„Mravenci?“
„Zřejmě! Ale copak to táhnou? My jsme nic bílého a kulatého neměli.“
„Našli nějakou jinou kořist.“
„Nevezmeme jim ji?“
„Ne, raději se schovejme, a pak půjdeme po jejich stopách. Přivedou nás k mraveništi.“
„Jenom držte Generála, aby se na ně nevrhl.“
Cestovatelé ustoupili kousek nazpět a schovali se na kraji lesa. Brzo se za keři v ústí doliny ukázali mravenci. Valili před sebou po písku velký bílý vejčitý předmět.
„Cožpak tihle mravenci mají tak velká vejce?“ užasl Makšejev.
„Ne, to je spíš vejce nějakého veleještěra. Ukradli je a valí si je do mraveniště,“ řekl Papočkin.
„A co myslíte, jsou tahle ještěří vejce jedlá?“
„Pročpak by nebyla? Vždyť se jedí želví vejce, proč by se tedy nemohla jíst ještěří?“
„To musíme uvážit,“ poznamenal Gromeko. „Teď, když máme tak jednotvárnou stravu a když musíme šetřit s náboji, smažená vejce by nám přišla vhod.“
„Pro takové ohromné vejce bychom museli mít stejně velikou pánev, a tu nemáme.“
„Stačí nám i malá! Ve vejci prorazíme na jedné straně dírku, zamícháme klacíkem žloutek a bílek, osolíme a vezmeme si na pánev, kolik bude třeba.“
„Ale žádnou pánev nemáme, mravenci nám ukradli celou kuchyni.“
„Na to jsem docela zapomněl! A nedala by se udělat pánev třeba z vaječné skořápky — opatrně odříznout špičku vejce a péci je pak na ní?“
„Ale jak, nemáme omastek!“
„Máme iguanodoní sádlo.“
Zatím co se lovci bavili o těchto labužnických představách, mravenci dokouleli vejce na břeh koryta a nerozhodně se zastavili, protože břehy byly srázné. Shodit vejce se svahu nebylo těžké a na měkkém písku by se nerozbilo, ale vytlačit je zase tak vysoko na druhém břehu, to bylo, jak se zdálo, pro mravence přece jen příliš obtížné.
Běhali zatím kolem vejce a podle srázu, pohybovali tykadly a vzájemně se jimi dotýkali — zřejmě se radili.
Pak jeden sběhl do koryta, prohlédl protější břeh, postál před ním jako by uvažoval, a nakonec se rozběhl podle něho, často se zastavoval a prohlížel sráz.
Asi padesát kroků odtud bylo místo, které se mu zdálo vhodné, aby tam vejce spustili. Začat je upravovat, hrabal předníma nohama a čelistmi, odtrhával hroudy země a odtahoval je stranou.
Druhého mravence, který zůstal u vejce na stráži, brzo omrzelo čekat, taky seběhl do koryta a rozběhl se po stopách svého druha. Za zátočinou ho však neviděl.
„Což abychom si vzali vejce, které tu mravenci nechali?“ navrhl Gromeko.
Ten nápad se jim nejdříve líbil, ale pak začali pochybovat.
„Tak za prvé: mohou nás zpozorovat a předčasně se prozradíme. Za druhé: když nenajdou vejce, které tu nechali, začnou je hledat po okolí a místo toho, abychom šli za nimi k mraveništi, budeme se schovávat v křoví a ztratíme plno času,“ prohlásil Kaštanov a odmítal botanikův nápad.
Vtom si však Papočkin všiml v téže dolině mezi písečnými kopci ještě jednoho páru mravenců. Valili druhé vejce.
„Teď už snad nemáte důvod, abychom tu vejce nechali,“ řekl.
„Tak tedy honem do práce!“
Makšejev a Gromeko přeběhli přes koryto, zdvihli společně vejce, které mělo půl metru v průměru, a přenesli je do své skrýše na pokraji lesa.
Pak Makšejev opatrně setřel rukou v korytě stopy nohou. Mohly prozradit mravencům, kdyby byli dost chytří, kam se vejce podělo.
Brzo se v korytě ukázali oba mravenci a běželi k opuštěné kořisti. Když se vyškrábali na břeh a vejce nenašli, začali se motat sem a tam, přibíhali k sobě, pohybovali citlivými tykadly a zřejmě byli úplně zmateni.
