Cestovatelé si hodili těžké tlumoky na záda a začali vylézat po obřím schodišti. Výstup s břemenem však nešel tak rychle jako sestup a trvalo to dobrou hodinu, než se octli nahoře. Když se ohlédli zpátky, přesvědčili se, že jejich spěch byl docela na místě: ze dna jícnu vystupoval tenký sloup nažloutlého dýmu, vzduch začal páchnout sírou a chlorem.
Kráter se už roztřásl tak, že to bylo cítit pod nohama. Musili spěchat, protože výbuch mohl začít každou minutu vyvržením lávové zátky, která uzavírala hrdlo jícnu. Cestovatelé neztráceli čas. Začali sestupovat touž cestou, kudy přišli, a za dvě hodiny byli u jezera, kde je unuděný Generál přivítal radostným štěkotem a kňučením.
Výbuch však nezapočal tak rychle. Nad vrcholem sopky bylo vidět jen tenký sloup nahnědlého dýmu. Stoupal svisle do ohromné výšky a tam se rozptyloval. U jezera nebylo slyšet podzemní rány, byl tam klid.
Všichni složili tlumoky se sírou k ostatním věcem. Tu se Papočkin chytil za hlavu: zapomněl si pušku v jícnu nebo na vrcholku sopky, kde se dvakrát zastavili, aby si odpočinuli. Oznámil to svým druhům a řekl, že se teď hned k sopce pro pušku vrátí.
„Máme ještě tři ručnice a v mraveništi je čtvrtá, reservní, obejdeme se tedy bez té vaší ztracené. Nevím, proč byste šel znovu do nebezpečí, z kterého jsme vyvázli,“ upokojoval ho Kaštanov.
„Sopka jen dýmá,“ tvrdil zoolog. Měl svou dvouhlavňovku velmi rád. Puška střílela přesně. Velmi se mrzel, že byl tak zapomnětlivý. „Než si odpočinete, zaběhnu tam.“
„Do kráteru sopky, z kterého se už kouří, nemůžete sestoupit, zadusil byste se jedovatými plyny. A pušku jste asi nechal na dně kráteru. Stejně byste to tedy nedokázal,“ ujišťoval ho Kaštanov.
„Ne, vzpomínám si, že jsem pušku nechal nejspíš na kraji jícnu ještě předtím, než jsme do něho sestoupili, abych ji zbytečně netahal dolů a nahoru po skalách. A ke kraji kráteru není přece tak daleká a nebezpečná cesta,“ tvrdil zoolog.
„K výbuchu může dojít každou chvilku. Nevím, zda je od nás vůbec rozumné, když zůstáváme do zítřka na břehu tohohle jezera. Snad by bylo lépe odejít kus dál od sopky?“
Ale všichni byli velmi unaveni výstupem a sestupem s těžkým břemenem na zádech. Sopka nevzbuzovala zvláštní obavy a jezero bylo asi dva kilometry od kráteru, tedy poměrně daleko. Mohli doufat, že tady na břehu nemůže hrozit přímé nebezpečí. Proto se rozhodli, že u jezera přenocují, a počítali s tím, že budou aspoň při začátku tak mohutného jevu, jako je výbuch sopky.
Klid však trval pouhé čtyři hodiny. Spáči byli nenadále probuzeni hrozným rachotem a chvěním půdy. Zdálo se jim, že je něco vyhodilo do vzduchu a že padají do jezera.
Všichni vyskočili a polekaně se rozhlíželi. Země se jim třásla pod nohama a stromy na břehu jezera se kývaly na všechny strany.
Vrcholek sopky byl zahalen hustou clonou černého kouře, kterou jako blesky prořezávaly rozžhavené balvany, vyvrhované z kráteru.
Výbuch začal.
„Kde je Papočkin?“ zvolal Makšejev. Všiml si, že jsou jen tři.
„Nespadl při zemětřesení do jezera? Ležel nejblíž u břehu,“ zapochyboval Gromeko.
Hladina však byla jen mírně zčeřena, zřejmě proto, že se chvěla země. Kruhy, které by svědčily o tom, že se do vody právě svalilo těžké tělo, vidět nebylo.
„Neutekl snad ve strachu dolů údolím?“
„A nešel si snad přece jen ke kráteru pro pušku?“ zeptal se Kaštanov.
Poslední domněnka se zdála nejpravděpodobnější, protože zoolog byl tuze tvrdohlavý. Zřejmě počkal, až jeho druzi usnuli, a vypravil se k sopce.
Když všechno volání a hledání kolem jezera bylo marné, musili si přiznat, že zoolog odešel pro pušku.
