„Pak bychom je tedy mohli lovit! Podívejte se, kolik je to masa! Měli bychom potravy pro celý regiment!“ prohlásil botanik a uchopil ručnici.
„Počkejte chvilku!“ varoval ho Kaštanov. „I když to třeba nejsou dravci, sotva by bylo moudré je rozzuřit: mohou se na nás vrhnout a potopí nám čluny jako skořápky!“
„Nu dobrá, ale nejprve odplujme tak, abychom byli proti nim a aspoň sto metrů od břehu. Jestli to jsou suchomilná zvířata, pak daleko do vody nepolezou.“
Když čluny stály proti nestvůrám, které zůstaly klidně ležet, Gromeko po nich střelil dvojitou dávku broků. Broky nebo zvuk blízkého výstřelu, který se ozvěnou odrazil od stěny lesa, přinutil zvířata, aby vyskočila.
Obludy nějak podivně zamotaly dlouhatánskými krky, zakončenými hlavičkou, proti obrovskému tělu velmi malou, i když byla dlouhá pětasedmdesát centimetrů, a pak se těžkým klusem rozběhly podle břehu, neohrabaně se kolébajíce. Nohy měly proti masivnímu tělu krátké a slabé.
„Myslím, že to jsou brontosauři, nejmohutnější býložraví ještěři vrchního jurského období. Na zemi rychle vymizeli, protože mají neohrabanou stavbu těla a neměli se čím bránit,“ vysvětloval Kaštanov.
„Kdopak mohl na tyhle obry zaútočit? Vždyť jsou při nejmenším patnáct, ba osmnáct metrů dlouzí a přes čtyři metry vysocí,“ zajímal se Makšejev.
„A přesto dravec, na příklad Ceratosaurus, snadno přehryzne takové obludě krk. A to ani nemluvím o tom, jak brontosaurům ničili vejce a mláďata!“
„Ani v Plutonii jich zřejmě není mnoho!“ podotkl Papočkin.
„Už jsme viděli plno iguanodonů, pterodaktylů, ichthyosaurů a plesiosaurů, ale tyhle brontosaury potkáváme po prvé. A protože se nám tyto obludy projevily jako náramní zbabělci, navrhuji, abychom připluli blíž k břehu, aby fotografie byla trochu větší.“
Ještěři se rozběhli na západ, tedy tím směrem, kam také pluli naši cestovatelé. Utekli asi půl kilometru odtud a zastavili se. Proto se čluny za chvilku přiblížily k břehu a octly se opět proti nim. Papočkin udělal dva snímky, a když se připravoval k třetímu, poprosil botanika, aby vystřelil. Chtěl zvířata vyfotografovat v nemotorném běhu.
Tentokrát brokovnicový výstřel zblízka, zapůsobil na veleještěry jinak. Místo aby se obludy znovu rozběhly podle břehu, začaly do sebe strkat a prudce se vrhly do vody. Rozbouřily ohromné vlny a celé vodotrysky pěny, které dolétly až na neopatrné mořeplavce. Gromeko, jenž stál v loďce, byl postříkán od hlavy až k patě, ztratil rovnováhu a spadl do moře i s puškou.
Papočkin jen tak tak že schoval aparát pod kazajku a obětavě nastavil hlavu studené sprše. Kaštanov a Makšejev, kteří seděli na zádi a na štěstí nepustili vesla z rukou, museli napnout všechny síly, aby udrželi čluny proti valícím se vlnám a aby se nepotopili.
Kdyby byli ti obři zamířili přímo k člunům, byli by cestovatelé docela jistě zahynuli — byli by bývali pod náporem obrovitých těl spláchnuti a potopeni se vším všudy. Vždyť tam, kde se zastavili, nebylo hlouběji než dva metry. Ještěři se však rozběhli šikmo, jako by pronásledovatele nezpozorovali, a zůstali stát, když jim voda pokryla trupy a většinu krku. Nad hladinou rozbouřeného moře bylo vidět jen čtyři ohyzdné hlavy, které se otáčely na všechny strany, jako by se zvířata snažila objevit hrozné nepřátele nebo si vysvětlit, proč k poplachu došlo.
Vtom už se Gromeko vynořil a začal plovat k loďce, kterou vlny odnesly trochu stranou od místa pohromy. Nepustil pušku, ani když padal, a teď ji držel nad hlavou a zachytil se loďky, dokud mu přátelé nepomohli a nevytáhli ho z vody.
