„Fuj, tady to smrdí!“ ulevil si Gromeko, sotva došli k jezeru.
„Skutečně, páchne to tu prachohavně, jako mršinou,“ přidal se k němu Makšejev.
„Není to snad minerální jezero, třeba se sirnými prameny?“ ptal se Papočkin a nakláněl se nad vodu.
Lovci se začali rozhlížet a všimli si podivného sykotu, který byl vystřídán pískotem. Připomínalo to vrzání zátky, třené o sklo. Ty zvuky sem zalétaly shora, se stěn kotliny. Tam však nebylo nic vidět.
V té chvíli se nad loučkou prosmýkl,velký tmavý stín a spustil se na výstupek, odkud ho sykot a pískot vítaly obzvlášť hlasitě.
„Pterodaktyl!“ zvolal Makšejev.
„Tady jsou zřejmě hnízda ptakoještěrů,“ napadlo zoologa.
„Nu, a už víte, proč to tu tak páchne. Tahle zvířata jsou pravděpodobně velmi nečistotná.“
Ptakoještěr, který se spustil na výstupek, brzo vzlétl, a když si všiml, že v kotlině jsou lidé, začal nad ní kroužit a trhaně kvákat. Pískot a sykot na skalních stupních naráz ustal.
„Vida, dětičky ztichly!“
„Rád bych viděl vejce a mláďata z hnízd!“ zatoužil zoolog.
„Jen to zkuste vylézt na ty srázy a začít se prát s rodiči! Ti vám ukáží, zač je toho loket!“
„Vida, tady je jich plno!“ zvolal Kaštanov a ukazoval na jiného pterodaktyla, který vylezl za skalními stupni, zatím co další dva už kroužili ve vzduchu.
„Tak co, začneme střílet?“ navrhl Makšejev. Byl by rád napravil svou chybnou ránu.
„Proč? Jednoho jsme už dostali a prohlédli; a náboji musíme šetřit,“ varoval Kaštanov.
„Raději se dejme na ústup, čelem vzad, než poplašíme všechna hnízda,“ řekl botanik. V páchnoucí kotlině se mu nelíbilo.
Nad loučkou už poletovalo a kvákalo několik ptakoještěrů a lovci měli za to, že bude moudřejší řídit se Gromekovou radou. Když kráčeli k soutěsce, zpozorovali u úpatí skalní stěny celé hromady různě velkých kostí, smíchaných s trusem pterodaktylů.
„Dostali jsme se na ještěří smetiště!“ zažertoval Makšejev.
„Usadili se tu na bezpečném místě, to je opravdová pevnost.“
„Pravděpodobně mají na jejich mláďata a vejce zálusk jiní ještěři,“ vysvětlil zoolog. „Všimněte si toho, že to jsou sice plazi, ale mají už ptačí zvyky.“
„Zcela správně. Křídla jim dovolila, aby změnili způsob života svých pradávných předků.“
„Přece jen je škoda, že jsme neviděli, jak mají postavena hnízda a jak vypadají vejce a mláďata, a zejména nasazená vejce.“
„Myslím, že nevysedávají vejce jako ptáci,“ podotkl Kaštanov, „ale přenechají tu povinnost slunci jako ostatní plazi.“
„Nebědujte, ještě někde najdeme iguanodoní nebo plesiosauří vejce,“ utěšoval Gromeko zoologa.
„Budouli pěkně čerstvá, uděláme si báječnou omeletu. Dovedu si představit, jak jsou asi veliká vejce těchhle zvířat. Jedno stačí pro nás pro všechny!“ žertoval Makšejev.
Cestovatelé se soutěskou vrátili zpátky na loučku u úpatí hory, cestou si nasbírali sladkou třtinu a pak zamířili k místu, kde byl zabit dravý ještěr.
Tam bylo velmi živo. Ve vzduchu se sem tam proháněli ptakoještěři různé velikosti a na zdechlinách Ceratosaura a Iguanodona posedala ta zvířata těsně vedle sebe. Rvala z mršin kusy masa a žrala je hned na místě a jiné zase odnášela na jih, k horským roklinám, kde zřejmě byla jejich hnízdiště. Kvákot a sykot rvaly sluch.
Když se lidé přiblížili, celé hejno, které hodovalo na mršinách, se vyplašilo. Někteří vylétli do vzduchu a začali kroužit nad pasekou, jiní se kolébali na krátkých nohou, vlekli za sebou polorozpjatá křídla a utíkali pryč. Zřejmě se nažrali tak, že se jim těžce létalo. Papočkin si stačil udělat dva snímky tohoto zmatku.
