Makšejev odsekl loveckým nožem spodní větve přesliček a začal se shrben plazit do houštiny. Ustavičně při tom hvízdal na psa a zastavoval se, když čekal odpověď. Nakonec bylo slyšet slabé kňučení a za chvilku vylezl zpod skloněných větví Generál. Byl však v hrozném stavu. Celé tělo měl oteklé a zadní polovinu bezvládně vlekl po zemi.
„Co je s tebou, Generále, ty pejsku ubohá?“ říkal mu Makšejev a hladil zvíře po hlavě. Kňučelo mu na uvítanou a lízalo mu ruce. Inženýr se vyplazil zpátky a za ním vylezl i pes; svým žalostným stavem vzbudil všeobecnou soustrast.
„Snad mu lupiči nepřerazili páteř?“ zeptal se Papočkin.
„Myslím, že ne,“ zavrtěl hlavou Gromeko, když prohlížel psa. „To se ví, že ne,“ pokračoval. „Nejspíše ranili Generála otrávenými šípy. Na hřbetě má několik ranek už se zaschlou krví, ale páteř je celá.“
„Jaképak šípy?“ užasl Makšejev. „Vždyť ti lupiči byl hmyz!“
„Na to jsem zapomněl! Pak tedy psa uštkli nebo pokousali jedovatými kusadly nebo žihadlem.“
„Co si s Generálem počneme? Dá se vyléčit?“
„Myslím, že ano. Kdyby byl jed smrtelný, pes by byl už pošel. Na neštěstí nám naši lékárničku ukradli se vším ostatním. Budeme muset zkusit studené obklady.“
Makšejev vzal do náručí Generála, který žalostně kňučel, a odnesl ho k mořskému břehu. Gromeko začal psa polévat vodou. Ten se jim nejdřív pokoušel vytrhnout a kňučel, ale chlad začal brzo účinkovat a pes se ztišil. Pak ho položili zadkem do vody.
Zatím co se botanik obíral Generálem, ostatní vytáhli z houštiny loďky a vesla. Spustili je na vodu a složili do nich zbylé věci, které za neblahé výpravy měli s sebou. Pak dva odešli zase k jezeru ve skalách doplnit zásobu pitné vody a ostatní zatím upekli zásobu iguanodoního masa, aby je při pronásledování lupičů nezdržoval nedostatek jídla.
Za hodinu, když byli se vším hotovi, Generálův otok se znatelně zmenšil a pes začal sám vstávat. Rozhodli se, že ho vezmou s sebou do člunu. Dva pojedou v loďkách s věcmi podle břehu a dva půjdou po stopách lupičů, pokud povedou po břehu. Tak mohli veslaři — kdyby toho bylo třeba — pomoci chodcům nebo je vzít do loděk, a chodci zas mohli veslaře zastavit, jakmile stopy zabočí do vnitrozemí.
33. PO STOPÁCH LUPIČŮ
Makšejev a Gromeko se vydali pěšky, Kaštanov s Papočkinem vypluli na člunech. Za svými druhy se neopožďovali, ani je nepředháněli. Na štěstí bylo klidné počasí a moře se na pláži sotva čeřilo. Makšejev šel vpředu po stopách lupičů, občas se zastavil a pohovořil o svém pozorování s botanikem. Na jednom místě byly na příklad otisky mnoha uloupených věcí, které lupiči složili na zem, zřejmě při odpočinku. Jinde našli jasné otisky voru. Když to Makšejev uviděl, zvolaclass="underline"
„Záhada s vorem se už taky vysvětlila: zloději ho odnesli na hřbetech.“
„A proč, hrome?“ ptal se Gromeko.
