„Bezpochyby jsme na úpatí dávných sopek,“ vysvětlil Kaštanov, „a do jezera tekou horké prameny, které tryskají z dosud rozžhaveného nitra sopky.“
„Musíme jezero prozkoumat kolem dokola a zjistit, kudy do něho přitéká voda,“ prohlásil zoolog.
„Tak se o to postarejte s Michailem Ignatěvičem, než se uvaří večeře, a my půjdeme na průzkum k sopce,“ navrhl Kaštanov.
S Makšejevem se po „lázni“ oblekli, obešli západní konec jezera, kudy vytékal a prosakoval mezi nakupenými černými balvany potok, a začali vystupovat na holé, černým štěrkem pokryté kopce před úpatím sopky. Když se přes ně dostali, stanuli při patě první velké hory, na jejímž příkrém svahu bylo možno rozeznat proudy lávy. Láva se tu v různých dobách vylévala z kráteru na vrcholku hory a ustydla na povrchu buď v oblých vlnách, nebo v balvanech, jež se vršily jeden přes druhý.
Kaštanov zkoumal nejstarší proudy, jejichž povrch byl místy žlutý, červený a bílý. Vysvětlil pak svému příteli, že je tu okr, salmiak a síra.
„Nu, tak tedy síra, kterou tolik potřebujeme! Ale tady je jí málo a sbírala by se těžko. V kráteru jí doufám najdeme víc.“
Badatelé se drápali po balvanech a asi po hodině dorazili na vrcholek hory. Byl plochý a uprostřed zela černá propast se skoro svislými stěnami.
„Tak tady je kráter, a pořádně veliký.“
„Na neštěstí naprosto nepřístupný.“
„Obejdeme ho kolem dokola, možná, že najdeme vhodné místo, kudy tam sestoupit.“
Vrcholek hory byl také z ustydlé hrudovité lávy. Otvíral se odtud rozhled do daleka na obě strany. Na severu při úpatí pahorků leželo jezero ve svém zelenočerném rámu. Mělo tvar téměř pravidelného kruhu. Snad to byl kráter ještě starší sopky. Na východ a na západ spadávaly ohromné proudy lávy a postupně se ztrácely jako řetězy a stěny černých skal na povrchu pustiny. Na jihu se zdvíhala druhá, poněkud vyšší hora, zřejmě hlavní kužel sopky, a zastírala další rozhled. S první horou byla spojena úzkým skalnatým sedlem.
Když badatelé obešli kráter od západu a přesvědčili se, že ani z druhé strany do něho nelze sestoupit, dostali se přes sedlo na druhou sopku. Na jejím vrcholku byl rovněž hluboký kráter, ale na jihovýchodě rozervaný ohromnou trhlinou, z níž se táhl dolů po svahu mohutný lávový proud, zřejmě pozůstatek posledního sopečného výbuchu.
Tato rýha ve valu kráteru umožňovala sestup na dno bez zvláštního nebezpečí.
S vrcholu se otvíral pohled k jihu. V těsném sousedství hlavní sopky se tyčilo ještě několik nízkých sopek s křivolakými krátery a za nimi se až po daleký obzor rozprostírala stále táž černá nekonečná pustina.
„Ano, dál na jih do nitra Plutonie tedy žádná cesta nevede!“ zvolal Makšejev a bystrýma očima se upřeně díval do dálky. „Na sto kilometrů není vidět nic než černé kamení.“
„A bádat tímhle směrem není proč!“ dodal Kaštanov. „Prozkoumáme sopky, nabereme síru — a zpátky k mraveništi vydobýt si své věci!“
Pohled s vrcholu sopky na ně zapůsobil velmi tísnivě. Pod sebou měli skupinu černých hor, zbrázděných hlubokými soutěskami jako vráskami, se žlutými, bílými a červenými skvrnami, jež jako by nastříkal obrovský štětec nedovedného malíře. A pak se na všechny strany táhla černá rovná pláň bez jediné známky života, bezútěšný prostor, který pod narudlými Plutonovými paprsky vypadal zvlášť zlověstně.
„To je království smrti, daleko hroznější než polární sněhové pustiny!“ zvolal Kaštanov.
„Ano, kdyby existoval duch zla, pak by pro něho nebylo lepšího místa než zde!“ souhlasil Makšejev.
