Tak tedy za několik hodin udělali tucet rour asi šest metrů dlouhých. Protože kmeny byly na vrcholku značně tenčí, daly se roury snadno spojit tak, že se zasunul tenký konec jedné roury, notně namazaný tmelem, do širokého konce roury další.
Když s tím byli skoro hotovi, přišli i lovci s iguanodoní kůží.
Z nejtenčích přesličkových kmenů sestrojil Makšejev kostru měchu. Hotový měch pak postavili u jednoho z hlavních vchodů do mraveniště. Pak začali do vchodu zasouvat připravené roury jednu za druhou, úzkým koncem dopředu; posunovali je dál a dál do chodby a nastavovali je u širokého konce. Postupně všech dvanáct rour zmizelo v tmavé chodbě, odkud se valila ještě spousta plynu. Museli proto často přerušit práci a odběhnout stranou, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Široký konec poslední roury zasunuli do měchu, pevně ovázali a improvisovaný ventilátor byl hotov.
Hned po večeři začali provětrávat mraveniště. U měchu se střídali — tři spali a čtvrtý zatím pracoval měchem.
Větrání se počalo brzo projevovat — ze všech otvorů začal hojněji unikat plyn. Nenadále jim taky pomohla bouřka s prudkým větrem, ale téměř bez deště. Vichr pronikl do chodeb mraveniště a vyhnal plyn z horních pater.
Ráno se vydali na prohlídku mraveniště. Měli malé pochodně, které Gromeko připravil ze suchého kmene velmi smolnatého jehličnatého stromu. Chodba, v níž byly položeny roury ventilátoru, táhla se v mírném sklonu do nitra mraveniště. Byla široká přes dva metry, ale jen půl druhého metru vysoká. Museli jít tedy sehnuti. Hned nedaleko od vchodu začali narážet na zdechliny mravenců, překvapených při útěku plynem, a čím dál jich bylo víc. Když potrubí ventilace skončilo, museli si už uvolňovat cestu a odhazovat zdechliny stranou.
Chodba ústila do velké ústřední komory, do níž se sbíhaly jako poloměry i ostatní tři hlavní chodby. Ta komora byla už vyhloubena čtyři metry pod zemí. Její strop byl složen z přesličkových kmenů, položených velmi dovedně do hvězdice jako stropní trámce nízké kuželovité střechy cirkusu. V mezerách mezi východy čtyř hlavních chodeb ústily ve stěnách komory jiné čtyři chodby, které vedly také po poloměrech, ale svažovaly se od středu ven. Byly celé vyhrabány v zemi. Místo hlíny tu byl pevně stmelený mořský písek s vrstvami oblázků. V komoře ležely v celých hromadách mrtvoly mravenců, larev a kukel, které byly zachraňovány nejdřív — cestovatelé přes ně museli přelézat.
Nazdařbůh vešli do jedné ze spodních chodeb, jejíž půda byla plná mrtvol. Tahle chodba byla právě tak nízká jako ostatní a cestovatelé museli skládat mrtvé mravence na sebe podle stěn a uvolňovat si středem cestu, aby nemuseli lézt po čtyřech. Tato chodba sestupovala do země. Asi sedmdesát kroků od centrální komory narazili na příčnou chodbu, jež byla bezmála dva metry vysoká. Mohli se tu tedy narovnat. Tato chodba se táhla po obvodu kruhu pod celým mraveništěm; byla to vlastně jeho nejdůležitější část, protože nalevo i napravo od ní byly jednotlivé komůrky, různě veliké a určené k všeličemus. V některých ležely v řadách bílé kukly, připomínající dětské mrtvolky zabalené i s hlavou do rubáše, v jiných se osaměle i na hromadách válely mrtvé larvy — tlustí bílí červi, podobní dřevěným špalíkům. V jiných byla rozložena mravenčí vajíčka, která připomínala nažloutlé bochany chleba. Všechny komory, v nichž bylo tohle příští pokolení mravenců, ležely s jedné strany prstencovité chodby, totiž s vnitřní; na vnější straně byly komůrky se sklady potravin: s hromadami sladké třtiny, mladého proutí keřů a trav, různého hmyzu — vážek, brouků, červů a housenek, celých nebo roztrhaných na kusy a páchnoucích tak silně, že to nepřemohl ani zápach kysličníku siřičitého, který byl v tomhle patře mraveniště nejnápadnější.