„Bude štěstí, jestli do výbuchu nedošel ještě k vrcholku sopky,“ pravil Kaštanov. „Jinak by docela jistě zahynul.“
„Co si počneme?“ zvolal Makšejev. „Myslím, že mu musíme spěchat na pomoc.“
„Počkejme chvilku,“ navrhl Gromeko. „Na dno jícnu sopky a zpátky — to jsou tři čtyři hodiny chůze. Jestli odešel v devět, hned jak jsme usnuli, musí se za půl hodiny nebo za hodinu vrátit.“
„Ale to je přece hrozné — sedět nečinně na místě a čekat, místo abychom kamarádovi spěchali na pomoc!“
„Ano, je to hrozné, ale můžeme ho zachránit jen tehdy, jestli ještě nedošel ke kráteru a jestli je jen raněn vylétlým balvanem. Jestliže však byl při výbuchu na vrcholu nebo dokonce v kráteru, pak je docela jistě mrtev. Když ne zabit kameny, tedy je otráven plyny. Budemeli se teď pokoušet dostat na vrchol sopky, kamaráda nezachráníme a riskujeme osud celé výpravy. Podívejte, co se tam děje!“
Kaštanov se při posledních slovech zadíval na ohromná mračna páry, která vyrazila z kráteru sopky.
38. PROBUZENÍ SOPKY
Za několik vteřin se ozval ohlušující rachot, jako by se hora rozletěla na kusy anebo vylétla do vzduchu. Mračno se řítilo dolů po svahu, obludně se rozrůstalo nahoru a do stran a rychle přecházelo v červenofialový mrak, ba v celou stěnu mračen, která se vlnila, měnila a svíjela, ozařována oslepujícími blesky. Stěna letěla po svahu rychlostí vlaku a za několik minut byl už její kraj při úpatí sopky a horní okraj se zvlněn zdvíhal daleko nad vrchol vulkánu.
„To přesně připomíná strašlivý výbuch sopky Mont Pelée na ostrově Martiniku. Ten výbuch zničil v květnu 1902 za několik minut město SaintPierre se sedmadvaceti tisíci obyvatel!“ zvolal Kaštanov. „Tohle mračno, tak zvané žhavé neboli palčivé, tvoří strašlivě stlačené a přehřáté vodní páry a plyny, plné horkého popela — a neletí v něm jen malé kameny, ale i ohromné balvany.“
„Máme štěstí, že mračno nesměřuje k jezeru, ale na druhou stranu, jinak by nás postihl osud obyvatel SaintPierru,“ poznamenal Gromeko.
„Ano, mrak zřejmě uniká touž trhlinou v okraji kráteru, kterou jsme tam vnikli i my, a proto se stočil na jihovýchod, podle posledního lávového proudu.“
„Ale co bude dál?“ zeptal se Makšejev.
„Tahle žhavá mračna se mohou v určitých časových úsecích opakovat — po hodinách nebo po dnech — a pak se objeví láva.“
„Ale nemohou se další mračna stočit jinam než mračno první, třebas k nám?“
„Jestliže se při tom hrozném výbuchu, když vylétlo z jícnu sopky první mračno, kraj jícnu nezměnil, pak i další mračna poletí nejspíše stejným směrem. Jinak budou unikat novou cestou.“
„Pak se tedy mohou stočit i k nám?“ „Ovšem, ale zatím doufejme, že se to nestane; posud jsme tu poměrně v bezpečí.“
Zatím se mračno rozlezlo do všech stran, zastřelo značnou část východního svahu sopky. Avšak klesalo už pomaleji a rostlo především nahoru. Všichni tři cestovatelé mlčky pozorovali to hrozné a velkolepé divadlo.
A najednou se za hřebenem pahorku, nejblíže k úpatí sopky, objevil Papočkin. Utíkal horempádem, prostovlasý, rozcuchaný, a skákal přes balvany, které mu ležely v cestě. Jeho druzi se mu vrhli vstříc a zasypávali ho otázkami. Úprkem a rozčilením byl tak udýchán, že nemohl mluvit.
Teprve když si ve stínu stromů u jezera odpočinul a vypil několik pohárků studeného čaje, vzpamatoval se a začal vypravovat.
„Přes vaše přemlouvání jsem se rozhodl, že si na sopku pro pušku přece jen dojdu. Sopka se mi nezdála příliš hrozivá. Doufal jsem, že puška zůstala na jednom ze dvou míst, kde jsme při výstupu odpočívali, anebo v nejhorším případě na vrcholku. Počkal jsem, až