„A proč, hrome, potřebovali náš stan, lůžka a ostatní věci? Vždyť odnesli dokonce i vzorky zlaté a železné rudy, které jsme včera s Petrem Ivanovičem nasbírali.“
„To je naprosto nepochopitelné, jaká to jsou zvířata! Člověk by řekl, že to jsou rozumní tvorové. Nepodivím se, když si postaví stan, budou spát v našich lůžkách a budou jíst z našeho nádobí.“
„V téhle kouzelné zemi uplynulých geologických dob je možné všechno. Cožpak nemohl některý hmyz v jurských dobách vyspět do tak vysokého stupně rozumového vývoje a hrát úlohu vládců přírody?“
„Ale vždyť i v naší době je rozumný hmyz, který žije ve skupinách podle určitých zákonů, na příklad včely nebo mravenci.“
„Počkejte, přivedl jste mě na nápad! Neukradli snad naše věci mravenci?“
„A proč ne včely,nebo vosy?“
„Soudímeli podle mravů mravenců s vnějšího povrchu naší planety, pak úloha zlodějů padá nejspíše na ně. Vždyť mravenci odvlékají do svého mraveniště všelijaké smetí, které naprosto nepotřebují, a mají na svou velikost ohromnou sílu.“
„Ano, včely jsou mnohem slabší a snášejí do úlů jen med a vosk a vosy zase kradou to, co je k snědku. Kromě toho oba druhy mají křídla a naši zloději byli patrně bez křídel.“
„Taky si to myslím, ačkoli i okřídlený hmyz by mohl táhnout po zemi předměty,“ jež jsou příliš těžké, než aby je“ odnesl vzduchem.“
„Vcelku jsme, jak se zdá, na dobré stopě: největší podezření padá na mravence, pak na vosy a nakonec na včely.“
„Všechny tři druhy patří mezi hmyz, který kouše nebo bodá žihadlem a přivádí do rány jed. Mám za to, že taky poštípali Generála, když před nimi bránil stan.“
„Správně! Bodnutí tohoto hmyzu bývá spojeno s otokem a se silnou bolestí. A uvážímeli, jak je tu hmyz velký, můžeme připustit i dočasné ochrnutí způsobené jedem.“
Tak naši cestovatelé hovořili o lupičích a kráčeli po břehu asi dvě hodiny. Za tu dobu se pořádně unavili, protože písek na pláži byl dosti sypký a šlo se po něm těžce.
„Nu, já už dál nemohu!“ doznal nakonec Gromeko, zastavil se a utíral si pot, který se mu řinul po tvářích. „Dneska je hrozné horko a nehne se ani větříček.“
„Zato moře je klidné a naši druzi nezůstávají za námi.“
„Což abychom je vystřídali? Nás bolí nohy a je ruce.“
„Dokáží stopovat zloděje? Ostatně zkusme to!“
Makšejev zavolal na plavce v loďkách. Když přistáli u břehu, ukázal Kaštanovovi a Papočkinovi stopy hmyzu. Chvilku šel s nimi a pozoroval, jak se v těch stopách vyznají. Pak s botanikem nasedli do člunů a chopili se vesel.
Krajina byla stále stejná. Podle mořského břehu se táhla písečná a oblázková pláž, široká asi sto nebo dvě stě kroků, za silných bouří zřejmě zalévaná vlnami. Vroubila ji hustá stěna přesliček a kapradí.
Jen zřídka se v ní ukázala úzká mezera — suché koryto podobné onomu, které si cestovatelé prohlédli včera večer. Na písku se v slunci hřáli iguanodoni a zabíhali do lesa, když se k nim přiblížili lidé a čluny. Na moři se občas objevili plesiosauři a plovali s graciosně prohnutými šíjemi jako ohromné černé labutě. Nad lesem se každou chvilku mihli ptakoještěři. Vyhlíželi, zda pro ně není na mořském břehu nějaká kořist.
Dvě hodiny potom, co Makšejev a Gromeko nasedli do člunů, ukázaly se vpředu narudlé pahorky. Táhly se až k mořskému břehu a přerušily lesní stěnu. Tady bylo hlubší a širší suché koryto; vedlo do vnitrozemí a oddělovalo pokraj lesa od pahorků, jež vlastně byly nakupeny z jemného narudlého písku. Stopy zlodějů se stáčely vzhůru korytem. Kaštanov s Papočkinem křikli na své druhy v člunech, že je třeba přirazit k břehu.
Cestovatelé se přesvědčili, že zloději skutečně zahnuli z mořského břehu do vnitrozemí; začali se radit.
Museli teď opustit loďky a dál pronásledovat zloděje pěšky.
Avšak měli za sebou celý den výpravy, chůze, starostí a vzrušení a byli notně unaveni. Kromě toho byl Generál ještě příliš slabý. Proto se rozhodli, že si několik hodin odpočinou na mořském břehu, který jim poskytoval aspoň trochu chládku. V tomto strašném horkém a dusném dni nemohli s tím daleko od vody počítat.
Čluny vytáhli na břeh, rychle rozdělali oheň, upekli maso a uvařili čaj. Generálovi znovu přiložili studené obklady.
Po jídle ulehli tři muži k spánku rovnou na písku a čtvrtý zůstal na stráži, protože museli být opatrní, aby je nepřepadli ještěři nebo tajemný hmyz.