„Ale kde jste nechal Papočkina?“ vzpamatoval se Gromeko.
„Ach, v zápalu boje jsem zapomněl, že Semjon Semjonovič leží ještě v člunu.“
„Leží? Proč leží? Co se s ním stalo? Žije?“ sypaly se otázky přátel, kteří teď pochopili, proč se Kaštanov tak nečekaně brzo vrátil.
„Žije! Žije! Taky jsme se utkali s mravenci a Semjona Semjonoviče kousli do nohy tak, že zchroml. Pomozte mi ho přenést do stanu.“
„Hned! Počkejte, až se oblékneme,“ vzpamatoval se Gromeko, který si teprve teď všiml, že jsou s Makšejevem dosud polonazí.
„Ano, skutečně, proč oba tak divně vypadáte?“ zasmál se Kaštanov. „Copak jste se koupali, když mravenci přepadli tábořiště?“
„Ne, ale zase nás vykoupali brontosauři,“ odpověděl Makšejev a při oblékání vypravoval, jak se to stalo.
Makšejev a Gromeko se rychle oblekli a pustili se za Kaštanovem k řece. Když se Kaštanov vrhl do boje s mravenci, nechal tam loďku s Papočkinem. Ten spal tak tvrdě, že neslyšel ani rány, ani výkřiky a probudil se teprve tenkrát, když ho zdvihli za ruce a za nohy, aby ho odnesli do stanu.
Cestovatelé ho uložili, pak rozvěsili na šňůry zbylé ryby, odtáhli mrtvé mravence do moře a teprve po této nepříjemné práci, když Kaštanov dojídal zbylou polévku, vypravoval svým druhům o příhodách na nezdařené výpravě.
Protože se mohli obávat, že mravenci dvakrát přemožení nezvanými hosty vrátí se v ohromném množství aby se pomstili za svou porážku, začali uvažovat, co teď. Papočkin i Gromeko radili bez meškání pokračovat v plavbě, aby se odklidili dál od mraveniště. Kaštanov však se chtěl znovu vypravit po řece — což se mu kvůli mravencům po prvé nezdařilo. Tak mohl proniknout do nitra tajemné Černé pustiny. Makšejev jeho plán podporoval. Aby to mohli provést, museli nějak skoncovat s chytrým hmyzem. Dokud mravenci žili, ustavičně výpravu ohrožovali. Proto se cestovatelé rozhodli, že počkají do večera a pak poplují k mraveništi a podpálí je v době, kdy mravenci spí. Kdyby se tento plán zdařil, cesta po řece by byla volná a na výpravu by se mohli pustit všichni čtyři. Vor a zbytečné věci by nechali v houštině na mořském břehu.
44. VYPÁLENÍ MRAVENIŠTĚ
Kaštanov a Makšejev si důkladně odpočinuli a pak se vypravili na loďce s puškami, sekerou a otýpkami chrastí. Papočkin se nemohl pohybovat a Gromeka rozbolela pokousaná ruka. Proto oba invalidi zůstali, aby hlídali stan. Člun rychle plul po místech, která už znali. Minuli zbytky přehrady, vystavěné mravenci. Ještě se tam kouřilo z dohořívajících kmenů a černal se tam mrtvý hmyz. Pak vypluli na louku a za křoviskem si prohlédli krajinu kolem mraveniště, aby náhodou nenarazili na nepřátele. Nespatřili však nikoho. Mravenci zřejmě odpočívali ve své pevnosti. Cestovatelé odpluli ještě kousek dál k bývalému mostu přes řeku, odkud vedla k mraveništi ušlapaná cesta.
Cestovatelé viděli, že si mravenci již postavili nový most.
Kaštanov s Makšejevem přivázali loďku ke křovisku pod mostem, hodili si na ramena otýpky chrastí, vzali pušky, pro všechny případy nabité broky, a zamířili k mraveništi. Nedaleko před ním se skrčili za keře u cesty. Ještě chvilku mraveniště pozorovali a přesvědčili se, že jim nikdo nezabrání provést vymyšlený plán.
Všude bylo ticho a cestovatelé se mohli dát do práce. Do každé z hlavních chodeb položili otýpku chrastí a na ni nakladli nejsušší a nejtenčí kmínky, které vzali z mraveniště.
Pak zapálili oheň v nejvzdálenější západní chodbě a rozběhli se střemhlav jeden k severnímu, druhý k jižnímu vchodu, aby je podpálili a aby se pak sešli u vchodu východního, kde zapálí poslední otep a pak, budeli toho třeba, poběží k loďce.
