Zdálo se, že na březích je mrtvo: nebylo tam vidět ani kouř, ani lidské postavy nebo zvířata. Proto se naši cestovatelé, stojící na palubě, velmi podivili, když z nevelkého zálivu, který se nenadále objevil za skalnatým mysem, rychle vyplul člun s veslařem, jenž horlivě pádloval a křižoval trať „Polární hvězdě“. Když však si všiml, že ho loď předhání, začal křičet a mávat šátkem.
Kapitán dal znamení, aby zpomalili chod, a zakřičel do hlásné trouby, ať člun pluje k parníku. Když se člun přiblížil, viděli, že je to čukotský kajak. Kapitán si myslil, že to nějaký Čukča zastavil loď, aby si vyžebral líh nebo tabák, a už chtěl křiknout „Plným chodem vpřed!“, ale vtom veslař, který byl už docela blízko, zavolaclass="underline"
„Proboha, vezměte mě na palubu!“
Zastavili stroj a kajak přirazil k boku; spustili schůdky. Neznámý rychle vylezl na palubu, smekl kožišinovou čepici s klapkami přes uši, obrátil se k členům výpravy a řekl radostně:
„Děkuji vám, teď jsem zachráněn!“
Byl to urostlý ramenatý muž s opáleným obličejem, světlemodrýma očima a vlnitým plavým plnovousem. Vítr mu cuchal nazrzlé vlasy, jistě už dávno nestříhané. Byl oblečen po čukotsku a v levé ruce držel nevelký, avšak zřejmě velmi těžký kožený pytlík.
Truchanov k němu přistoupil, podal mu ruku a řekclass="underline"
„Vy jste zřejmě ztroskotal?“
Když neznámý uslyšel ruštinu, celý se rozzářil. Rychle pohlédl na všechny členy výpravy, postavil si pytlík na palubu a začal všem po řadě tisknout ruce. Kvapně při tom hovořil rusky:
„To jsem rád, že jsme krajané! Vždyť já jsem Rus, Jakov Makšejev z Jekatěrinburgu. Tohle je ale štěstí! Potkal jsem loď a dostal jsem se k Rusům! Na čukotském břehu jsem objevil naleziště zlata. Jídlo mi došlo a chtěj nechtěj jsem musel odejít. Už druhý den pluji na jih a doufám, že se dostanu do obydlených krajů. Prosím vás, dejte mi najíst, dva dny už se živím jen mořskými škeblemi.“
Truchanov v doprovodu ostatních cestovatelů odvedl nového cestujícího do klubovny. Tam mu nabídli studené maso a čaj, aby se trochu posílil, než bude podáván oběd, který ještě není hotov. Makšejev hltavě jedl a přitom vypravoval o svých dobrodružstvích:
„Jsem důlní inženýr a v posledních letech jsem pracoval na zlatých nalezištích na Sibiři a na Dálném Východě. Jsem vrtkavá povaha, rád cestuji, rád poznávám nové kraje, a když jsem loni slyšel od zdejších lidí, že prý je na Čukotce zlato, tak jsem se rozhodl, že se sem vypravím a budu je tu hledat. Mámli být upřímný, netáhlo mě sem ani tak zlato, jako spíše přání poznat tenhle vzdálený, málo známý kraj.
Doprovázeli mě dva domorodci, kteří se nabídli, že se mnou budou v partě, a tak jsme se vydali na cestu. Šťastně jsem vystoupil na Čukotském břehu, kde se mi brzo podařilo najít bohatý zlatonosný písek a narýžovat spoustu zlata. Protože jsme neměli dost jídla a chtěl jsem tam ještě nějakou dobu zůstat, poslal jsem své společníky do nejbližší čukotské osady pro jídlo. Ale ještě se nevrátili, ačkoli je to déle než měsíc, co odešli.“
Když Makšejev dovyprávěl, Truchanov mu vysvětlil, že „Polární hvězda“ není obchodní loď. Protože spěchají na sever, nemohou ho dovézt do nějakého přístavu.