„Máte dobrý nápad. Říkejme téhle krajině Černá Ďáblova pustina.“
„A těmhle sopkám — Satanášův trůn. Docela jasně vidím hrůzný obraz: v oněch dnech, kdy Pluton hasne a kdy převládá narudlý soumrak, stoupá z kráteru duch zla, podoben obrovskému pterodaktylovi, létá nad těmihle horami a nad Černou Ďáblovou pustinou, pronikavě křičí, koupá se ve vlnách horkého jezera, odpočívá na černých a strmých skalách a s nadšením obzírá své království…“ Badatelé si prohlédli krajinu, zjistili si nejvhodnější místo pro sestup do kráteru a pak odešli k jezeru nejpřímější cestou od hlavního vrcholku. Chystali se, že se sem zítra vydají pro síru všichni čtyři.
37. VÝPRAVA DO SATANÁŠOVA KRÁTERU
Nazítří se společně vydali k hlavní sopce. Pro jistotu si s sebou vzali aspoň jednu pušku, trochu pečeného masa a sladké třtiny. Ostatní věci museli nechat u jezera pod Generálovou ochranou. Protože v téhle pustině nebyla naprosto žádná zvířata, mohli doufat, že se Generálovi nic nestane.
Cesta vedla z počátku přes nízké holé černé pahorky a hřebeny lávových proudů, pak po svahu hlavní sopky podle ohromného proudu, který začínal u trhliny v kráteru. Po půl hodině dorazili k této trhlině a začali sestupovat dolů po balvanech ustydlé lávy, které tvořily jakési obří schodiště.
Sestup trval půl hodiny — a pak se octli na dně jícnu. Byla to plošina s vyschlým, rozpraskaným černým bahnem, jež dříve zřejmě pokrývala voda jezírka. Za plošinkou strměla protější stěna, hustě pokrytá bílými, žlutými a červenými skvrnami a nálety. V žlutých náletech nebylo těžké poznat přírodní krystalickou síru: její drobné i velké krystaly seděly v dutinách lávy anebo ji pokrývaly tenoučkou vrstvou.
Cestovatelé vytáhli lovecké nože, začali seškrabovat síru, odlamovat větší krystaly a skládat kořist do tlumoků. Do každého se vešlo asi šestnáct kilogramů síry.
„Z šestnácti kilogramů síry se vyrobí přes jedenáct tisíc litrů kysličníku siřičitého,“ poznamenal Kaštanov, „a z šedesáti čtyř — to je skoro čtyřicet pět tisíc litrů. Myslím, že to na mraveniště stačí.“
„Víc bychom ani neunesli,“ soudil Papočkin. „Máme ještě pušky a trochu zásob, a to všechno potáhneme na zádech dva dny.“
„Něco můžeme naložit na Generála,“ navrhl Makšejev. „Už se zotavil, dneska celý den odpočívá a na hřbetě unese aspoň třicet kilo. K jezeru pod sopku těch třicet kilo uneseme. Vezměme si tedy ještě nějakou síru, aby jí bylo dost.“
Cestovatelé se nasvačili, odpočinuli si a nabrali ještě asi třicet kilo síry. Makšejev si na to svlékl košili a udělal z ní pytel. V jedné trhlině naškrabali taky hrst kuchyňské soli.
Když si Kaštanov pololeže odpočíval přitisknut ke stěně jícnu, uslyšel nenadále prudké rány, které sem zaléhaly z nitra hory.
„Cožpak sopka nevyhasla?“ pomyslil si.
Ale protože dobře nevěděl, jak se chovají činné sopky, nepřikládal těm zvukům význam a dokonce o nich svým druhům ani neřekl.
Když nasbírali plnou košili síry a všichni usedli na dně kráteru, aby si odpočinuli před výstupem a sestupem s těžkým nákladem na ramenou, Kaštanov si na ty zvuky vzpomněl a přitiskl ucho ke skále.
Údery bylo slyšet ještě jasněji a bylo dokonce cítit, že se skály lehce chvějí.
„Třeba se mýlím!“ zvolal a vyskočil. „Ale zdá se mi, že se tu už nesmíme déle zdržovat. Uvnitř v sopce se něco děje. Nepřipravuje se snad k výbuchu? Poslechněte si sami!“
Všichni se přitiskli uchem ke stěně jícnu a přesvědčili se, že má Kaštanov pravdu.
„K výbuchu snad ani nedojde, možná, že nastane za týden nebo za měsíc, ale neručím za to, že to nebude ještě dnes!“ prohlásil profesor.
„Naprosto správně. Nevím, proč bychom měli sedět na dně kráteru, tím spíše, že nás k okraji jícnu nečeká snadný výstup,“ souhlasil Gromeko.