Byl ovšem promočen do poslední nitky, zmáčel si všecko, co měl v četných kapsách — zápisník, hodinky, lékařské přístroje, pytlík s tabákem, ztratil dýmku a láteřil na ty, kteří tuhle příhodu zavinili.
„Musíme přirazit k břehu,“ prohlásil nakonec, když si dost zahuboval. „Pluton sice pěkně hřeje, ale jestli si hned neotřu nástroje a nevysuším zápisník u ohně, přístroje zrezivějí a všechny zápisky se mi zničí.“
„A brontosauři?“ strachoval se Papočkin. „Rozložíme se na břehu — a oni vylezou z vody a zatouží seznámit se s námi důvěrněji.“
„Nu což, pak si je aspoň vyfotografujete zblízka.“
„Děkuju uctivě! Jestli dostanou chuť zadovádět si na našem tábořišti, budeme muset utéci do lesa a lézt na stromy…“
„Myslím,“ vmísil se do hovoru Kaštanov, „že tyhle obludy jsou příliš bázlivé a že nemají obzvláštní rozum. Nejsou nám nebezpečné, nebudemeli tak neopatrní, jako jste byli právě teď. Přirazíme k břehu, poobědváme a budeme je pozorovat.“
Vystoupili na břeh, nasbírali na pokraji lesa palivo, začali chystat oběd a nedůvěřivě pokukovali po brontosaurech. Ti stále ještě stáli ve vodě na témž místě a neodvažovali se vylézt na souš.
„Zřejmě nedovedou plovat,“ poznamenal Papočkin. „Ve vodě hledají ochranu před svými suchozemskými nepřáteli, a dokud neodjedeme, na břeh nevylezou.“
Zatím co se pekly ryby, rozložil si Gromeko na písku šaty a prádlo a nechal je schnout v Plutonových paprscích. Sám v Adamově rouše začal čistit nástroje a sušit zápisník. Když se naobědvali, zůsta li chvíli ležet na písku a pozorovali ještěry, kteří se nehýbali s místa. Pak zase vyrazili na loďkách podle břehu dřívějším směrem. Po několika kilometrech se počal jižní břeh znatelně stáčet k jihu, ale dlouhý zalesněný mys před nimi jim zacláněl v rozhledu. Když ho obepluli, ukázala se lichou jejich naděje, že se moře táhne daleko na jih a že budou moci plout na člunech dál. Moře vytvářelo jen veliký záliv a v dálce několika kilometrů bylo vidět jeho břeh.
Protože se do zálivu mohla z jihu vlévat velká řeka, rozhodli se, že pojedou tím směrem. Za hodinu dorazili k jižnímu břehu a přesvědčili se, že tu skutečně řeka je, ale malá. Avšak v jedné loďce se mohli pokusit o výpravu do nitra země, kterou tu od mořského břehu zastírala lesní stěna. Proto si v ústí řeky vybrali místo pro táboření. Rozhodli se, že se na průzkum vypraví jenom dva muži a druzí dva že zůstanou u stanu, protože neblahá zkušenost na břehu Ještěřího, moře ukázala, jak nebezpečné je nechat všechen majetek jen pod Generálovou ochranou. Mravenci mohli být i na této části jižního břehu, byť i vzdáleného od zničeného mraveniště.
42. OHNĚM PROTI NEPŘÍTELI
Kaštanov a Papočkin si s sebou vzali jídlo, reservní šaty a náboje pro případ, že by se výprava protáhla na několik dnů, a vydali se na jedné loďce proti proudu řeky. Protože tam nebylo příliš hluboko a proud byl dost prudký, vzali si místo vesel bidla a odpichovali se jimi ode dna. Úzké koryto bylo s obou stran obroubeno vysokou stěnou lesa. Přesličky, kapradě a palmy se tu a tam skláněly nad vodu a téměř se navzájem dotýkaly svými vrcholky. Říčka plynula pod jejich vysokou zelenou klenbou, jíž slabě pronikaly paprsky světla.
Bylo tu šero a chladno. Loďka tiše klouzala po vodě a bylo slyšet jen šplouchání pod přídí a skřípot bidel, opíraných do oblázkového dna.
Tam, kde se zelené loubí otvíralo, poletovaly a chřestily vážky, tiše bzučeli velicí brouci, ve slabých závanech větru lehounce šeptaly a šuměly velké listy palem a větve kapradí a měkce šustěly přesličky.
Po několika kilometrech se zelené stěny naráz rozestoupily a otevřela se rozsáhlá louka, přes kterou říčka tekla. Louka byla porostlá velmi skrovným rostlinstvem — trsy tvrdé trávy několika druhů.