Cestovatelé si prohlédli spoustu komor po obou stranách prstencové chodby a narazili konečně k své veliké radosti na věci, které jim mravenci ukradli. Všechno bylo uloženo v jedné vnější komoře pěkně vedle sebe a poměrně v pořádku. Byl tu i stan a bedny s nářadím a střelivem, brašny s obleky a prádlem, sekera, ručnice, nádobí — dokonce i vzorky železné rudy a zlata, které si geologové přinesli z první výpravy do pobřežních skal a ještě je neuložili do pytlů se sbírkami.
Věci přenesli na dvakrát — nejdříve do ústřední komory a pak je vyvlekli z mraveniště na čerstvý vzduch. Zdál se jim nesmírně příjemný po dlouhém pobytu pod zemí a v ovzduší plném pachu hnijícího hmyzu a zbytku kysličníku siřičitého.
Pak si odpočinuli a prohlédli své věci. Kuřáci měli zejména radost ze zásoby tabáku — celý týden ho postrádali. Pak si cestovatelé chtěli prohlédnout ještě horní patra mraveniště nad zemí, aby se přesně obeznámili s tím, jak je postaveno.
Viděli, že nadzemní systém mraveniště měl především za úkol chránit spodní část před nepohodou a nepřáteli. Chodby v této části stavby, které se rovněž táhly po poloměrech, byly úzké a nízké a v každém patře se sbíhaly do nevelké ústřední komory. Patra spojovaly krátké a příkré chodbičky.
40. PLAVBA NA ZÁPAD
Po putování v Černé pustině a v bezvodém okolí mraveniště, kde cestovatelé v poslední době stěží nabrali špinavou vodu z jámy vykopané v korytě potoka, jenž vyschl po výbuchu, všichni s nadšením pozdravili mořský břeh a vykoupali se v čisté vodě Ještěřího moře. Pak vyhrabali z písku loďky a znovu vypluli na moře.
Kaštanov se na výpravě k sopce seznámil s rázem tohoto kraje a téměř už nedoufal, že se bude moci vydat dále k jihu. Zdálo se mu nejpravděpodobnější, že na jih od Ještěřího moře táhne se mnoho tisíc kilometrů neplodné a suché pustiny. Při prostředcích, které výprava měla, nebylo ani pomyšlení na to, že by pronikli do vnitrozemí. Ale zajímal je západní konec nebo západní část moře a chtěli je prozkoumat, pokud to jen bude možné.
Pluli podle břehu, jejž tvořily ohromné a pusté pískové duny. Cestovatelé je dostatečně poznali při výpravě k sopce. Proto pluli bez zastávky ke konci písčin, jež se táhly na pětadvacet kilometrů podle břehu. Moře bylo v té části mělké a tu a tam skrze vodu červeně prosvítaly rozsáhlé mělčiny, které museli objíždět a vzdalovat se tak od břehu. Při břehu nebyli plesiosauři ani ichthyosauři. Ti měli raději hlubokou vodu. Zato bylo vidět mezi mělčinami spoustu drobných ryb, jež se tu schovávaly před dravci, kteří je v jiných částech moře nemilosrdně hubili. Místy bylo mořské dno docela zakryto bujnými chaluhami různých druhů, které tu poskytly bohatou žeň botanikovi i zoologovi. Papočkina zajímali mořští ježci, hvězdice, ramenonožci, plži a mlži, kteří se v těchto místech pod vodou jen hemžili…
Konečně ustoupily písčiny od břehu a započal úzký pruh lesa přesliček, kapradí a palem. Mělčin bylo v moři stále víc a dokonce se objevily ploché ostrovy, celé zarostlé drobnými přesličkami a rákosím. Písčiny od břehu stále ustupovaly a jejich narudlé hřebeny se už skoro skrývaly za pobřežním lesem; ostrovů bylo víc a víc a moře se měnilo v ohromnou tichou řeku, rozvětvenou v ramena. Dokonce i voda byla téměř sladká.
„Ze západu zřejmě ústí do moře veliká řeka a my jsme se už dostali do její delty,“ podotkl Kaštanov.
„Ano, tady již ustal příboj, a proto se ztratilo i písčité pobřeží, na kterém se tak dobře stavěl stan!“ zalitoval Makšejev.