„A nám nezbude než přespat v houští a v mračnech hmyzu!“ začal bědovat Papočkin.
Hmyzu tu skutečně bylo najednou spousta. Nad vodou a nad zelenými ostrovy poletovaly různobarevné vážky, které někdy pronásledovali ptakoještěři. V houští přesliček a rákosí bzučeli ohromní komáři a zvuky, které vydávali, bylo slyšet několik metrů daleko. Na proutí lezli ohromní brouci — černí, červení a bronzoví, někdy padali do vody a hrabali se v ní, snažíce se zachytit převislých listů.
Několik hodin pluli mezi nízkým jižním břehem, který byl porostlý neproniknutelným hustým lesem a labyrintem ostrovů, na nichž se taky nedalo dobře tábořit.
Nezbývalo než ulehnout v loďkách přiražených k břehu a spokojit se studeným jídlem, protože topit tu neměli čím.
Zdálo se, že budou bez konce bojovat s komáry; tato vyhlídka je soužila.
Náladu cestovatelů pozvedlo malé dobrodružství. Pluli velmi blízko od porostu velkého ostrova a dívali se, zda někde v nekonečné zeleni přesliček a kapradí není suchý strom.
„Hurá!“ zvolal nenadále Gromeko. Loďky v té chvíli obepluly mys a před nimi se ukázal nový pruh břehu. „Podívejte se, to je nádherná kláda — a nízko nad vodou, jako by byla připravena pro nás!“
Skutečně: ze zelené stěny vyčnívala přes dva metry daleko silná hnědozelená kláda, zřejmě kmen velké přesličky, poražený bouří. Veslaři se opřeli do vesel a zamířili loďkami právě k okraji porostů.
Makšejev si na přídi stoupl s tyčí a Gromeko s provazem, aby ho hodil na kládu a přitáhl ji do loďky. Obratně vrhl lano, na jehož konci byla přivázána zátěž. Lano se několikrát obtočilo kolem klády, ta se však lehce prohnula, zmizela, v porostu a odnášela s sebou lano, jehož konec botanik překvapením pustil. Přesličky a kapradě praskaly a kolébaly se, jako by skrze ně lezlo nějaké ohromné tělo.
„To je ale kláda!“ smál se Makšejev, který si včas Všiml malinké hlavy na konci dlouhého krku. „Michail Ignatěvič chytil do lasa ještěra! Pročpak jste lano pustil? Měl jste tu kořist táhnout rychle do člunu!“
„Tak vy jste viděl ještěrův krk a myslil jste si, že je to kláda? Cha—cha—cha!“ smáli se Papočkin a Kaštanov.
„Ležel úplně bez hnutí a tělo měl schované v houští,“ ospravedlňoval se zmatený botanik.
„Cha—cha—cha—cha!“ chechtali se ostatní.
„Moc se nesmějte!“ rozzlobil se Gromeko. „Už jste zapomněli, že jste se taky tak zmýlili? Jeden z vás viděl mamuty a myslil, že to jsou čedičové kopce, a jiný se projel na Glyptodonu, kterého považoval za skálu a začal ho zpracovávat dlátem!“
Tomu však se všichni smáli ještě víc a nakonec se rozesmál i Gromeko.
Únava, komáři, nedostatek topiva — na to na všechno zapomněli a o překot si vzpomínali na různé zajímavé příhody z cesty.
Když smích na chvilku utichl, Makšejev začal poslouchat a prohlásiclass="underline"
„Vpředu musí být otevřenější moře, slyším hukot příboje!“
Veslaři zdvihli vesla a taky naslouchali. Ze západu sem skutečně doléhal slabý hukot.
„Když je to tak, veslujme rychleji! Tam, kde je příboj, najde se i vhodné místo pro nocleh a dříví na oheň!“
„Nejdříve si však naberme do plechovek vodu, která je teď docela sladká, nebo budeme muset zase hledat nějaký potok,“ poznamenal Gromeko.
Poslechli té moudré rady a nabrali do všech prázdných nádob vodu. Pak začali všichni veslovat a za půl hodiny vypluli z bludiště ostrovů na otevřené moře. Břehy se vzdalovaly na obě strany a moře se šířilo na západě až za obzor. Zároveň se na jižním břehu objevila, znovu široká holá pláž; na ní si pak také postavili stan. Toto druhé moře, navazující na první dlouhým a úzkým průlivem s ostrovy a mělčinami, bylo stejné jako moře Ještěří.
