Vypadalo jako veliký mnohoposchoďový kopec, složený ze suchých kmenů a větví. Při zemi byly rozloženy hlavní vchody, po jednom z každé světové strany. Nebyly vysoké, ale tak široké, že jimi mohlo projít vedle sebe čtyři nebo pět mravenců. U vchodů se to jen jen hemžilo: někteří mravenci vycházeli v celých oddílech a mířili na různé strany za potravou, jiní se v párech i jednotlivě vraceli a táhli kmeny stromů, větve, živý i mrtvý hmyz, larvy, kukly, třtinová stébla a mizeli s tím ve své pevnosti.
Ve vyšších poschodích se taky černaly otvory v rozličné výšce a v různých místech. Ale to byly zřejmě jen větráky — a snad pomocné východy obránců při nepřátelském útoku. Byly užší a nižší než hlavní vchody, a tak jimi mohl procházet jen jeden mravenec za druhým. Z těch otvorů taky občas vylézali mravenci a běhali po římsách mraveniště — pravděpodobně prohlíželi, zda je všechno v pořádku.
„Nebude nám v našem plánu vadit tahle spousta otvorů?“ zapochyboval Makšejev. „Jestliže pohyb vzduchu mraveništěm nebude omezen, kysličník siřičitý začne rychle unikat a pořádně nezapůsobí.“
„Kysličník siřičitý je těžší než vzduch a bude jen pomalu vytlačován,“ odpověděl Kaštanov. „Kromě toho důležité části mraveniště — sklady larev, kukel, vajec a zásoby potravin — jsou pravděpodobně hluboko, možná v komůrkách vyhrabaných v zemi. Kysličník siřičitý bude vnikat nejdříve do těchto nejhlubších částí a teprve pak se začne rozšiřovat po horních patrech. Ostatně některé otvory budeme moci ucpat, když uvidíme, že tah je příliš silný!“
„A nepoložíme hořící síru do horních otvorů?“
„Od toho by mohlo chytnout celé mraveniště. Vždyť nemáme žádné nehořlavé podložky — železné koše, pánve či co, a síru bychom museli položit rovnou na suché dřevo.“
„Můžeme užít skořápek iguanodoního vejce, z kterých jsme si udělali prozatím talíře a pánev.“
„Je jich všeho všudy pět, a otvorů je daleko víc.“
„Musíme se pokusit sehnat dnes ještě jedno nebo dvě vejce a pak si budeme moci pořídit dobře deset misek na pálení síry.“
„To je nápad! Do večera máme ještě hodně času. Vypravíme se do písků, odkud mravenci tahle vejce nosí.“
Makšejev a Kaštanov si prohlédli mraveniště, vrátili se do tábořiště a svěřili se ostatním se svým plánem.
Všichni ochotně souhlasili, že zítra zajdou do písečných dun pro vejce. Makšejev a Kaštanov zatím rozdrtí síru.
39. ZKÁZA MRAVENIŠTĚ
Když se poslední skupiny mravenců vrátily domů a mraveniště se utišilo, začali cestovatelé provádět svůj plán. Za den rozetřeli plochými kameny všechnu síru na prášek. Nasypali ji do tlumoků, vzali misky z vaječné skořápky a zamířili k mraveništi. Každý tam měl položit v jednom z hlavních vchodů svou dávku síry a rozsypat ji do kopečků přes cestu, aby plyn vnikal do mraveniště. Když zapálili síru, museli zapřít východ kmeny, které vzali ze stěn. Pak chtěli vylézt do hořejších pater a rozestavit v nejbližších otvorech misky se zbylou sírou, aby otrávili vzduch, v celé spodní části mraveniště, a zabránili mravencům zachránit se nahoře. Aby síra na miskách nehořela příliš rychle a nemohla zapálit suché klády mraveniště, byla trošku navlhčena.
Tento plán byl přesně proveden. Jen ve dvou hlavních vchodech, obrácených na jih a na západ, narazil Makšejev a Gromeko nenadále na strážné mravence. Na štěstí byli mravenci velmi ospalí a nestačili udělat poplach, než je muži zabili noži.
