„Možná za hodinu, možná později. To záleží na vlastnostech lávy. Jeli těžká a lehko tavitelná, teče rychle, a jeli lehká, vazká, bohatá na křemen, je těžko tavitelná a pohybuje se pomalu.“
„A jakou lávou nás hostí Bručoun?“
„Doposud, pokud jsem viděl na starých proudech, vyléval těžkou lávu. Pravděpodobně i tentokrát bude taková. Vůbec podle vlastností všech hornin, s kterými se v Plutonii setkáváme, velmi těžkých, bohatých na olivín a kovy, nemůžeme čekat, že by zdejší sopky mohly chrlit lehkou křemenitou lávu.“
„Tak tedy musíme odtud co nejrychleji utéci!“
„Ano, ale doufám, že dříve než se k nám dostane láva, zmizí bahnité proudy a my klidně přejdeme přes koryto jednoho nebo druhého potoka.“
Pluton, jejž už nezastírala mračna, a horký vítr od sopky brzo usušily šaty cestovatelů. Přátelé se oblekli a čekali, až budou moci odejít. Zatím pozorovali sopku. Špička dlouhého lávového jazyku se už schovala za hřebenem svahu a zřejmě dosahovala do doliny bývalého jezera u západního úpatí Bručouna. Nové dávky lávy, které se hrnuly z kráteru, vylévaly se částečně tímto západním směrem, zčásti pak severněji. Vytvářely pravděpodobně druhý proud, který stékal po severozápadním nebo severním svahu — a musel tedy mířit k pozorovatelům. Ale pro nejbližší lávové kopce nemohli vidět, kam tento proud směřuje.
Bahnitá voda v obou korytech, zejména v levém, znatelně klesala a valil se tudy nikoli už zuřivý proud, ale malá špinavá říčka, přes niž se mohli odvážit.
47. V ZOUFALÉM POSTAVENÍ
Tak uplynulo půl hodiny. Výbuch pokračoval klidným tempem a explose v kráteru bylo slyšet jen zřídka a slabě. Ale tu se nahoře na svahu nad místem, kde pozorovatelé seděli, ozval hluchý rachot a šramot. Připomínal zvuky na velké řece, když se prudce hýbe led. Zdvíhal se tam hřeben z ohromných lávových balvanů, zřejmě fronta starého proudu, který se na tom místě zastavil.
„Snad abychom odešli,“ pravil Kaštanov a vstal. „Láva je už nedaleko.“
Všichni se rozběhli dolů po svahu tam, kde na břehu potoka přenocovali. Občas se obraceli a ohlíželi za sílícím hukotem. Nad hřebenem starého proudu se už objevilo čelo nového. Naprosto však to nebyla stěna ohnivě rudé lávy, jak si to představovali tři pozorovatelé kromě Kaštanova. Ten již tyto jevy znal. Tahle fronta vypadala jako černý val z různě velikých hrud, který se pohyboval kupředu, hnán jakousi neviditelnou, ale příšernou silou.
Hroudy pomalu lezly, s třeskotem a skřípotem se na sebe navalovaly, některé se koulely s hřebene dolů a na jejich místě se objevovaly nové, jiné se valily dost daleko dolů po svahu, s rachotem se tříštily a rozbíjely o hrbolatý povrch starého proudu nebo o balvan, který na něm ležel. Z mezer mezi hroudami valu neustále unikaly pramínky a kotouče bílé páry, místy plápolaly modravé plamínky nebo se objevovaly ohnivé skvrny jako jednotlivé, ještě hořící uhlíky v doutnající, popelem pokryté hranici. Tato hranice se však pohybovala kupředu jako ohromný plaz pod kolébajícím se krunýřem z černých šupin: leze, chrlí žhavý dech a jedovaté výpary.
