Holý černý útes, posypaný, velkými i drobnými úlomky, které se z něho odrolily vlivem vysoké teploty věčně hřejících paprsků — to byla půda této pustiny. Nikde ani keříček, ani travinka, pod nohama jen a jen černý kámen až k obzoru a nad hlavou nebe s narudlým Plutonem — naprosto neproniknutelná pustina, jež hrozí jistou smrtí hlady a žízní každému odvážlivci, který by se chtěl nadlouho vnořit do jejích nepřehledných prostor.
Z černého kamene, jejž Pluton rozpaloval, sálal žár jako z roztopené pece, a shora žhnuly kolmé Plutonovy paprsky, před nimiž se nemohli nikde skrýt. Jenom hory, které se zdvíhaly na jihu, rozrušovaly poněkud hroznou a drtivou jednotvárnost pustiny, protože nebyly černé, ale strakatilo se na nich spousta bílých, červených a žlutých pruhů a skvrn.
Když si Kaštanov prohlédl krajinu, řekclass="underline"
„Myslím, že naše cesta do nitra tajemné země nedaleko odtud definitivně skončí. Údolí, kterým jdeme, ústí pravděpodobně tam u té skupiny hor a obávám se, že dál se už rozprostírá stejná zasmušilá pustina, kterou naprosto nelze proniknout bez zvláštní výzbroje, bez velkých zásob vody, potravin a paliva.“
„Copak celý zbytek vnitřního zemského povrchu je takováhle rozpálená poušť?“
„Pravděpodobně je tomu tak, alespoň až k okrajům vchodu u jižního pólu, jestliže tam nějaký vchod je. Vždyť přece vláhu nutnou pro rostlinstvo a živočišný život přijímá vnitřní povrch právě těmito otvory. Moře, jež jsme přepluli, je zřejmě poslední nádrž této vláhy.“
„Ale severní větry, které tu v podstatě převládají, jak jsme viděli, mohou tu vláhu zanést i dál.“
„V poslední době jsme ten vítr nepociťovali, kromě nečetných vichřic s bouřkami. Poslední mračna od severu se pravděpodobně rozbíjejí nad mořem a v pásmu, jež leží těsně u moře na jižním břehu. A dál se nad touhle rozžhavenou pouští nesou jen zbytky vláhy; vzduch se jimi nenasytí — a proto nemůže pršet.“
„Tak tedy dojdeme jen k těmhle horám na jihu?“
„Ano, dorazíme tam a uvidíme, zda se nemýlím.“
„A co si počneme, nenajdemeli cestou sirné rudy, které potřebujeme?“
„Tyhle hory, soudíc podle tvaru a barvy, jsou pravděpodobně vyhaslé sopky; a na svazích sopek se skoro vždycky najde síra. Jsem si téměř jist, že tam najdeme, co potřebujeme.“
„A vrátíme se nazpět?“
„Po mém soudu musíme využít toho, že jsme pronikli tak daleko od moře, a postupovat ještě dál k jihu, abychom se přesvědčili, zda je to neproniknutelná poušť. Pak budeme mít klidné svědomí — udělali jsme všechno, co je v lidských silách.“
„Ale možná, že moře jinde sahá hlouběji k jihu a že budeme tedy moci proniknout dál.“
„Vezmemeli mravencům své věci, pak můžeme plout podle mořského břehu na východ i na západ a přesvědčit se o tom.“
Když se dost vynadívali na poušť a naposled na rozloučenou pohlédli na modrou hladinu moře a na jeho zelené břehy, sotva znatelné za severním okrajem pustiny, zamířili geologové přímo k svému táboru. Při sestupu rozsedlinou klouzali na ssuti a skákali s balvanu na balvan. A tu uslyšeli dva rychlé výstřely.
„Co to je? Snad se mravenci nevypravili tak daleko a nepřepadli naše druhy?“ lekl se Kaštanov.
„Musíme jim běžet na pomoc!“ vyhrkl Makšejev.
Sestupovali tím rychleji; za několik minut dostihli úpatí svahu a úprkem běželi k tábořišti.
Strachovali se však zbytečně: na jejich druhy nezaútočili mravenci, ale milostivý osud poslal hladovějícím zásobu jídla.
Papočkin a Gromeko seděli na břehu potoka a náhle zpozorovali černý stín, který nad nimi přelétl. Zdvihli hlavy a uviděli, že nad údolím krouží velký Pterodactylus, jehož pozornost snad upoutala plechovka, která se leskla v slunci. Bez uvažování popadli pušky a vystřelili, když ptakoještěr nad nimi zakroužil a snesl se níže. Jedna střela zasáhla cíl a zvíře spadlo na zem. Byl to veliký kus, od hlavy k ocasu měřil půl druhého metru, a tak na něm bylo hodně masa.
