Tři hodiny šťastně minuly. Poslední hlídka připadla na Kaštanova. Ležel na písku skoro těsně u břehu, a uvažoval o dalším osudu výpravy, který by byl zlý, kdyby se jim nepodařilo vzít zlodějům svůj majetek. V nesnesitelném dusnu začal lehce dřímat a náhle se probudil zlým snem: zdálo se mu, že se na něho přivalil obrovský ještěr a ohromným lepkavým jazykem mu líže obličej.
V hrůze zasténal, otevřel oči a spatřil přímo nad sebou Generálovu tlamu. Pes mu položil pracku na prsa a žalostně kňučel.
Věrný pes neprobudil Kaštanova nadarmo. Když Petr Ivanovič zdvihl hlavu, uviděl, že obzor na severu docela ztmavěl. Blížila se tropická bouře, kterou cestovatelé už poznali na Makšejevově řece.
Zaléhal sem ustavičný rachot a tmavá stěna mračen se neustále trhala v oslňujících blescích.
Nemohli ztrácet čas, museli odejít dál od břehu moře, které se docela jistě divoce rozbouří.
Kaštanov probudil spáče. Rozhodli se, že poběží na pahorky, protože v lese to bylo stejně nebezpečné jako na mořském břehu. Loďky táhli s sebou. Měli strach, že je vlny strhnou a odnesou.
Když vystoupili na hřeben prvního pásma pahorků — Kaštanov ihned poznal, že to jsou mořské duny — uviděli, že za hřebenem je široká dolina, rovnoběžná s mořským břehem a docela pustá jako oba svahy kopců. Všude bylo vidět jen narudlý písek. Pálil v paprscích Plutona, dosud nezastřeného bouřkovým mračnem.
Cestovatelé se rozhodli, že bouři přečkají v téhle dolině. Obrátili loďky dnem vzhůru a schovali se pod nimi. Byla to jejich jediná ochrana před lijákem, protože nepromokavé pláště jim zloději ukradli stejně jako ostatní šatstvo.
Bouře na sebe nedala dlouho čekat. Modrobrunátný val se už přihrnul do poloviny nebe, Pluton se schoval, rychle se stmívalo. Nad dolinou se přehnaly první poryvy větru a strhávaly s hřbetů dun mračna písku. Jako by se z dun zakouřilo; vzduch byl najednou pln horkého písku a byl ještě dusnější. A tu se už přihnal uragan. Kaštanov vyhlédl zpod loďky a zazdálo se mu, že se celé první pásmo dun zdvihlo do vzduchu a spadlo do údolí. Písek se sypal na loďky celými proudy. Les přesliček, který bylo vidět v širokém ústí doliny, chvěl se pod náporem bouře jako rákosová houšť. Štíhlé kmeny přesliček se ohýbaly skoro až k zemi, větve se vlnily ve vzduchu jako prameny zelených vlasů, v povětří létaly urvané vrcholky stromů, větve a pruty. Tma se ustavičně ztrácela v oslepujících výbuších blesků a pak se zdála ještě hustší. Bez ustání burácel hrom.
A tu na loďky zabubnovaly velké dešťové krůpěje a spustil se liják, který naráz pročistil vzduch od písku a prachu. Vítr sice ještě bouřil, ale zmoklý písek se do vzduchu už nezdvíhal. Přestože spadla spousta vody, stékaly se svahů dun jen nevelké, rychle mizící potůčky, protože písek vodu dychtivě ssál.
Bouře se rychle přehnala. Protrhanými mračny začal prohlédat Pluton. Přestalo pršet a cestovatelé chtěli vylézt zpod loděk, kde se museli krčit v dusnu. Ale nešlo to — loďky se nedaly nadzdvihnout.
Byly přitisknuty hromadami písku, navátého bouří a zvlhlého vodou, pod jehož tíží se dna člunů prohýbala.
„Jsme uvězněni pod loďkou!“ křikl Papočkin. „Pomozte nám odtud!“
„My také!“ odpověděl Makšejev. Seděl s Kaštanovem a Generálem pod druhou loďkou.
„Jak bychom to měli provést?“
„Chceme se prohrabat sypkým pískem pod bokem lodi.“
„To je nápad! Uděláme to taky!“
Chvilku bylo ticho; bylo slyšet jen supění mužů, kteří si jako krtci vyrývali tunel v písku.
Pak se pod přídí jedné loďky vyplazil po břiše špinavý a rozcuchaný Makšejev, za ním Kaštanov a nakonec Generál; pod druhou loďkou vylézal zoolog s botanikem.