Na severním břehu bylo vidět jen zelený pás lesa, kdežto na jihu se za lesem táhly tmavé srázy stolové výšiny. Nad zrcadlivou vodou poletovaly vážky, s pronikavým pištěním a kvákotem tu kroužili ptakoještěři a občas se hned tu, hned onde zdvíhaly krky i hlavy plesiosaurů.
„Nezmýlili jsme se snad v bludišti ostrovů a nevpluli jsme zpátky do Ještěřího moře?“ zeptal se Papočkin, když se rozhovořili o neobyčejné podobnosti obou moří.
„Ovšem, jsou si velmi podobná. Ale zapomněl jste na písečné pahorky na jižním břehu. Jestli jsme se zmýlili a pluli jsme na východ — vždyť podle tohohle Plutona, který věčně stojí v nadhlavníku, není možno se orientovat — pak bychom museli mít ty duny dlouho v dohledu,“ řekl Kaštanov.
„Ale nevidíme řeku, která by tekla z jihu a po níž bychom se mohli dostat hlouběji do vnitrozemí,“ litoval Gromeko.
„Jen neztrácejte trpělivost a odvahu! Sotva jsme vypluli na toto moře, už bědujete!“
Museli však být skutečně velmi trpěliví. Už pluli několik hodin a jižní břeh se neměniclass="underline" stále týž hustý les, stále tytéž srázy ploché výšiny za ním. Začalo je to nudit. Plesiosauři, ptakoještěři a pravážky byli tak obvyklým jevem, že si jich nevšímali víc než nějakých labutí, vran nebo brouků při plavbě po řece na zemském povrchu. Jenom občas porušili jednotvárnost ichthyosauři a donutili veslaře, aby se chopili pušek, když se blízko člunu nenadále objevil široký hnědozelený hřbet nebo odporná hlava tohoto hrozného dravce.
41. NESTVŮRY
Tak minulo půl dne. Veslaři už začali pokukovat po břehu a vyhlížet si místečko s otopem pro polední odpočinek. Ráno ulovili zase plno ryb a teď si je chtěli upéci.
„Tamhle vpředu jsou nějaké hromady klád!“ zvolal konečně Makšejev.
Řídili čluny tak, aby se poznenáhlu přiblížili k břehu, a začali veslovat rychleji, jak se už těšili na chutný oběd.
Když však byli asi sto metrů od klád, Kaštanov se na ně zadíval pozorněji a prohlásiclass="underline"
„To nejsou žádné hromady klád, ale nějaká obrovská zvířata. Buď jsou mrtvá, nebo spí.“
„Jen opatrně, držte se dál od břehu!“ zvolal Makšejev. Všiml si, že se hromada pohnula.
Čluny se zastavily asi dvě stě kroků odtud a veslaři se dívali s údivem a strachem na břeh, kde ležely vedle sebe, nataženy na písku, čtyři nestvůry. Jejich trupy vyčnívaly nad pláží jako dlouhé, asi čtyři metry vysoké pahorky. Po délce hřbetů se jim táhl úzký a plochý hřeben, ale bez štítů a ostnů, jaké měl Stegosaurus, nýbrž docela hladký a zřejmě lysý. Boky zvířat byly pískově žluté, s dlouhými a úzkými podélnými pruhy. Z dálky se pak zdálo, že to jsou hromady nakupených klád.
Dokonce i z tak těsné blízkosti bylo těžko uvěřit, že to nejsou čtyři hranice dříví, ale nestvůrná zvířata, dlouhá při nejmenším patnáct nebo sedmnáct metrů; ty hranice však nadýmaly při dechu boky, někdy se zatřásly, pohybovaly ocasy ve vodě a čeřily její hladinu, lesklou jako zrcadlo.
„Jak bychom je donutili, aby vstali?“ uvažoval Papočkin. „Musíme si je jaksepatří prohlédnout a vyfotografovat.“
„Do těchhle hromad masa by nebylo těžké poslat několik trhavých střel,“ poznamenal Makšejev. „Ale nedopadne to pro nás špatně? Jestli se ty nestvůry rozzuří a vrhnou se na nás, spolknou nás jedna dvě.“
„A jsou to dravci nebo býložravci?“ zajímal se Gromeko. „Že to jsou obrovští veleještěři, o tom nepochybuji.“
„Myslím, že to dravci nejsou,“ pravil Kaštanov. „Dravci nikdy nedorostli do tak ohromných rozměrů; potřebovali by příliš mnoho živočišné potravy, ale tady příroda zachovává jistou hospodárnost. Jen si vzpomeňte, že největší zvířata našeho věku — jako sloni, nosorožci, hroši a velryby — nejsou šelmy.“