Kaštanov se přesvědčil, že nepřátelé utekli, přirazil těsně u požářiště k břehu, dobil nožem raněné mravence a pak začal rozbírat přehradu — hořící suché i dýmající čerstvé kmeny házel do vody. Za čtvrt hodiny byla překážka odstraněna a dohořívající hranici na voru unášel proud řeky dál. Za ní pomalu plula loďka s mužem, který dovedl přelstít početné a rozumné nepřátele.
Po proudu plul člun v této zelené chodbě rychleji a brzo se už před ním v průhledu ukázala modrá mořská hladina.
Kaštanov se blížil k ústí řeky, a tu uslyšel výstřely, Generálův štěkot a křik svých druhů. Začal se odpichovat, po několika minutách přirazil k břehu a s puškou v ruce se vrhl k tábořišti.
43. ŠARVÁTKA S MRAVENCI
Makšejev a Gromeko doprovodili své druhy na výpravu a pak začali chytat ryby v ústí řeky. Rybolov byl tak úspěšný, že za hodinu už musel jeden z cestovatelů začít kuchat ryby a věšet je na napjaté šňůry, aby je nasušili do zásoby.
Zatím co Makšejev chytal ryby, botanik prošel pokraj lesa a sbíral rostliny. Objevil při tom ságovou palmu a rozhodl se, že ji upotřebí. Společně ji porazili, po délce rozsekli, vyškrábali jedlou dřeň kmene a rozložili ji po pokrývkách, aby uschla.
Když byli s prací hotovi, postavili na oheň kotlík s polévkou, sedli si k němu a uvažovali, co budou dělat po obědě.
„Nemůžeme odejít daleko,“ poznamenal Gromeko, „tím spíše, že není možné nechat ryby na starosti Generálovi.“
„Ovšem,“, souhlasil Makšejev, „je to sice věrný pes, ale sotva by obstál při pokušení dosyta se nažrat sušených ryb; vzpomněl by si při tom na svou vlast.“
„Nu což, nalovíme ještě nějaké ryby a nasušíme si jich hodně do zásoby — pro sebe i pro psa. Kdo ví, zda zase brzo přijdeme na tak bohaté místo. To ještěří maso, abych se přiznal, mi vůbec nechutná, pořád je jím s odporem. Při jídle se vždycky snažím myslet si, že je to z jesetera nebo z běluhy, a ne z příbuzného žáby nebo ještěrky.“
Vtom se už polévka začala vařit a Gromeko odešel k pokrývkám, aby přinesl do zavářky ságo.
„Jejej, honem se podívejte na západ!“ zakřičel na Makšejeva, který zůstal za stanem u ohniště.
Makšejev vyběhl na pláž.
Ze západu šly po mořském břehu nestvůry — podle pruhovaných boků nebylo těžko poznat brontosaury.
Šli pomalu, otrhávali mladé listí s vrcholků palem a kapradin, a občas se zastavili u stromu, který se jim zdál obzvlášť chutný.
„Nu, co budeme dělat, co myslíte?“ zeptal se ho Gromeko. „Víme, že jsou ty obludy zbabělé a že na nás nezaútočí první. Ale podupou a pomačkají nám ryby i stan, jestli je sem pustíme.“
„Budeme muset střílet,“ usoudil Makšejev, „nejdřív broky, a když to nepomůže, trhavou kulí.“
Oba zdvihli pušky, namířili do skupinky brontosaurů a čtyři výstřely se dutě převalily nad břehem.
Nenadálý hluk a broky, které se sesypaly na zvířata, nevýslovně je polekaly. Ale místo aby se obrátili zpátky, neohrabaní tvoři se vrhli do vody a rozběhli se kolem tábořiště podle břehu nedaleko od nich, až voda stříkala široko daleko.
Nešťastní lovci byli v několika vteřinách promočeni od hlavy k patě a zadržovali loďku, aby ji voda neodplavila do moře. Jedna z vln vyvrátila veslo, jež bylo vraženo do písku a k němuž byla přivázána šňůra se sušícími se rybami, jiná vlna šplouchla na pokrývku s rozsypaným ságem. Ryby se šňůrou padly na písek a ságo se namočilo.
