Byly by se do něho vešly flotily všech velikých i malých států, byl skvěle chráněn od moře, a proto tím spíše diváky překvapoval svou prázdnotou. Na jeho hladkém povrchu se nebělala jediná plachta; zato okolní lesnaté hory se ještě bělaly zimním příkrovem.
Když naši cestovatelé sestoupili k břehu, stali se svědky zajímavé scény. U vody stálo třicet psů, svázaných vždy po dvou a určených pro výpravu. Obstoupilo je několik námořníků a zástup zvědavců, ale psi byli velmi nepokojní — vyli, prali se a chtěli utéci. Na vodě u břehu kotvila velká neohrabaná loďka, do které se snažili tu smečku naložit. Podsaditý, do pasu nahý chlapík, zřejmě kajur — to jest psovod, popadl dva vzpouzející se a vyjící chlupáče za kůži na hřbetě, odnesl je do loďky a posadil na zádi. Ale sotva se od nich otočil, aby šel pro další pár, chytří psi, kteří cestování po vodě zřejmě nemilovali, vyskočili na břeh a vmísili se mezi ostatní. K obveselení všech diváků se to několikrát opakovalo. Nepomáhaly ani rány, ani křik — psi nechtěli opustit svou otčinu. Kajur zuřil a nadával psům ruskými a kamčadalskými nadávkami, diváci se chechtali a všelicos mu radili, psi vyli — byl to nepředstavitelný zmatek.
Nakonec si kajur vymyslil vtipný, i když pro psy ne příliš příjemný způsob, jak nalodit chlupaté cestující. Odstrčil loďku asi pět kroků od břehu, její kotevní lano podal jednomu námořníkovi a pak začal házet psy přes vodu do loďky. Nic nedbal, že se vzpouzeli. Psi se ve vzduchu škubali, pleskali na dno loďky, vyskakovali předními tlapami na bok lodi a zoufale vyli, ale přece jen se neodvážili hupnout do vody. Když byly v člunu všechny neposedné páry, které bez ustání skákaly a vyly, obrátili člun přídí k břehu. Námořníci a kajur do něho rychle vskočili a chopili se vesel. Hned při prvním zabrání smečka ztichla, jako by někdo mávl kouzelným proutkem, a po celou dobu, co ji vezli, ani nemukla. Ale sotva člun přirazil k boku „Polární
hvězdy“, koncert začal znovu zdvojnásobenou silou. S břehu bylo vidět, jak zdvíhají páry psů na palubu v košíku spouštěném s paluby lodi na provaze a jak je kajur nosí do připravené ohrady, kde je slušná dávka sušených ryb přiměla, že se konečně smířili s osudem.
Shon na palubě, rachot kotevního řetězu a vytí vylekaných psů vzbudily nazítří ráno cestovatele, kteří bez meškání vystoupili na palubu, aby se naposled podívali na městečko a jeho obyvatele. Ti se shlukli na břehu a vyprovázeli loď. Zatím co provolávali „Hurá!“, „Šťastnou cestu!“ a mávali čapkami a šátky a zatím co psi vyli, „Polární hvězda“ se lehce otočila a plnou rychlostí zamířila přes záliv k bráně. Břeh rychle uplýval do dáli a zároveň se začal v pozadí vypínat za horami u městečka sněhobílý kužel Avačinské sopky. Z jejího vrcholku stoupal tenkým, průzračným pramínkem kouř.
„Naše sopka si zapálila,“ ozval se hlas za zády cestovatelů, kteří stáli u okraje paluby a obdivovali se krásnému obrazu.
Všichni se ohlédli. Byl to onen energický muž, který včera přehazoval psy do loďky. Teď měl na sobě kuchljanku — kazajku ze sobí kožišiny srstí ven. Jeho úzké hnědé oči, posazené trochu šikmo, vysedlé lícní kosti, osmahlá barva obličeje, ploský nos a řídké černé knírky na první pohled prozrazovaly mongolský původ. S úsměvem se díval na cestovatele.
„To je nový člen naší výpravy, Ilja Stěpanovič Igolkin, velitel třiceti psů a kajur vedoucích saní. Naučí nás zacházet s těmihle nepokojnými zvířaty,“ pravil Truchanov a podával kajurovi ruku.
