čívali, anebo v nejhorším případě na vrcholku. Počkal jsem, až pevně usnete, a kolem desáté jsem jen nalehko vyrazil; vzal jsem si s sebou pouze pár třtinových stébel. Tam, kde jsme odpočívali po prvé, puška nebyla; a protože sopka byla stále stejně klidná, pustil jsem se dál. Puška však neležela ani na druhém místě. Vystoupil jsem už velmi vysoko a k vrcholku mi nescházelo víc než půl kilometru. Ta darebná sopka pořád jen slabě dýmala a mně se nechtělo vrátit.
Už jsem vystupoval k trhlině v okraji kráteru, když se mi zdálo, že vidím pušku opřenou o lávový balvan asi sto kroků před sebou. Tu se nenadále ozval prudký rachot a z hrdla vylétla spousta dýmu, který stoupal vzhůru. Zastavil jsem se a nevěděl jsem, co dělat. Jít dál už bylo nebezpečné, ale vrátit se nazpět — to jsem se styděl, když jsem měl pušku tak blízko. Ale drobný štěrk, jenž se sesypal shora, a hroudy bahna mě vytrhly z rozmýšlení. Padaly hustě kolem mne a jedna hrouda mě tak udeřila do ramene, že jsem vykřikl. Jistě mi naskočila pořádná modřina — sotva pohnu rukou. Každou chvilku jsem mohl čekat nový výbuch a bombardování tentokrát už pořádnými a rozžhavenými kameny. Rozběhl jsem se dolů, jak jen jsem po nerovné půdě mohl. Když jsem uběhl asi půl kilometru, ozval se druhý výbuch a pak se vrcholek sopky schoval v kouři. Nárazem vzduchu mi uletěl klobouk. Kolem mne se začalo sypat kamení a já jsem pořád utíkal a utíkal. Poslední hrozný výbuch, když jsem byl kousek od úpatí, hodil mnou prudce na zem. Div jsem si nevymkl ruce. Když jsem vstal, spatřil jsem ten hrozný mrak a s vypětím posledních sil jsem se znovu rozběhl, protože jsem se bál, že mě to mračno dohoní a zadusí.“
„Ano, měl jste štěstí, že jste unikl strašnému nebezpečí,“ přikývl hlavou Kaštanov, když zoolog dovyprávěl.
„A za trest za svou tvrdohlavost jste ztratil klobouk a unavil jste se jako kůň,“ dodal Gromeko.
„Buďme rádi, že se nám kamarád vrátil, a poraďme se, co dělat dál,“ poznamenal Makšejev.
„Musíme odejít co nejdál od téhle hrozné sopky!“ zvolal Papočkin.
„Vždyť nejste schopen chůze! Ještě jste si ani neodpočinul od včerejšího pochodu a již jste se unavil nanovo. Lehněte si a spěte. Aspoň dvě hodiny můžeme počkat.“
„Ale nebylo by lépe, kdybychom skutečně odešli kus dál od sopky, aspoň o dva tři kilometry?“ navrhl Makšejev. „Začíná být nebezpečná a my jsme tu těsně při úpatí.“
Gromeko se přidal k Makšejevovi. Rozhodli se, že vylezou na plošinu Černé pustiny blízko kraje soutěsky, kde jezerní kotlina přecházela v údolí potoka. Odtud mohli pozorovat další průběh výbuchu. Nabrali do plechovky vodu, naložili si na záda síru a své věci. Dva pytle síry upravili jako nákladní sedlo na Generála. Pes se nejdříve vzpouzel a pokoušel se shodit se sebe těžký náklad, ale pak se poddal a pomaličku se vlekl vedle mužů. Teď už nepobíhal a nehledal si něco k snědku.
Z jezerní kotliny se vyšplhali po nevysokých výstupcích na rovinu Černé pustiny. Ušli asi dva kilometry a zastavili se tam, kde se soutěska rozšiřovala v údolí. Výbuch jako by se na čas zastavil, první žhavé mračno se už rozptylovalo, vrcholek sopky se očistil od clony dýmu a z kráteru vystupoval jen tenký sloup černého kouře. Když Kaštanov prohlédl sopku dalekohledem, zjistil, že se její vrchol za prvních výbuchů poněkud změniclass="underline" kraj kráteru s východní strany se snížil a vrcholek byl jakoby šikmo seříznut.
Cestovatelé si lehli na holé zemi u tlumoků se sírou a pomalu usnuli. Tak uplynuly asi tři hodiny, když spáče znovu probudil hrozný rachot. Zahleděli se na sopku. Z jícnu zase vystupovalo zlověstné mračno a klesalo dolů po svahu. Tentokrát však přímo na severovýchod k jezerní kotlině. Kaštanov pozoroval na hodinkách, jak rychle se pohybuje mrak, který se rozrůstal stejně jako první mračno do vysoké a široké černofialové stěny. Za čtyři minuty po výbuchu už se stěna přivalila na jezero a zakryla je pozorovatelům.
