„Nu což! Odvezeme, co se dá, a pak vyzbrojíme zvláštní výpravu do nitra země za zlatem!“
Geologové prohlédli útesy, které se tyčily v ústí soutěsky nad hromadou balvanů; přesvědčili se, že v nich není zlato vidět, a pak kráčeli vzhůru soutěskou, která se dál poněkud rozšířila. Její stěny spadaly svisle, dno bylo pokryto štěrkem a drobnými úlomky balvanů. Stěny byly jen z magnetovce, ale mezi štěrkem si Kaštanov všiml i jiných hornin.
„Tady máte taky zlato!“ řekl Makšejev, když ušel asi padesát kroků soutěskou nahoru. Zdvihl úlomek rudy, v které bylo zlato vtroušeno drobnými zrnečky.
Asi dvě stě kroků od ústí začalo se dno soutěsky zdvíhat, pak se změnilo v řadu stupňů. Geologové překonali první z nich a zastavili se před zcela svislou skálou, vysokou přibližně čtyři metry, jež jim přehrazovala cestu. Na hladkou stěnu z železné rudy se nemohli nikterak vyškrábat.
Makšejev rozhořčeně klepl kladívkem do svislé stěny a zvolaclass="underline"
„Cesta dál nevede a máme po nadějích, že najdeme zlatou žílu.“
„Ano, budeme muset hledat jinou soutěsku.“
„Ale copak to je!“ rozzlobil se Makšejev. „Místo toho, aby nám skála dala zlato, chce mi vzít mé jediné kladívko!“
Vykřikl tak proto, že se kladívko jakoby přilepilo ke stěně a zlatokop se je marně snažil odtrhnout.
Kaštanov prohlížel horninu vedle útesu a obrátil se ke skále zády, na nichž mu visela puška. Ucítil, že ho k sobě táhne nějaká mohutná síla. Puška břinkla o stěnu a geolog se od ní nemohl odtrhnout.
„To je ale pořádně magnetická ruda!“ zvolal, když si uvědomil, oč tu jde. „Přitáhla vaše kladívko i mou pušku!“
„A jak je odtrhneme? Přece tady nenecháme takové vzácné věci na věčnou památku naší nezdařilé výpravy?“
Kaštanov se sebe stáhl řemen a puška zůstala pevně přitisknuta ke stěně. Tu Makšejev sevřel kladívko oběma rukama, škubl jím ze všech sil a odtrhl je od stěny. Pak oba chytili pušku a spojenými silami ji odervali od skály.
„Nedá se nic dělat, pojďme zpátky!“ navrhl Kaštanov. „S železnými předměty v rukou se tady jen unavíme.“
„Počkejte, už vím, jak se vydrápeme nahoru. Pušky tu necháme — v téhle holé soutěsce nemůže být žádné zvíře.“
„Nu — a pak?“
„Ale počkejte, podívejte se!“
Makšejev nasbíral na dně soutěsky mezi štěrkem hranaté, dost velké kusy rudy a začal je přistavovat rovnou stranou ke svislé skalní stěně. Ihned se přichytily a pevně držely. Zmagnetisované kusy rudy. vytvořily žebřík, po němž se dalo s určitým nebezpečím vylézt nahoru.
„Žasnu nad vaší vynalézavostí!“ usmál se Kaštanov. „Vy jste opravdový zlatokop, který čestně vyvázne z jakékoli obtížné situace.“
„Děkuji za poklonu! Na to mě přivedlo mé kladívko. Když trčelo u stěny rukojetí ke mně, pomyslil jsem si: „Tady máš stupínek schodiště“ — a ostatní je už nasnadě.“
Geologové nechali na dně soutěsky pušky, brašny s náboji a tlumok s nasbíranými vzorky rudy a vylezli nahoru. První lezl Makšejev a stavěl dál schodiště z balvanů, které mu jeho druh podával zdola.
Za pět minut byli oba nahoře.
Soutěska se nezměnila: zprava i zleva svislé stěny; na dně řada stupňů a všude jen železná ruda více nebo méně magnetická. Když geologové urazili ještě asi dvě stě kroků, uviděli na dně soutěsky hroudu velkou asi jako volská hlava, jasně žluté barvy. Bylo to ryzí zlato.
„No tak, zlatokope, odneste si do našeho tábora tenhle kousíček!“ zasmál se Kaštanov.