„Můžeme vás jen vysadit na loď, kterou potkáme.“
„Ale když nejste obchodní loď, co tedy děláte, kam plujete?“
„Naše loď veze ruskou polární výpravu, jejíž členy před sebou vidíte, a směřuje do Beaufortova moře.“
„Nu což, tak to tedy budu zřejmě muset plout nějakou dobu s vámi, jestli mě nebudete chtít vysadit jako Robinsona na neobydleném ostrově,“ zasmál se Makšejev. „Ale vypravoval jsem vám, že nemám nic než to, co mám na sobě: ani prádlo, ani slušné šaty, nic než tenhle zatracený kov, kterým vám budu moci aspoň zaplatit.“
„O tom vůbec nemluvte,“ přerušil ho Truchanov. „Pomohli jsme krajanovi z nesnází a máme z toho velikou radost. Prádla i šatstva máme dost, jste skoro stejně velký jako já.“
Makšejevovi přidělili prázdnou kajutu, kde se mohl umýt, převléknout a uložit si zlato. Večer byl v klubovně už celý změněný a bavil cestovatele vyprávěním o svých dobrodružstvích. Na všechny zapůsobil velmi příjemným dojmem, a když odešel spát, Truchanov se obrátil na členy výpravy s otázkou:
„Což kdybychom ho pozvali, aby jel s námi? Je to zřejmě energický, silný a zkušený člověk, má příjemnou společenskou povahu a jistě nám pomůže, ať se dostaneme do čehokoli.“
„Ano, a je také velmi vzdělaný, přestože má za sebou těžký život v divokých a málo obydlených místech,“ poznamenal Kaštanov.
„Umí eskymácky, a to se nám může hodit na oné pevnině, která, jestliže je obydlena, tedy jistě Eskymáky,“ dodal Gromeko.
„Snad mu tedy skutečně nabídnu s vaším společným souhlasem, aby se zúčastnil naší výpravy,“ skončil besedu Truchanov, „anebo, počkám několik dní, stejně nemá kam jít, až ho poznáme blíž.“
Nazítří ráno zahnula „Polární hvězda“ na Makšejevovu prosbu ze svého kursu do ústí velkého zálivu sv. Vavřince, na jehož severním břehu bylo Makšejevovo naleziště zlata. Chtěl si s sebou vzít svůj skromný majetek a kromě toho navrhl Truchanovovi, aby rozebrali a odvezli s sebou jeho malou chatu, která se mohla výpravě hodit při přezimování na objevené zemi. Domek s přistavěnou špižírnou byl složen z pečlivě sesazených dílců, a tak mohl být za několik hodin rozebrán a naložen na loď. „Polární hvězda“ přirazila k břehu a všechna posádka i s cestovateli se dala do práce. K polednímu byl už domek naložen na palubu a loď pokračovala v cestě na sever.
6. HLEDÁNÍ NEZNÁMÉ ZEMĚ
Pozdě večer, kdy se slunce, které už nezapadalo, valilo jako rudá koule na severním obzoru, vyplula „Polární hvězda“ z Beringova průlivu do Ledového moře.
V dálce na západě byl v dohledu severovýchodní konec Asie — Děžněvův mys. Na jeho příkrých srázech se rudě skvěla početná sněhová pole, ozářená sluncem. Cestovatelé poslali poslední pozdrav nehostinnému a bezlidnému břehu, který však byl přece jen částí jejich vlasti.
Na východě bylo možno v lehké mlze rozeznat Mys prince Waleského, který už zůstal za nimi. Moře vpředu bylo skoro bez ledu. Poslední dobou vály jižní větry, které zároveň s teplým proudem podle amerického břehu průlivu zahnaly většinu ledu na sever — to byla pro další plavbu velmi příznivá okolnost.
Když nazítří ráno vystoupili naši cestovatelé na palubu, na západě už nebylo zemi vidět. Na východě byla pevnina na dohled — byly to břehy Aljašky se skalnatými mysy Lisburne a Naděje, které ze severu ohraničovaly Kotzebuův záliv.
Vál příznivý vítr. „Polární hvězda“ napjala plachty a nesla se po vlnách jako ohromný racek. Občas připluli k ledovým polím a nevelkým ledovcům, které se lehce pohupovaly a pomalu, jak je hnal vítr, pluly na severovýchod.
Když se břehy Aljašky začaly na obzoru ztrácet, zvolal Makšejev, který stál u zábradlí spolu s ostatními cestujícími:
„Sbohem, bývalé Rusko, klenote darovaný Američanům!“
„Jak to?“ užasl Borovoj. „Pokud se pamatuji, naše vláda tuhle smutnou zemi Spojeným státům prodala.“