Pak museli čluny vyprostit z písku, který byl na nich nakupen, a táhnout je údolím k suchému korytu. Když cestovatelé dorazili ke korytu, zůstali v úžasu stát: valila se tudy rozbouřená žlutočervená říčka. Nedalo se po ní plout a přebrodit ji taky nebylo možné.
„Teď lupiče pronásledovat nemůžeme!“ zvolal rozhořčeně Gromeko. „Budeme muset čekat, dokud voda neopadne.“
„To není tak hrozné,“ poznamenal Makšejev. „Daleko horší je to, že voda v potoce a déšť zničily všude stopy zlodějů a my se nedovíme, kudy se pustili.“
„Ach, pročpak jsme odpočívali!“ zalitoval mrzutě Papočkin. „Před lijákem bychom docela jistě urazili deset kilometrů a snad bychom se byli dostali až do doupěte zlodějů!“
„Nu, pozdě bycha honit! Myslím, že to doupě nebudeme muset dlouho hledat. Nemohli přece všechny naše věci táhnout celé desítky kilometrů,“ utěšoval ho Kaštanov.
Vody v korytě ubývalo poutníkům před očima a za půl hodiny tam zbyly jen louže v prohlubních.
„Na cestu! Voda odtekla!“ vyzval je Makšejev.
„Ale co si počneme s loďkami? Nemůžeme je přece táhnout za sebou do vnitrozemí kdovíkolik kilometrů!“ rozpakoval se Kaštanov.
„Budeme je muset nechat u moře, ale nějak je schovat před těmi tajemnými zloději!“
„Zakopejme je do písku!“ navrhl Gromeko.
„To je dobrý nápad! Písek je sypký, a i když ho budeme muset hrabat rukama, nemůžeme provést nic jiného.“
34. VLÁDCI JURSKÉ PŘÍRODY
Cestovatelé zahrabali loďky a zamířili vzhůru korytem, v kterém už neproudila voda. Avšak velké louže a mazlavá hlína je místy nutily vylézat na jeden nebo na druhý břeh. Šli opatrně, obezřele se rozhlíželi kolem a pušky měli připraveny, kdyby se znenadání setkali s lupiči. Vlevo od potoka se stále táhl les přesliček, kapradí a palem, zprava se tyčila za sebou pásma narudlých holých dun. Doupě zlodějů mohlo být jak v lese, tak i mezi dunami.
Za chvilku narazili na cosi tmavého, co leželo v korytě potoka a bylo napůl zaneseno pískem a blátem. Odhrabali nános a spatřili ohromného hnědého mravence. Trup měl asi metr dlouhý, hlavu o málo menší než lidská a nohy, zkroucené ve smrtelném boji, byly zakončeny ostrými drápy.
„Tady je ten vládce jurského období!“ zvolal Kaštanov.
„Jestli jsou jejich kolonie osídleny stejně jako mraveniště na povrchu Země, pak budeme mít co dělat s tisíci nepřátel,“ usoudil Papočkin.
„Ano, a s nepřáteli dravými, chytrými a nemilosrdnými,“ dodal Gromeko.
Zatím k nim došel Generál. Vlekl se vzadu a občas si lehl, aby si odpočinul. Když uviděl mrtvého mravence, zuřivě se na něho vrhl a vztekle vrčel.
„Vida, kamaráde, poznáváš jednoho z těch, co tě poštípali!“ zvolal Makšejev a držel psa.
O kus dál narazili na zdechlinu druhého mravence a pak i třetího. Liják zřejmě zastihl některé zloděje ještě na cestě a voda je odnesla.
„Tihle rezaví ďábli nechali rozmoknout a zničit všechny naše věci!“ zvolal zoufale Gromeko.
„Ano, pochybuji, že by měli dost rozumu, aby postavili stan a schovali se v něm se vším všudy!“ přitakal Papočkin.
„Myslím, že se do mraveniště dostali ještě před lijákem,“ prohlásil Makšejev. „Musíme přece uvážit, že vyrazili na cestu daleko dřív než my. A my jsme k tomu na dvou místech vždycky několik hodin odpočívali.“
Ušli mlčky ještě asi dva kilometry. Za potokem začal les řidnout, objevily se v něm početné pěšinky. Na písčitých kopcích a zvlášť v údolích mezi nimi už bylo vidět rostlinstvo: keře, trsy trávy a drobné přesličky.
Najednou se Makšejev zastavil a ukázal svým druhům na nejbližší dolinu mezi dvěma kopci, kde se po písku pohybovala dvě hnědá těla. Hned táhla, hned valila jakousi bílou kouli.