„Mrak letí jako rychlík, asi šedesát kilometrů za hodinu!“ zvolal Kaštanov.
„To máme štěstí, že jsme odtamtud odešli!“
„Ano, cesta mračna se stočila o osmdesát stupňů proti původnímu směru. Zřejmě proto, že je okraj jícnu rozbit.“
„A co by se bylo stalo, kdybychom byli zůstali u jezera?“ zajímal se Papočkin.
„Podle pozorování, které provedla výprava vyslaná francouzskou Akademií věd k prozkoumání sopky Mont Pelée na Martiniku, mohu říci, že bychom byli popáleni a udušeni v atmosféře přehřáté páry s popelem, která tvoří hlavní hmotu mračna, anebo bychom byli zabiti kameny, jichž v něm letí spousta. Mračno nese dokonce biti kameny, jichž v něm letí spousta. Mračno nese dokonce balvany velké čtyři až šest krychlových metrů do vzdálenosti i několika kilometrů od sopky. Mračno ničí na své cestě všechno — zvířata i rostliny — a zůstane po něm dokonalá pustina: holý pruh horkého popela, velkých a malých kamenů, ohořelých stromů a zčernalých mrtvol.“
„Co se asi stalo s jezerem?“
„Je zavaleno žhavým popelem a kamením, vylilo se z břehů a změnilo pravděpodobně nakrátko potok, který z něho vytéká, v špinavou a horkou bystřinu.“
Zatím se žhavý oblak přenesl přes jezerní kotlinu a vystoupil na černou pláň asi dva kilometry od cestovatelů. Přestože to bylo tak daleko, ucítili muži žhavý dech mračna — byl to prudký horký vichr, který je donutil, aby padli na zem a přikryli si obličeje rukama a šatstvem. Proleželi tak dobrou půlhodinu, zaliti potem, dokud se atmosféra neustálila.
Když zdvihli hlavy, uviděli nad pustinou dlouhou a vysokou stěnu zvlněné bílé a šedivé páry, jež se táhla oním směrem ještě snad deset kilometrů od nich a zdvíhala se do výše půl druhého kilometru. Vzduch byl pořád ještě dusivý a horký.
„Pojďme honem dál od téhle hrozné sopky, dokud máme zdravou kůži!“ zvolal Gromeko. „Kdo ví, zda ji nenapadne vyhodit příští náboj přímo k nám?“
„Ano, už jsme poznali, jak těžko se dýchá dva kilometry od kraje mračna. Dovedeme si představit, jak by nám bylo v jeho obětí!“
Cestovatelé sebrali všechny své věci, zamířili pustinou k severu a pomalu se blížili k údolí říčky, kam chtěli sejít na prvním vhodném místě. Když však dorazili k pokraji doliny a pohlédli dolů, viděli, že se klidný čistý potůček změnil v bouřlivou, špinavě bílou bystřinu, která vystoupila z břehů, zběsile se hnala po dně údolí a ničila rostlinstvo na obou březích.
„Máme sestupovat dolů?“ zeptal se Kaštanov svých druhů. „Po rovné pláni se jde snáze než po písčitém dně doliny a voda potoka přeplněného bahnem nedá se teď už stejně pít.“
Všichni souhlasili, že půjdou dál po pláni a sestoupí na konci údolí, kde byly svahy více rozbrázděny roklemi. Šli kousek od kraje strže a občas se přiblížili až těsně k pokraji, aby se podívali dolů. Bystřina začala za necelé dvě hodiny po druhém výbuchu už slábnout a brzo docela vyschla. Bylo vidět jen holé koryto, stromy vyvrácené z kořenů, vyrvané keře, trávu přitisknutou k zemi a zanesenou špinavě bílým jílem.
„Sopka se nám pomstila za to, že jsme z ní vyškrabali síru!“ zažertoval Makšejev. „Zničila potok, aby nás umořila žízní.“
„Ano, teď to bude s vodou zlé,“ poznamenal Gromeko. „Musíme si opatrovat zásobu, dokud u mraveniště nenajdeme druhý pramen.“
„A možná, že proto nebudeme moci mraveniště hned obklíčit.“ Přestože cestovatelé vlekli těžký náklad a že je na Černé pustině trápilo vedro, šli velmi rychle a zastavili se na nocleh, až když sestoupili na dno údolí nedaleko od jeho ústí ze stolové vyvýšeniny. Bylo to kousek od mraveniště. Kaštanov a Makšejev se vydali na průzkum, aby pozorně prostudovali pevnost svých nepřátel. Vystoupili nahoru na pustinu a namířili na východ podle srázu. Odtud se dalo mraveniště dobře pozorovat.