Cestovatelé zapálili síru, odešli stranou a čekali na stráži s ručnicemi v rukou, aby pobili utíkající mravence. Po čtvrt hodině se z několika otvorů v nejvyšších poschodích, kam už nebyla položena síra, vyhrnuli mravenci, kteří táhli velké bílé zámotky, zřejmě kukly. Běhali s nimi po mraveništi, slézali dolů, ale ani nedošli k zemi a padali, otráveni kouřem síry, hořící u dolních vchodů. Jen několika se podařilo slézt na zem a ti začali rozhazovat klády zahrazující jeden z hlavních vchodů. Zřejmě měli za to, že tak zachrání své druhy, kteří se v mraveništi dusili. Tihle nenadálí zachránci však byli vyřízeni několika výstřely. Pak už se neukázal nikdo — všichni obyvatelé mraveniště, přepadeni ve spánku, zahynuli.
Síra dohořela a ze všech otvorů se začal táhnout lehký šedý kouř, který svědčil o tom, že celé mraveniště je plné kysličníku siřičitého. A tu se zeptal Papočkin docela přirozeně na něco, co dosud nikoho nenapadlo:
„A jak se dostaneme do mraveniště my? Vždyť je i pro nás na dlouho otráveno!“
„Musíme uvolnit dolní otvory, abychom zesílili přístup vzduchu, a pak čekat snad i několik dní, dokud kysličník siřičitý pomalu nevyvětrá,“ odpověděl Kaštanov.
„Tak dlouho čekat bez práce, to je příliš nudné,“ stýskal si Makšejev. „Nemohli bychom zařídit nějakou mocnou ventilaci, abychom vyhnali plyn?“
„Ale jak? Je tu nebezpečí požáru, oheň tedy rozdělat nemůžeme, a nic jiného se nedá dělat.“
„Kdyby se nám podařilo zastřelit iguanodona nebo pořádného pterodaktyla, vyrobil bych z jeho čerstvé kůže veliký měch,“ prohlásil inženýr.
„To je nápad! Ale z čeho uděláme roury k foukání vzduchu do mraveniště?“
„A nehodily by se k tomu přesličky?“ navrhl Gromeko. „Mají přece duté kmeny. Stačí jen prorazit přehrádky mezi jednotlivými články, abychom z nich udělali výborné dlouhé roury. A taky je můžeme spojovat.“
„Vida, jen vzít rozum do hrsti!“ souhlasil Papočkin. „A já se přesvědčuji stále víc, že se stejně jako Robinson vymotáme z každé nesnáze, kterou nám osud ještě nachystá.“
„A dokonce lépe než Robinson,“ poznamenal Kaštanov, „protože on byl sám, a my jsme čtyři a všichni jsme odborníci v různých věcech. Museli bychom se stydět, kdybychom nevymyslili východisko z jakékoli obtížné situace, když se o tom společně poradíme.“
„Nu, tak do práce!“ zvolal Makšejev. „Dva z nás půjdou s Generálem na lov a druzí dva budou vyrábět roury. Materiál máme přímo u nosu — skoro celé mraveniště je složeno ze suchých přesličkových kmenů.“
Papočkin a Gromeko se vrátili k tábořišti, odvázali Generála, přenesli všechno blíž k mraveništi a pak se vydali podél lesa na východ. Makšejev a Kaštanov zamířili k mraveništi, ale nedošli k němu ani na dvacet kroků, když ucítili ostrý pach kysličníku siřičitého. Začali kašlat a viděli, že blíž k mraveništi nemohou.
„Budeme muset ještě počkat!“
„Tak tedy si zatím obstarejme tmel na roury,“ navrhl inženýr. „V potoce přeběhl po výbuchu sopky prudký proud a zůstalo tam spousta lepkavého bělavého bahna. Musíme je sem nanosit, dokud nevyschne.“
Vzali prázdné tlumoky, v nichž byla předtím síra, oba zamířili ke korytu a nanosili celou hromadu bláta, jež bylo výborným tmelem.
Hromadu pokryli tlumoky a zbytečným oděvem, aby ji ochránili před žhavými Plutonovými paprsky.
Pak začali štípat přesličkové kmeny noži, klíny a velkým kamenem, který jim sloužil místo kladiva, a vyřezávat přehrádky mezi jednotlivými články kmene. Potom obě poloviny kmene znovu slepovali tmelem. Rouru, kterou tak získali, ovázali na několika místech pružným proutím.