Vtom se na kraji doliny ukázali mravenci, kteří kouleli druhé vejce. Když je ti první spatřili, vrhli se jim vstříc. Zřejmě si mysleli, že jim ti druzí vzali jejich kořist a začali jim ji brát.
Dali se do rvačky: vzpínali se na čtyři zadní nohy, zdvíhali přední pár a snažili se zakousnout do nepřítelova krku a přehryznout mu ho. V zápalu boje se jeden pár přiblížil k břehu koryta a svalil se se svahu. Při pádu se jeden mravenec octl na druhém, využil vhodné chvilky a téměř ukousl svému soupeři hlavu.
Nechal ho ležet a rozběhl se na pomoc svému druhovi, který ochaboval v boji. Společně nepřítele rychle přemohli a kouleli vejce ke korytu potoka.
Cestovatelé pozorovali boj s velkým zájmem, ale naprosto nemohli poznat, který pár mravenců zvítězil, protože nebylo možno rozeznat jednoho od druhého.
Vítězní mravenci se zastavili u břehu koryta, poradili se, pak svalili vejce dolů a kouleli je nahoru.
Na několika místech, kde se jim protější břeh zdál dost nízký, se zastavovali a zkoušeli vejce zdvihnout. Neměli však dost silné drápy, aby prorazili tvrdou skořápku, a vejce jim v nohách klouzalo a padalo zpátky.
Když mravenci došli až k místu, kde byl v břehu koryta vyhrabán mírný svah, zpozorovali ho, prohlédli a pokusili se vytáhnout vejce nahoru, podpírajíce je svými trupy. Podařilo se jim to a pak je kouleli dál po pěšince, jež vbíhala do lesa. Podle chování tohoto páru mravenců mohli badatelé usoudit, že zvítězili druzí mravenci.
Teď už jen stačilo jít po pěšince za mravenci. Ale cestovatelé nevěděli, jak daleko ještě budou muset putovat; bylo třeba nejdříve provést něco s vejcem, které mravencům vzali. Vejce bylo těžké a nedalo se v lese příliš dobře koulet. Rozdělali proto rychle oheň v jámě vykopané v písku, upekli celé vejce na tvrdo, rozdělili je na kusy a ze skořápky udělali několik talířů a pánev.
Po večeři vešli cestovatelé do lesa po dobře ušlapané, ale úzké a nepohodlné pěšině. Metr nad zemí se větve přesliček splétaly tak, že se muži museli plazit nebo jít sehnuti. Téhle stezky užívali pravděpodobně jen mravenci.
Po půl hodině začal les řidnout, mravenčí pěšina se často rozdvojovala, přetínaly ji jiné a Makšejev musel bedlivě sledovat stopu vejce, zatím co Kaštanov podle oka načrtával směr, aby měli mapu území, kde žijí jejich nepřátelé.
„Je divné, že jsme v lese dosud nepotkali jedinkého mravence,“ divil se Kaštanov.
„Pravděpodobně mají určené hodiny k odpočinku a spánku a jiní živočichové se k mraveništi neodváží přiblížit.“
Tu však se vpředu ukázal široký světlý otvor. Les zřejmě končil a na pasece za ním mohlo být mraveniště. Proto se museli chovat tím opatrněji. Zoolog a botanik zůstali s Generálem v lese a Kaštanov s Makšejevem se vypravili na průzkum.
Když došli na pokraj lesa, zastavili se, chráněni posledními stromy, a začali obhlížet krajinu. Les vystřídala veliká louka či spíše planina, skoro docela holá; jen tu a tam trčela okousaná stébla trávy.
Uprostřed této planiny, nedaleko od kraje lesa, tyčil se veliký homolovitý pahorek, vysoký asi dvanáct metrů a v průměru široký přes sto metrů, složený ze stromových kmenů, narovnaných na sebe.
Dalekohledem bylo možno rozeznat, že kmeny nejsou rozloženy ledajak, ale v určitém systému, a že vytvářejí složitou, i když hrubou stavbu. Na mnoha místech se v různé výšce temněly vstupní otvory, ale mravence nebylo nikde vidět — bezpochyby spali.
Planina byla se všech stran obklopena lesem, pahorky a dunami a mravenci byli jejími jedinými pány. Na západní straně planiny podle úpatí dun tekl pravděpodobně potůček, soudíc podle pruhu zelené trávy a keřů, které se ostře odrážely na žlutém podkladě písku.