže vyndáme všechny vnitřnosti, můžeme jíst i neznámou rybu, jen když její maso nebude páchnout nebo v něm nebude moc kostí.“
„Pak to tedy zkusíme a budeme chytat dál. A jakápak byla ta vaše ryba, co vám utekla?“
„Myslím, že to nebyla ryba, ale veliký ještěr, který chycenou rybu utrhl a sežral ji i s háčkem a kusem vlasce.“
„Tak vida, i tady se toulají ti dravci! A my jsme se tak bezstarostně koupali v moři!“
„Ano, musíme být opatrnější. Vždyť v mořích jurského období — a toto moře před námi pravděpodobně je — žili ohromní ichthyosauři, plesiosauři a jiní draví ještěři, kteří by člověka překousli vejpůl jako nic.“
„A žraloci v těch dobách ještě nebyli?“
„Taky byli. Tihle dravci jsou známi div ne už v devonském období a dosahovali tehdy ohromné velikosti. Byly nalezeny jejich zuby, dlouhé až sedmnáct centimetrů. Představte si tlamu, v které takové zuby rostly!“
Rybáři zase nahodili udice a brzo ulovili velké ryby, podobné dnešním sterledím. Chycené ryby hned vykuchali a uvařili z nich polévku. Zatím co se vařila, nachytali ještě dobře deset takových ryb.
Po večeři všichni seděli u stanu, pokuřovali z dýmek a uvažovali o nadcházející plavbě po moři, které se klidně čeřilo a šumělo na písku, pokrytém ulitami různých měkkýšů. Ty vzbudily velký geologův zájem.
Zatím co jeho druzi lovili ryby, nasbíral celou sbírku ulit a určil, že patří k ammonitům.
„Podívejte se!“ přerušil jejich besedu Gromeko. „Co je to za ohromné mořské hady?“
Asi sto metrů od břehu se zdvihla nad mořskou hladinou jedna a pak druhá hlava, která seděla na dlouhém krku. Byly ploské — jako hadí — a krky se plavně prohýbaly. Zdálo se, že to plují dvě ohromné černé labutě, jejichž těla se nepatrně pozdvihují nad vodou.
„To nejsou hadi,“ opravil ho Kaštanov, když pozoroval zvířata dalekohledem. „Jsem si jist, že to není nic jiného než plesiosauři. Je velmi pravděpodobné, že žijí v svrchnojurském moři.“
„Jsou to ale obludy!“ žasl Papočkin, který se rovněž díval dalekohledem na zvířata.. „Myslím, že mají při nejmenším dvoumetrový krk!“
„A neuráčí se jim k nám na návštěvu?“ zapochyboval Gromeko, který se ještě pamatoval na dobrodružství s ještěrem v loďce.
„Kdož ví? Ale mám za to, že jsou na souši velmi neohrabaní. Stačili bychom jim snad utéci. Pro jistotu si můžeme nabít pušky výbušnými střelami.“
Mořské obludy však nejevily chuť vylézt na souš. Začaly se potápět a honit ryby. Pluly pomalu podle břehu a vyhlížely před sebou kořist, pak ji rychlým pohybem krku a hlavy chytily, nadhodily si ji ve vzduchu a polapily ji až u hlavy, aby ji nepolykaly proti ostnům a šupinám, ale po nich. Pohyby plesiosaurů byly přitom velmi rychlé a půvabné. Někdy však vyhlídnutá kořist unikala. A tu zvíře div nevyskakovalo z vody, jak se za ní hnalo, hlučně rozráželo vlny a natahovalo krk daleko vpřed.
Tento plesiosauří lov, který cestovatelé pozorovali s velikým zájmem, skončil rvačkou. Oba plesiosauři chytili současně rybu, pravděpodobně hodně velkou, a každý se snažil, aby ji druhému vyrval z tlamy.
Jednomu se to podařilo a dal se na útěk, druhý ho pronásledoval, dohonil ho a obtočil svým krkem krk svého protivníka, aby ho přinutil rybu pustit. Zapletené krky se ohýbaly hned na jednu, hned na druhou stranu, tmavá těla na sebe dorážela, krátké ocasy; a ploutvetlapy divoce bily do vody a rozstřikovaly ji na všechny strany. Nakonec se jeden plesiosaurus rozzuřil, pustil rybu, zakousl se protivníkovi do krku a vlekl ho do hlubiny. Nad místem, kde se obludy ponořily, ještě dlouho se vlnila voda.