„Fuj, potvory!“ nadával Makšejev a otřásal se po té sprše. „Přece jen tu nadělaly škodu!“
„Nu, aspoň máme nějakou práci!“ utěšil ho Gromeko. „Nevěděli jsme, co budeme po obědě dělat, a brontosauři se o to postarali. Teď musíme všechny ryby zase očistit a ságo omýt v řece a usušit.“
„Ale nejdříve se usušme sami! A polévka nám už jistě všechna utekla…“
Brontosauři obešli půlkruhem ve vodě tábořiště a znovu vylezli na břeh východně od ústí řeky a běželi dál po pláži.
„Zřejmě dostali na pamětnou, hele, jak utíkají! Pěkně jsme jim nasolili broky do kožichu!“ zlomyslně se radoval Makšejev, když se u stanu svlékal. Gromeko zatím stahoval kotlík s polévkou z ohně.
Svlečení cestovatelé si rozvěsili šaty, aby uschly, zarazili tyč se šňůrou zase na místo a začali obědvat. Generál, který se po ránu nažral rybích hlav a vnitřností, až už nemohl, roztáhl se na písku a dřímal. Ani on, ani muži zaujatí jídlem si nevšimli, jak z lesa nedaleko od tábořiště vyšlo šest mravenců, jeden za druhým. Zastavili se, rozhlédli se a zase stejně tiše zmizeli v houštině.
Makšejev a Gromeko si po obědě ve stanu lehli a zapálili si dýmky. Chystali se, že pak začnou čistit ryby od nalepeného písku.
Najednou Generál zavrčel, vyskočil a začal zuřivě štěkat. Gromeko s Makšejevem vyběhli ze stanu a tu spatřili, že jejich tábor obklíčili mravenci. Jeden oddíl je odřezával od ústí řeky, druhý se blížil odjinud k šňůře s rybami a k pokrývce se ságem.
„A pušky máme prázdné!“ zanaříkal Gromeko a vrhl se k brašně s náboji.
„Vezměte broky!“ křičel Makšejev a chvatně nabíjel dvouhlavňovku. „Palte do těch napravo a já to pustím vlevo!“
Pravý oddíl se už vrhl na ryby a stahoval je se šňůry: levý byl asi dvacet kroků od stanu, když zahřměly první výstřely. Rachot, kouř a pády postřelených mravence zmátly. Přední se nerozhodně zastavili, ale zadní se na ně tlačili, přilákáni vůní ryb, a šik opět vyrazil kupředu. Lovci stáli u vchodu do stanu, kam zalezl zježený a štěkající Generál, a nabíjeli pušky, aby vystřelili další dávku. Potom, ozbrojeni noži a pažbami pušek, pustili se do šarvátky s nepřáteli, kteří se blížili se všech stran. Boj však se zdál beznadějný, protože síly nebyly vyrovnané.
Najednou z křovisek při ústí řeky zahřměly do zadních řad mravenců dva výstřely a pak odtud vyběhl Kaštanov s dýmajícím chomáčem chrastí v rukou. Mával jím vpravo, vlevo a vrhl se přímo do houfu mravenců, kteří couvali na všechny strany.
Makšejev a Gromeko také skočili k ohni a začali na mravence házet oharky. To pomohlo — první oddíl byl rozprášen a zbaběle utekl do houštiny. Zabité a raněné nechali na bitevním poli.
Když cestovatelé vyřídili nepřátele z prvního oddílu, všichni tři, i s Generálem, který si dodal odvahy, zaútočili s ohněm a s puškami v rukou na mravence, kteří jim brali ryby. Někteří mravenci svou chtivost odpykali, jiní včas utekli a v kusadlech odnášeli ryby nebo kusy namočeného a slepeného sága. Dva mravenci táhli za sebou celou pokrývku, ale lovci je dohonili a zabili. Generál raněné dobíjel — překusoval jim krk.
Když se poslední uprchlíci schovali v lese, cestovatelé si mohli odpočinout a spočítat své trofeje a ztráty. Pětačtyřicet mravenců usmrtili a těžce poranili.
Z padesáti ryb na šňůře zbylo jen patnáct; několik kusů, které nepřátelé zřejmě ztratili při útěku, posbírali u kraje lesa. Přes polovinu sága mravenci sežrali anebo zadupali do písku. Gromeko byl lehce kousnut do ruky a Kaštanov do nohy, ale tlustá holínka vydržela a uchránila ho před mravenčím jedem.
„To jste přišel právě včas!“ pochválil ho Makšejev, když si prohlédli bitevní pole a všichni tři usedli u stanu. „Kdybyste nám nebyl pomohl a nenapadlo vás, jak útočit na mravence ohněm, nebyli bychom tuhle hordu vyřídili a mravenci by nás byli ukousali k smrti.“