Když Kaštanov rozžíhal oheň u severního vchodu, všiml si uvnitř chodby mravence, který přiběhl k neobvyklé překážce. Kaštanov se schoval za hranici a doufal, že mravenec vyleze ven a že tak bude moci tohohle strážného zabít, aby neudělal poplach. Mravenec si však prohlédl oheň, pokusil se roztahat hořící větve a pak utekl dovnitř, zřejmě pro pomoc. Začal poplach a Kaštanov musel chvátat k poslednímu východu.
Makšejev už tu byl; kvapně podpaloval oheň a přivítal svého druha slovy:
„Honem, honem! Musíme se zachránit v člunu!“
Oba se co nejrychleji rozběhli, ale na cestě se zastavili a ohlédli se. Z ústí východního vchodu už plápolal ohromný plamen. Také se severní strany mraveniště na několika místech hořelo a z mnoha horních vchodů se valil hustý dým. Ale na jižní straně, kde Makšejev při pohledu na vyplašené mravence příliš spěchal, byl oheň slabý a ze všech horních chodeb tu vybíhali mravenci. Někteří táhli vajíčka nebo kukly, slézali s nimi dolů a odnášeli je stranou, jiní zmateně pobíhali sem tam, přibíhali k ohni nebo k dýmajícím otvorům a padali popáleni nebo omámeni.
„Nepovedlo se nám to!“ zalitoval Kaštanov. „Někteří mravenci se zachrání, budou bloudit bez přístřeší po zemi a zaútočí na nás. Hned zítra se budeme muset odtud klidit.“
„Ale teď musíme taky pryč!“ zvolal Makšejev a ukazoval na oddíl mravenců, kteří utíkali po cestě k mostu.
„Neběží snad pro vodu, aby uhasili požár?“ zažertoval Kaštanov a klusem se rozběhl vedle svého druha.
Mravenci si zřejmě paličů všimli a hnali se za nimi. Běželi rychleji než muži a vzdálenost mezi nimi se stále krátila.
„Já už nemohu, srdce mi to nevydrží!“ vykřikl udýchaný Kaštanov. Při svém věku a způsobu života nemohl dlouho soupeřit s Makšejevem.
„Zastavme se a vystřelme salvu!“ navrhl Makšejev.
Dokud se mravenci nepřiblížili na padesát metrů, vydechli si trochu a pak vystřelili. Přední v oddíle upadli, zadní se zastavili. Bylo jich přes deset, ale kus dál za nimi běžel druhý oddíl.
Pronásledovaní s vypětím posledních sil doběhli k mostu v té chvíli, kdy záloha přišla k místu šarvátky.
„Hrome, kde je naše loďka?“ zvolal Makšejev, který první přiběhl na břeh řeky.
„Co říkáte, není tu?“
„Ne, docela se ztratila!“
„A byla přivázána tady?“
„Tady, dobře si to místo pamatuju… I provaz je tu, kterým jsme ji přivázali, visí tuhle na keři.“
„Kdopak loďku odvázal a odtáhl?“
„Třebas se odvázala sama a odplula po proudu.“
„A možná, že ji taky odvlekli mravenci.“
„Co si počneme?“
„Přeběhněme zatím most a rozbořme ho za sebou!“ navrhl Kaštanov. „V nejhorším případě nás od pronásledovatelů oddělí řeka.“
Aby neztráceli čas, oba rychle přešli na druhý břeh přes prohýbající se lávku. Pronásledovatelé už byli asi sto kroků od řeky.
„Přetáhněme klády k sobě, nebo je mravenci zase vyloví!“ navrhl Makšejev.
Za minutu, když přední mravenci doběhli k břehu, obě klády ležely už cestovatelům u nohou. Od pronásledovatelů, kteří zůstali zmateni stát na břehu, dělila je hluboká říčka. Mravenců bylo asi dvacet, ale na cestě bylo vidět ještě nové posily, které jim chvátaly na pomoc. Za nimi, daleko na pláni, plápolalo mraveniště jako ohromná hranice. Plameny šlehaly vysoko vzhůru a kotouče černého kouře se valily v klidném vzduchu vysokým černým sloupem, který stoupal do ohromné výše.
„Hotový výbuch sopky!“ zasmál se Makšejev. „Přece jen jsme jim jaksepatří odplatili za všechny neplechy!“