Gromeko a Kaštanov, kteří na písčitém břehu sbírali kusy vyplaveného dříví, aby měli dost paliva pro noční oheň, spatřili asi po hodině tmavou hmotu, kolébající se na vlnách. Hnalo ji to podle břehu a pomalu se blížila. Nakonec se zastavila — pravděpodobně narazila na mělčinu.
Když se s dřívím vrátili ke stanu a viděli, že jejich druzi spí, odvázali loďku a pluli k tmavé hmotě. Byl to vskutku jeden z plesiosaurů. Na jeho mršině už seděli nějací velcí ptáci a klovali ji. Jiní, trochu menší, kroužili nad nimi ve vzduchu a zřejmě čekali, až na ně dojde řada, aby se přiživili, a vydávali zvuky, které připomínaly kvákání ohromných žab. Létali podobně jako netopýři.
Oba lovci museli hejno rozehnat několika výstřely, aby se mohli přiblížit k mršině. Její hlava s horní částí krku držela už jenom na cárech kůže, rozervané zuby nepřítele. Mrtvé zvíře plulo břichem vzhůru. Z vody mu trčely ohromné ploutve. Břicho bylo pokryto holou kůží hnědozelené barvy.
Plesiosaura nebylo možno vytáhnout na břeh — trup byl přes dva metry dlouhý, ocas trochu kratší, ale krk delší. Zadní ploutve dosahovaly téměř půl druhého metru.
Zastřelení ptáci byli vlastně ptakoještěři dvou druhů: větší — pterodaktylové — byli mohutnější než orel, menší byli asi jako pořádná kachna. Oba druhy měli velikou hlavu S ozubeným zobákem, holý trup a létací blánu, jež spojovala přední a zadní končetiny jako u netopýra. Ti menší měli dlouhý ocas.
27. PLAVBA PŘES MOŘE
Nazítří bylo počasí velmi příznivé plavbě na moři. Nebe bylo skoro bez mráčku a vál slabý severní vítr, jenž dovolil napnout plachtu, ale nezdvíhal velké vlny. Než se cestovatelé vypravili, pečlivě prohlédli čluny i vor a napjali plachtu mezi dvěma tyčemi, jež nahrazovaly stěžně. Na pyramidě z naplaveného dříví, kterou na břehu postavil Makšejev, vztyčili ještě žerď s bílým praporem. Sloužil jako znamení pro zpáteční plavbu. Kousek dál od břehu, těsně u kraje porostů, kam mohl příboj dosáhnout jen ve výjimečných případech, vykopali v písku jámu a schovali do ní sbírky — nerosty, herbáře, lebky a zvířecí kůže, aby se nevystavovali nebezpečí, že je při plavbě namočí, a aby s sebou nevezli zbytečnou přítěž. Nad zasypanou jámou postavili druhou pyramidu z naplaveného dříví, aby ji nějací dravci, přilákaní zápachem kůží, nemohli rozhrabat. V lahvičce přivěsili na pyramidu krátký popis své cesty od jurty k mořskému břehu.
Potom vsedli do člunů a vydali se na moře. Zamířili přímo na jih k sotva viditelnému dalekému protějšímu břehu. Jakmile se plavidlo poněkud vzdálilo od pobřeží, nadul vítr plachtu a pluli rychleji.
Když se dostali kus od severního mořského břehu, mohli lépe posoudit celkový ráz tohoto pobřeží. Na obě strany, na východ i na západ od ústí Makšejevovy řeky, byl břeh obrouben stejnou vysokou zelenou stěnou, na několika místech přerušenou ústími podobných řek. Na zeleném pozadí bylo dobře vidět pyramidu s praporem. Za pruhem porostů nebyly ani hory, ba ani pahorky, a krajina přiléhající k tomuto břehu moře byla zřejmě jen nízko položená, do dálky protažená rovina; pokrýval ji pravděpodobně pouze les a bažiny.
Po dvouhodinové plavbě přestali veslovat a nechali plavidlo plout jen pod plachtou.
Moře bylo téměř klidné. Lehký vítr nepatrně čeřil jeho hladinu, dál od břehů docela pustou. Byla tu velká hloubka, protože stometrová šňůra s olovnicí nedosáhla na dno. Cestovatelé nemohli měřit hloubku jinak. Když si odpočinuli, chopili se vesel a veslovali ještě hodinu.