„Tady by bylo kouzelné místo pro poustevníka, který by zatoužil navždycky opustit světský shon!“ zvolal Papočkin. „Postavil by si tu chatrč, chráněnou černou skálou, a žil by si tu, obdivoval by se obrazu jasného nebe, věčného slunce a mohutné sopky na břehu klidného jezera ve stínu palem.“
„A jednoho krásného dne by zahynul pod krupobitím kamení nebo pod proudy lávy, které by vychrlila tahle záludná sopka,“ podotkl Kaštanov.
„Anebo by ještě spíše zemřel hlady, protože tyhle palmy nedávají jedlé plody a rákosí není sladké,“ dodal Gromeko.
„A není tu vidět žádnou zvěřinu!“ řekl Makšejev.
„Jací jste vy všichni ubozí realisté, ani člověka nenecháte, aby se na chvilku zasnil! Poustevník by si tu mohl obdělat pole, zahrádku, sad. Voda tu je a na staré lávě roste výborně réva a…“
Zoolog nedořekl větu, protože sopka, jejíž hlavní vrcholek byl zakryt bližšími valy lávy, zaduněla — bylo to jako hřmění — a po několika minutách spadl kolem poutníků déšť drobných černých kamínků.
„Tak vidíte! Jeho Veličenstvo nás varuje předem, že nedopustí, aby si tu poustevník pěstoval révu…“ zasmál se Makšejev.
„Prohlédneme si jezero a vrátíme se zpátky k našim věcem. Tam je to méně nebezpečné,“ navrhl Kaštanov.
Zatím co cestovatelé sestupovali po lávě k jezeru, výbuch se opakoval a zase se sypaly kamínky.
„Sopka se zlobí na nezvané hosty! Bojí se, že jí uloupíme poklady, jako jsme vyrvali síru Satanášovi, dřív než se probudil.“
„Říkejme téhle sopce Bručoun!“ navrhl Gromeko.
Tento název byl souhlasně přijat a zaznamenán na mapě, kterou kreslil Kaštanov. Jezero bylo pojmenováno Poustevnické jezero, a potoku, který z něho vytékal, dali jméno Papočkinův potok.
„Tak tedy jsme zvěčnili vaše vzdušné zámky!“ smál se Makšejev, když ta jména zapisoval.
1 Makšejevova řeka
2 Tábor na severním břehu Ještěřího moře
3 Místo přistání u jižního pobřeží
4 Soutěska Miliard
5 Jezero Stegosaura
6 Pterodaktylí rokle
7 Louka iguanodonů
8 Mraveniště č.1
9 Sirná řeka
10 Satanášův trůn
11 Sopka Satanáš
12 Rybí zátoka
13 Mraveniště č.2
14 Mravenčí řeka
15 Zátoka Spásy
16 Sopka Bručoun
17 Poustevnické jezero
18 Gromekova řeka
19 Les přesliček, kapradin a palem
20 Písčité duny
Voda v jezeře byla studená a sladká, chutí dokonce připomínala selterskou vodu, protože když se slabě zahřála, uvolňovaly se z ní bublinky kyseliny uhličité. Cestovatelé obešli jezero a přišli na místo vhodné k táboření. S požitkem se vykoupali v jezerní občerstvující vodě a při potápění poznali, že není hlubší než tři metry. Nebyly v něm ani ryby, ani vodní rostliny, ani hmyz.
Protože na návrat do tábořiště bylo ještě brzo, rozhodli se, že vylezou na stolovou výšinu. To nebylo obtížné, protože horní proud lávy se opíral o sráz hory a jeho balvany tvořily cosi jako obrovské schodiště. Cestovatelé lezli s balvanu na balvan a brzo byli nahoře.
Na východě jim leželo u nohou v hluboké dolině jezero a za ním se zdvíhaly černé zbrázděné svahy Bručouna, nad jehož sráznými boky vévodil vrcholek. Stoupal z něho sloup černého dýmu, který se táhl v klidném vzduchu do nesmírné výšky. Na jih, na západ a na sever se rozprostírala Černá pustina, právě taková jako kolem Satanášova trůnu. Na severu končila modrou mořskou hladinou a na druhé straně se táhla až po obzor.
„Bručoun je mnohem vyšší než Satanáš a má příkřejší srázy,“ poznamenal Kaštanov.
„Ale protože začíná výbuch, nebudeme moci vylézt nahoru na vrchol,“ dodal Makšejev.
„Zítra uvidíme. Síru teď nepotřebujeme a můžeme se kdykoli vrátit.“
Cestovatelé sešli zpátky k jezeru, pustili se stejnou cestou přes lávové proudy a za hodinu byli ve svém tábořišti.