Nažraní ptakoještěři neútočili na lidi, kteří je vyplašili při hostině. Vyráželi pouze různé ohlušující skřeky, jež zřejmě vyjadřovaly nespokojenost.
Lovci vzali iguanodoní kýty, schované v křoví, a pustili se opět vyschlým korytem, jež vedlo lesem. Když se už přiblížili ke kotlině, zastavil se náhle Gromeko, který šel vpředu, a upozornil své druhy na otisky ohromných tlap, hluboce vtlačené do vlhkého písku v korytě.
„To není Iguanodon,“ poznamenal Papočkin. „Zvíře šlo po čtyřech. Podívejte se, tady jsou stopy zadních noh s třemi prsty a tady stopy předních s pěti!“
„A tlapy mají jiný tvar a jsou větší než iguanodoní!“ dodal Kaštanov.
„Je možno poznat podle tlapy, zda je to zvíře dravé nebo býložravé?“ zeptal se Makšejev.
„Myslím, že je býložravé. Prsty nejsou zakončeny drápy, ale čímsi na způsob kopyt. A těmi se zvěř chytat nedá.“
„A tady je taky otisk ocasu, kratšího a tenčího než mají iguanodoni,“ upozorňoval zoolog a ukazoval na prohlubeninu, jež se vinula mezi otisky noh.
„Rozhodně je to tvor velmi mohutný a patrně je teď u našeho jezera, protože zpáteční stopa tu nevede,“ pravil Gromeko.
„Připravme si pušky — a opatrně!“ varoval Makšejev.
Pomalu, krok za krokem, kráčeli lovci korytem a pozorně se dívali vpřed. Nic se však neukazovalo, jenom vážky a brouci se rojili a létali nad vrcholky přesliček a kapradí. Lovci přešli úzkou zelenou chodbou ke skalám a nerozhodně se zastavili.
Makšejev šeptem požádal své druhy, aby na něho počkali, proběhl soutěskou a pak dal znamení, aby se k němu ostatní přidali. V kotlině se všichni schovali za stromy a u jejího vchodu mohli pozorovat zajímavé divadlo:
Na loučce se páslo obludné zvíře, které svými rozměry a podivným zevnějškem předčilo všechno, co cestovatelé dosud viděli v Plutonii — v zemi vymřelých obrů.
Zvíře bylo osm metrů dlouhé a asi čtyři metry vysoké. Přední nohy mělo znatelně kratší a silný trup byl nakloněn kupředu a zakončen překvapivě malou hlavou, podobnou hlavě ještěrky. Po hřbetě se ve dvou řadách táhly štítky nebo destičky, které trčely vzhůru a trochu stranou jako křidélka. Čtyři páry největších se zdvíhaly nad trupem, tři páry maličkých nad tlustým krkem a dva páry nad ocasem. Ocas, slabší a kratší než iguanodoní a ceratosauří, nesl pod destičkami ještě pár dlouhých bodlin. Holá, vrásčitá kůže obludy byla tu a tam pokryta bradavičnými výstupky, početnějšími a malými na krku a na hlavě, řidšími a většími na trupu a na ocase. Tmavohnědé skvrny a kresba na špinavě zeleném podkladě kůže zesilovaly odpuzující vzhled zvířete.
Klidně se páslo na břehu jezera a rvalo otepi sladké třtiny a drobných přesliček velkou tlamou, jejíž rozměry nikterak neodpovídaly malinké hlavě. Když se trup pohnul, štítky na hřbetě se lehce třepetaly jako křídla.
„Učiněná Amorkova křidélka!“ zašeptal Makšejev.
„Pěkný Amorek jurského období!“ zasmál se Gromeko. „Nikdy jsem si nedovedl představit, že mohou existovat podobné nestvůry.“
„Hrozný vzhled, štítky, ostny, bradavice, kresbu na kůži — to všechno má tohle klidné a pravděpodobně naprosto neškodné zvíře jen proto, aby odpuzovalo nepřátele,“ pravil zoolog, který si nestvůru už několikrát vyfotografoval. „A jakpak se tenhle Amorek jmenuje?“ obrátil se ke geologovi.
„To je jistě Stegosaurus, nejpodivnější ze skupiny dinosaurů, ke které patří také iguanodoni, Ceratosaurus i Triceratops, kterého jsme už viděli. V svrchnojurském období existovalo několik rodů těchto nestvůr, jejichž zbytky byly nalezeny v Severní Americe.“