„Odnáší je to z břehů jezera, kde jsme byli včera!“ zvolal Papočkin.
„To je ten váš tichý poustevnický útulek! Jezero už není, všechno se utopilo v blátě,“ řekl Kaštanov.
„Ano, zdejší sopky — to je velmi neklidné sousedstvo!“ zasmál se Gromeko. „Satanáš nás pohostil žhavým mračnem a Bručoun bahnem.“
„A přece jen jsme tu i tam vyvázli a viděli jsme strašný, ale zajímavý přírodní jev!“ pravil Kaštanov.
„A teď jsme odříznuti od moře i od našich člunů!“ vykřikl Papočkin v naprostém zoufalství. „Podívejte, vpravo i vlevo bouřlivé proudy a za námi Bručoun, který nás může pohostit i jinak.“
Skutečně: když se cestovatelé utekli před bahnitou povodní na skálu sopky, byli jako obleženi a nemohli se pustit údolím dolů k moři. A sopka za nimi neustále burácela.
„Jestli se teď shora přivalí ještě láva, budeme mezi ohněm a vodou. Příjemné vyhlídky!“ prohlásil Gromeko.
„Ano, Bručoun ještě neřekl poslední slovo,“ přidal se Makšejev.
„Myslím, že naše obavy jsou předčasné,“ uklidňoval je Kaštanov. „Proudy bahna se brzo odvalí a my vyrazíme k moři dřív, než se láva přivalí k nám, jestli se vůbec pohrne tímhle směrem.“
„Ale tady zatím promokneme na kůži! Nemáme se kde schovat!“ křičel Papočkin.
Měl naprosto pravdu. Z oblak, které se rozestřely nad sopkou, už chvíli pršelo. Cestovatelé však, zaujati pozorováním bahnitých proudů, ani si toho nevšimli. Tu déšť zesílil a všichni se začali rozhlížet, aby našli aspoň nějaký úkryt. Protože počítali se stálým pěkným počasím, vydali se na výpravu nalehko, bez plášťů a bez stanu, a teď se neměli čím přikrýt.
„Myslím, že tam výš, kde je tolik velikých lávových balvanů, spíše najdeme nějaký úkryt,“ řekl Makšejev a ukazoval vzhůru po svahu.
„A budeme ještě blíž k sopce!“ vzdychl Papočkin.
„Dělejte si co chcete, zůstaňte si tu v dešti, ale my tam vylezem,“ prohlásil Gromeko.
Zoolog se však od ostatních nechtěl odtrhnout a společně se pustili vzhůru po příkrém svahu. Ale kameny a boty už příliš omokly, takže cesta byla kluzká a obtížná. Ostatně brzo vylezli k velké hradbě z nakupených balvanů. Vršila se na konci mladšího proudu, jenž se vylil přes starý. Mezi balvany zůstaly tu a tam dost velké mezery, aby se tam schoval jeden člověk. Všichni čtyři zalezli do těchto děr a mokrý Generál se přitiskl k Makšejevovi; ten z tohohle sousedství neměl zvláštní radost. Muži, celí promoklí a skrčení v nepohodlných posicích na hrbolatých balvanech, prožívali značně nepříjemné chvíle. Aby si udrželi dobrou náladu, pokřikovali na sebe ze svých skrýší, když Bručounovo hřímání trochu utichlo.
Déšť se lil bez ustání. Brzo se začaly řinout po ztuhlém lávovém proudu pramínky a potůčky špinavé vody plné popela a způsobily tak mužům v úkrytech nové, nesnáze.
Jednomu stékala studená sprcha na bok, druhému na záda. Papočkin, který si v dlouhé a nízké noře lehl na břicho, ucítil vodu pod sebou. Vylezl ven a začal pobíhat mezi balvany a hledat lepší místo.
Makšejev tu scénu viděl a smál se: jemu se podařilo zalézt s Generálem do maličké jeskyňky v lávě.
„To není Bručoun!“ křičel zoolog a drápal se v dešti po balvanech. „Čert ví, co je to: Brečoun, Mokroun, Dešťoun!“
„Pojmenujeme ho Vodnář!“ navrhl Makšejev.
Papočkin však už neslyšel. Objevil malinkou rozsedlinu a zalezl do ní hlavou napřed. Byla však příliš krátká, takže mu nohy zůstaly venku v dešti.