46. BRUČOUN BOUŘÍ
Bručoun je však nenechal jaksepatří vyspat. Za několik hodin byli probuzeni hrozným rachotem a polekaně vyskočili.
„Cožpak i tahle sopka chrlí žhavá mračna? Podívejte se, co se tam děje!“ zvolal Gromeko.
Bručoun byl zahalen do hustých černých mraků, které se spouštěly stále níž po svahu a zároveň se šířily na všechny strany.
Začala tu silně páchnout síra a chlor. Mračna se vlnila, ozařována jasnými blesky, a rachot, který vyrážel z nitra sopky, sléval se s hromobitím.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Kaštanov, „žhavého mračna se nemusíme bát. Tenhle výbuch vypadá jinak, připomíná výbuch Vesuvu. Teď chrlí popel a balvany a pak se pravděpodobně objeví i láva.“
„Z našeho výstupu nebude patrně nic.“
„Ovšem! Bylo by šílenství lézt na sopku v takové chvíli.“
„A co budeme dělat?“
„Ještě chvilku tu posedíme nebo znovu usneme a pak vyrazíme zpátky k moři.“
„A proč ne hned?“
„Výbuch zblízka je velmi zajímavý.“
„A když se na nás začnou sypat balvany?“
„To sotva. Jsme tu až u úpatí a tak daleko nelétají.“
„A jestli nás překvapí láva?“
„Láva teče pomalu, před ní se dá vždycky utéci, dokonce i pěšky.“
„Nu, tak tu tedy zůstaneme a podíváme se, jak se Bručoun činí. Ale při tom můžeme posnídat.“
Rozdělali oheň, postavili nad plameny konvici s čajem a při jídle pozorovali sopku.
Docela zmizela v mracích a dokonce i nebe v nadhlavníku bylo potaženo šedivou mlhou, skrze kterou Pluton vypadal jako červený kotouč bez paprsků, vrhající zlověstně matné světlo na zasmušilé okolí sopky.
Brzo se začal sypat černý popel, jemný jako pudr, nejprve řídce, pak stále hustěji a hustěji, že si až museli při pití zakrývat šálek s čajem, aby nepolykali sopečný prach. Pomalu zčernala tráva, rákosí i listí palem a voda v potoce vypadala jako inkoust.
„Štěstí, že nás napadlo nabrat si vodu do plechovky,“ poznamenal Makšejev. „Jinak bychom zůstali celý den bez vody. Ale co to duní?“
Protože rachot sopky zeslábl, bylo v okamžiku, kdy nehřmělo, slyšet hluboký, znenáhla sílící šum, podobný burácení mořského příboje. Cestovatelé se na sebe tázavě dívali.
„Není to snad žhavé mračno?“ zeptal se poděšeně Papočkin.
„Musíme honem běžet nahoru!“ křikl Kaštanov. „Potokem se žene vysoká voda nebo proud bahna. Docela jsem zapomněl, že se to stává. Popadněme svoje věci — a nahoru!“
Rychle vyprázdnili nedopité hrnky, sebrali věci a pušky a všichni se rozběhli vzhůru po proudu lávy; drápali se po balvanech, klopýtali a snažili se vystoupit značně vysoko nad potok.
Když se konečně zastavili asi padesát metrů nad svým tábořištěm, aby si vydechli, a když se ohlédli, spatřili obraz, který svědčil o tom, že kvapný útěk byl docela na místě. Korytem, které vedlo po svahu sopky, valil se rozběsněný proud černé vody. Rval s sebou ze svých břehů velké balvany ustydlé lávy. V několika minutách se hrozný, asi třímetrový val přihnal k místu, kde před chvilinkou klidně pili čaj. V okamžiku zmizely v jeho špinavých vlnách zelené keře, zakymácely a svalily se palmy, polámané nebo vyrvané s kořeny, a celá plošinka zmizela, jako kdyby tu nikdy nebyla.
„Ten to pořádá!“ žasl Papočkin. „Uklidili jsme se právě včas!“
Cestovatelé při svém útěku vystoupili nad onen ustydlý lávový proud. S místa, kam se vyšplhali, bylo dole vidět oba krátery. Od pravého kráteru tekl bahnitý proud. Všichni se obrátili k levému, aby se podívali, co se děje tam. V několika minutách se těsným údolím od levého kráteru přivalil druhý bahnitý proud, ale pohyboval se pomaleji. Voda totiž byla plná popela a drobných kamínků. Byla to spíš řídká černá kaše a v jejích proudech vířily z kořene vyrvané keře i kmeny palem.