„Naši pejsci jsou náramně klidní, pane náčelníku,“ namítl Igolkin. „Už se ztišili. Vždyť z vlasti nikdo neodjíždí rád, a proto tak vyli.“ Když Igolkin odešel ke psům, Truchanov o něm vykládal svým druhům. Igolkin pocházel ze Zabajkalí z rodiny burjatských kozáků z jakési stanice na hranicích Mongolska. Bojoval ve válce s Japonci a pak zůstal ve Vladivostoku. Na Kamčatku ho zavezla vědecká výprava a jemu se zalíbila země dýmajících sopek, její volnost, spousta ryb a lov na medvědy. Našel tu druhou vlast, rychle se přizpůsobil svérázným zvyklostem tamního života a stal se z něho obratný kajur, známý po celém Petropavlovsku, a průvodce lovců. K účasti v Truchanovově výpravě ho zlákala vysoká odměna, kterou dostal rok předem a která mu pomohla, aby si postavil dům, opatřil dobytek a rybářské náčiní.
„Polární hvězda“ za hodinu potom, co zdvihla kotvy, veplouvala už do brány Avačinského zálivu, která je přes pět kilometrů dlouhá. Napravo u vjezdu proti svislým skalám Babuškinova mysu vyčnívala z moře ohromná kupa černého Babuškinova útesu, asi sto metrů vysoká, s plochým vrcholkem, velmi vhodná pro hnízdění mořských ptáků.
Stovky racků, kormoránů a jiného ptactva, vyplašeny hlukem stroje, začaly kroužit kolem útesu a naplňovaly vzduch pronikavým křikem.
Když „Polární hvězda“ objela mys Dalnyj s majákem, ostře zahnula na severovýchod, zamířila podél východního břehu Kamčatky a poznenáhlu se od něho vzdalovala.
Dva dny nebylo co pozorovat. Mimo to foukal studený severozápadní vítr, který přinášel hned déšť, hned kroupy nebo sníh. Moře bylo neklidné a teplé kajuty byly vábivější než mokrá paluba.
Nakonec se vítr utišil, ale zato se objevily plovoucí kry a nastaly mlhy. Dva dny pluli pomalu, aby nenarazili na ledové pole. Když se vyjasnilo, objevil se vpravo břeh skalnatého ostrova Sv. Vavřince a nalevo Čukotský mys. Na západ odtud na břehu hlubokého zálivu Prozřetelnosti ležela obchodní osada; tam bylo pro výpravu složeno uhlí, které sem předem přivezla najatá loď. „Polární hvězda“ zakotvila a začali nakládat. Po týdnu plavby všichni spěchali na břeh. Ale na pobřežních skalách nebylo místo k procházkám; na svazích ještě ležel sníh a jen nevelká plošina kolem osady byla beze sněhu.
5. BERINGŮV PRŮLIV
Když za dva dny naložila „Polární hvězda“ uhlí, objela Čukotský mys a vplula do Beringova průlivu. Držela se blíž k asijské pevnině. Nízké hory tam prudce spadaly k mořskému břehu nebo se povlovně svažovaly k širokým údolím, táhnoucím se do nitra této smutné země. Ač byl konec května, bylo ještě všude vidět rozlehlá sněhová pole a jen na příkrých jižních a jihozápadních horských svazích sníh roztál docela a už se tam zelenala mladá tráva nebo čerstvé lístečky na nízkých plazivých keřích polární jívy a břízy.
Po zelených vlnách průlivu se často stlala mlha a zastírala dálku. Nebe bylo neustále zataženo nízkými olověnými mračny, která palubu hned zalila deštěm nebo zasypala sněhem. Z mračen občas vykouklo slunce, jež ostře svítilo, ale nehřálo. A ve slunečních paprscích ztrácely nehostinné břehy nejzazšího severovýchodu Asie svůj bezútěšný charakter.
Když se mlha rozplývala nebo byla roztrhána poryvy větru, který čeřil zelené vlny do bílých pěn, bylo možno na východě rozeznat slabounce modravý rovný americký břeh. Stále častěji potkávali kry, nikoli však v celistvých spoustách, ale v nevelkých polích nebo jako krásné ledovce, jejichž fantastické obrysy uváděly v nadšení cestovatele, kteří ještě nebyli v severních mořích.
Než se přiblížilo větší ledové pole, zvěstoval to obyčejně mlžný pruh. Tak se kapitán lodi mohl vždycky připravit na setkání a uhnout sem nebo tam, aby se s krami nesrazil. Připlout blíž k ledovci bylo pro loď nebezpečné, protože tyto ledové hory, které proud unáší k jihu, na ponořené části postupně roztávají. Omývá je totiž voda, která má teplotu poněkud nad nulou. A nakonec jejich vrchní část není dost vyvážená a hora se z nepatrné příčiny — stačí třeba náraz větru, výstřel, ba dokonce i hlasitý výkřik — znenadání převalí a může potopit loď, která se odvážila připlout příliš blízko.