Vtom vzduchem otřásl strašlivý rachot. Cestovatelům se zdálo, že je balvany rozdrtí jako myši v pasti. Všichni vyskočili ze skrýší.
„Zemětřesení!“ zvolal Gromeko.
„Sopka se roztrhla a zavalí nás!“ naříkal Papočkin.
„Snad to není žhavé mračno?“ zašeptal Kaštanov a zbledl.
Skrze dešťovou záclonu nebylo vidět, ale po prvních okamžicích úleku se všichni trochu uklidnili. Tu však s hluchým třeskotem padl nedaleko od nich žhavý balvan, veliký asi jako hlava. Byl pokryt spirálnými brázdami a začal v dešti syčet, praskat a dýmat. Po stranách, zprava i zleva, nahoře i dole, hned tu, hned tam bylo taky slyšet rány a třesk padajících balvanů.
„Honem zalezme!“ křikl Makšejev. „Bručoun zahájil palbu náboji hrubého kalibru!“
Všichni spěšně vlezli do svých děr, odkud s trnoucím srdcem, ale se zájmem pozorovali, jak padají a syčí různě veliké žhavé kameny. Některé se roztříštily o balvan a rozlétly se ve střepinách jako granáty. Zato déšť brzo ustal. Poryv horkého větru zavanul dolů po svahu, přátelé ucítili pach síry a čoudu. Mračna se začala rozptylovat nebo stoupat. Kamení přestalo padat. Makšejev se osmělil a vykoukl z jeskyně.
„Bručoun smekl a vyplázl na nás červený jazyk!“ zvolal.
Ostatní také vylezli a zdvihli hlavy. Nahoře mezi černými mračny se občas zjevil vrcholek sopky. S jedné strany od něho splýval krátký, ohnivě rudý lávový jazyk, jako by se poškleboval mužům, kteří se odvážili porušit věkovitou samotu hory.
„Ano, to se ukázala láva!“ prohlásil Kaštanov.
„Od hodiny k hodině je to horší! Nejdřív nás chtěl utopit v bahně, pak zalít vodou, potom postřílet žhavým kamením, a protože to všechno bylo marné, užil tedy posledního prostředku a chce nás utopit v lávě!“ žertoval Gromeko.
„Hlavu vzhůru, Semjone Semjonoviči! Teď už je s vámi amen!“ smál se Makšejev.
„Dejte pokoj!“ utrhl se na něho zoolog. „Kdyby bylo nebezpečí tak velké, sám byste upaloval — jako před proudem bahna!“
„Lávě klidně unikneme,“ poznamenal Kaštanov.
Nebylo však cesty, po níž by unikli. V obou korytech stále ještě bouřily bahnité vody a nebylo pomyšlení, že by přes ně mohli přejít. A nahoře se rudý jazyk rychle prodlužoval a mizel občas v kotoučích bílé páry, která mu stoupala s povrchu.
„Bručoun nás zmáčel a teď nás osuší! Až se láva přiblíží, nejdříve nám uschnou šaty a pak…“
„A pak se zase namočíme, až se budeme brodit přes proud, jestli se v něm neutopíme…“ dokončil Papočkin Gromekův žert.
Protože se však vzduch očistil od popela a mračen, vykoukl Pluton a začal rychle vysoušet svahy sopky. Z černých balvanů lávy se kouřilo, jako by byly zahřívány podzemním ohněm.
Cestovatelé se svlekli a rozestřeli si na balvanech vyždímané šaty. Gromeko se vysvlekl dokonce do naha, hřál se v Plutonových paprscích a radil svým druhům, aby to udělali také tak.
„A co když nás Bručoun pohostí novou porcí střel? Sedět nahý v noře — to nebude zvlášť pohodlné,“ poznamenal Makšejev.
„Když se objeví láva, pak výbuchy a chrlení sypké hmoty obyčejně ustává,“ vysvětlil Kaštanov.
„Ale jestli budeme muset před lávou utíkat, nestačíme se ani obléci.“
V té chvíli vylétl nad vrcholek sopky bílý oblak, nad pokrajem kráteru se objevila ohnivá stěna a rychle se plazila dolů.
„První proud lávy stekl do jezerní doliny,“ poznamenal Kaštanov, „a tenhle se snad může dostat i k nám.“
„A za jak dlouho?“ zajímali se ostatní.