„Opravdu, je to pořádný kousek!“ odpověděl Makšejev a kopal do hroudy, která se ani nepohnula. „Myslím, že váží aspoň osmdesát kilo a má cenu dobrých sto tisíc rublů! Zlatá žíla je zřejmě blízko!“
Zdvihli hlavy a oba začali pozorně prohlížet svislé úbočí soutěsky. Brzo uviděli napravo ve výšce asi čtyř metrů mezi tmavým magnetovcem žlutou žílu zlata, která se táhla napříč. Hned se rozšiřovala až na půl metru, hned se úžila a rozvětvovala na drobné praménky nahoru i dolů.
„Miliony jsou před námi, miliony!“ vzdychl si Makšejev, když odhadl pohledem viditelnou délku žíly. „Tady máme přímo před očima desítky tun zlata!“
„Vás to zlato nějak příliš rozdychťuje!“ usmál se Kaštanov. „Aťsi je tahle žíla za desítky milionů, ale přece jen je to jenom žíla! Kolem ní však je celá hora drahocenné železné rudy, miliardy tun, které stojí miliardy rublů!“
„Ale je velmi pravděpodobné, že ani tahle žíla tu není sama. Možná, že jsou celé části hory složeny ze zlata, a pak tu jeho zásoby budou taky za miliardy rublů.“
„Kdybychom začali dobývat takové spousty zlata, jeho kupní cena by rychle klesla. Je proto tak drahé, že ho je v přírodě málo. A význam zlata v lidském životě je daleko menší než význam železa, bez kterého se současná technika nemůže obejít. Zničte zlaté peníze a neužitečné zlaté ozdoby — a poptávka po zlatě bude malá.“
„Vás zase příliš rozdychťuje úloha železa,“ namítl Makšejev. „Kdyby bylo zlata mnoho, nahradilo by spoustu kovů, zejména ve slitinách s mědí, zinkem a olovem. Technika usilovně hledá pevné kovy a slitiny, které se neokysličují. Z laciného zlata by začali dělat bronz, dráty a spousta jiných věcí, na které teď z nezbytí berou měď a její slitiny.“
„Přece však tady jsou beze sporu ohromné zásoby železa, ale jen problematické, poměrně malé zásoby zlata.“
„Nu dobrá! Vy si vezměte zásoby železa, a mně ponechte zlato, až se vrátíme, abychom je těžili,“ zasmál se Makšejev.
„Rád vám přenechám i železnou rudu, jen ať získáte ty miliony nebo miliardy!“ odpověděl stejným žertem Kaštanov.
Badatelé se vrátili k mořskému pobřeží a prohlédli ještě několik podobných soutěsek. Všude byly stěny složeny z železné rudy, místy s žilkami a hnízdy zlata. Ale s tlustou žilou, podobnou té, kterou našli v první soutěsce, již se nesetkali. Makšejev byl tak nucen přiznat, že bohatství, které tu představuje železná ruda, je nesrovnatelně větší než to, které dává zlato. Geologové s těžkým nákladem vzorků „milionové“ a „miliardové“ rudy přišli konečně ke stanu, kde svým vypravováním ohromili své druhy. Ti se vrátili jen o chvilku dřív.
29. PŘESLIČKOVÝ LES
Písečnou a oblázkovou pláž ohraničoval hustý les. Stály tu vedle sebe různé přesličky, vysoké osm až deset metrů. Jejich zelené větve začínaly nízko nad zemí, a tak bylo možno se pod nimi jen plazit anebo jít velmi shrbeně. Mezi přesličkami bujely stromovité kapradiny různých druhů. Vcelku tam byla taková houština, že tudy člověk téměř neprošel.
Papočkin a Gromeko začali hledat pěšinu nebo přirozenou mezeru v houští a nakonec našli vyschlé koryto potoka, které se táhlo na hranici mezi útesem a lesem. Nedaleko od moře se koryto dělilo: levé rameno vedlo dál mezi lesem a útesy, pravé zabíhalo do houštiny. Rostlinstvo se tu poněkud změnilo. Kromě přesliček a kapradí se tu vyskytovaly ságové a jiné palmy, které čněly několik metrů nad přesličkami. Půda v lese byla porostlá nízkou trávou, tvrdou jako štětiny. Podle koryta na kraji lesní houště se tísnily i jiné rostliny. Gromeko ustavičně vysvětloval, jak se jmenují, a byl stále nadšenější.
„Zdalipak víte,“ zvolal nakonec, „v jakém geologickém období jsme teď?“
„Snad ne v kamenouhelném?“ zabručel zoolog, který v lese neměl dosud pražádnou vědeckou kořist a jen si popíchal ruce o bodlavé rostliny.