Cestovatelé se dosyta navečeřeli ještěřiny a ulehli k spánku. Ve stráži se střídali, protože maso, rozložené k sušení na kamenech, bylo nutno hlídat před dalšími ptakoještěry, kteří sem mohli znovu zaletět.
Nazítří se vydali údolím vzhůru. Nesli zásoby sušeného masa, sladké třtiny a paliva, protože se strachovali, že výš v dolině už nic takového nenajdou. Údolí bylo skutečně stále pustší a pustší a jen zřídka se na březích potoka objevovalo nějaké rostlinstvo. Na sirnou rudu nenarazili a Kaštanov teď spoléhal jen a jen na sopky nahoře na konci údolí. Hory se po dlouhém pochodu zdály už docela blízko. Kousek od nich se údolí zúžilo a změnilo v krátkou soutěsku, jež vyvedla cestovatele do kotliny těsně u úpatí hor.
K všeobecnému údivu bylo na dně kotliny poměrně velké jezero, jehož skalnaté břehy byly tu a tam pokryty zelení. Na povlovnějších místech břehu rostly ve skupinách přesličky, kapradě a třtina. Jinde tvořily břeh nízké skály. Okolí jezera se hodilo k táboření. Mohli tu nechat zbytečný náklad, aby nalehko vystoupili na hory, až budou hledat síru nebo sirné rudy.
Cestovatelé se usadili ve stínu kapradí a pak je napadlo, že se vykoupou v tmavé klidné vodě jezera. Podobalo se velkému hladkému zrcadlu v ebenovém rámu se smaragdovým vykládáním. Papočkin se první svlekl, statečně skočil po hlavě do vody, ale hned vyploval a vyskočil na břeh:
„Voda je horká, až se tají dech!“
Ostatní začali vodu zkoušet — někdo rukou, někdo nohou — a přesvědčili se, že má zoolog pravdu. Voda skoro pálila.
Gromeko vytáhl kapesní teploměr, jediný, který zachránil z přístrojů výpravy jen proto, že ho nosil neustále s sebou. Když teploměr ponořili do jezera, naměřili teplotu 40 °Celsia.
„No, to ještě není tak hrozné,“ poznamenal botanik. „Čtyřicet stupňů Celsia se rovná dvaatřiceti stupňům Reaumura, a to je teplota horké lázně. To lze docela dobře vydržet.“
Ale horká lázeň v žhavém dni nemohla osvěžit, a tak se cestovatelé spokojili jen tím, že se důkladně umyli, užívajíce místo mýdla jemné bílé hlíny, která v silné vrstvě pokrývala dno jezera. Byla ještě teplejší než voda a citelně pálila do nohou, když je do ní zabořili. Zato však pěnila jako mýdlo a výborně je nahrazovala.
„Další nenadálé bohatství, které v téhle zemi divů leží nevyužito!“ pochvaloval si Makšejev a horlivě se natíral hlínou.
„Ano, podnikaví lidé by tu vybudovali ohromný podnik. „Léčivé mýdlo z lůna Země zahání všechny nemoci, od rýmy až po rakovinu!“ — tak by asi hlásaly reklamy na stránkách novin a časopisů,“ smál se Gromeko. Choval se ironicky ke všem bohatstvím, jež vzrušovaly podnikavou povahu bývalého zlatokopa.
„Když už mluvíme o pokladech Plutonie, pak ovšem nesmíme zapomínat na živočišný svět,“ zvolal Papočkin, který se už vykoupal a osychal na slunci. „Já bych zřídil akciovou společnost pro vývoz všech těchhle „živých zkamenělin“. Dodávala by je zoologickým zahradám a museím všech států na povrchu naší planety. Taková společnost by měla ohromný úspěch, větší než vaše podniky těžkého průmyslu, protože zlato, měď a železo — toho všeho je dost i tam nahoře na Zemi, ale živí mamuti, plesiosauři a pterodaktylové tam přece jen nejsou.“
„Mne zajímá, tohle horké jezero,“ prohlásil Gromeko. „Už dříve jsem si všiml, že voda v potoce je teplá, ale připisoval jsem to Plutonovu žáru v holé dolině s černými svahy. Teď je zřejmé, že potok je teplý, protože teče z tohohle jezera.“