Cestovatelé se rozběhli ke korytu pravé větve potoka kousek za místem svého noclehu, aby se chránili před hroudami, valícími se po svahu. Z potoka zbyla nerovná pahorkatina s blátivými klikatými potůčky. Cestovatelé bez rozmýšlení vykročili odvážně kupředu, ale hned při druhém kroku se zabořili až po kolena do lepkavého bahna. Bylo slyšet nespokojené výkřiky:
„A hrome! Zapadli jsme tam! Nemohu vytáhnout nohy, je tu takové mazlavé bahno! Hotové těsto!“
Gromeko, který šel kousek za ostatními a nezabořil se tak hluboko, vytáhl konečně nohy z holínek, které nechal v blátě. Pak s břehu koryta, když si stoupl na tvrdou hroudu, s námahou vytáhl i holínky. Ostatní tři bezmocně stáli a nemohli se hnout ani kupředu, ani zpátky — jako mouchy na mucholapce.
A zatím fronta lávového proudu neodvratně postupovala kupředu a nebyla dále než dvě stě metrů vzhůru po svahu. Situace mužů, kteří uvázli v bahně, byla tragická: nebyly tu ani trámy, ani prkna, a dokonce ani tyče, aby je Gromeko položil na bahno a pomohl tak svým druhům vybřednout.
Neztrácel však hlavu. Rychle naházel několik plochých kusů lávy od břehu potoka k Papočkinovi, který byl nejlehčí. Pak se sebe shodil tlumok s věcmi, pušku a svrchní oděv, vysoukal si nohavice nad kolena, došel po lávě k zoologovi a pomohl mu sundat tlumok. A pak ho uchopil v podpaždí a pomaličku ho vytáhl z bahna. Papočkin neměl na nohou holínky, ale šněrovací boty, které mu s nohou nemohly sklouznout, a proto nezůstaly v bahně. Pak spolu udělali druhou pěšinku z lávových desek k Makšejevovi a společně ho vytáhli, ale bez holínek. Kaštanova, nejurostlejšího a nejtěžšího ze všech, vytáhli všichni tři, a taky bez holínek.
Zatím se fronta lávového proudu ještě přiblížila a ožehovala už cestovatele svým žhoucím dechem. Neměli tedy kdy, aby vytáhli hluboko uvázlé holínky, a museli se co nejrychleji zachránit před lávou.
Nezdary stíhaní badatelé popadli své věci, rozběhli se podle koryta dolů a pátrali po místečku, kde by mohli snáze přejít.
Všude však bylo totéž zrádné šedivé bahno, do kterého se už neodvážili vlézt.
Tak se v marných pokusech dostali až k místu, kde přenocovali. V korytě tam stálo malé jezírko. Vody v něm bylo málo, ale na dně stálo kdo ví jak vysoko opět ono bláto.
A zezadu se blížil pomalu, ale neodvratně lávový proud.
Šramot, praskot a třeskot valících se hrud a sykot páry neumlkly ani na okamžik. Páchlo to tu sírou a chlorem, horko bylo stále větší…
U jezera, na místě, kde se slévala obě ramena potoka, cestovatelé přeběhli přes konec starého lávového proudu ke korytu u levého pahorku. Tam však ležel stejný pruh vazkého bahna. Zbývalo už jen jedno — jít včerejší cestou nahoru podle tohoto koryta k Poustevnickému jezeru, aby unikli druhému lávovému proudu, ale vystavit se nebezpečí, že narazí na proud první. Tohle koryto se mezi svislými srázy stolové výšiny a svahem sopky zužovalo a mohli doufat, že tady najdou úzké místo, kde by nebylo obtížné přemostit bahno lávovými balvany nebo přes ně přeskočit. Takové místo také brzo našli. Ale na druhém břehu se tyčily několikametrové strmé skály. Nebylo možno na ně vylézt a nemohli projít ani nahoru nebo dolů při jejich úpatí, protože bylo obroubeno zase oním bahnem.
Cestovatelé, vysíleni během a vzrušením, usedli na balvany u bahna a svěsili hlavy. Mohli už jen čekat na nevyhnutelnou smrt: buďto se utopit v bahně, kam zabřednou při pokusu o přechod koryta, anebo se upéci a shořet na břehu, až je dostihne lávový proud. To i ono bylo stejně trýznivé a jeden jako druhý, když se dostali do této zoufalé situace, pomyslili i na sebevraždu, nenaskytneli se jiné východisko.
Když si trochu odpočinuli, Kaštanov si všiml, že se lávová fronta pohybuje pomaleji. Vyskočil a zvolaclass="underline"
„Honem pojďme dál vzhůru — tady, po břehu potoka! Stačíme projít kolem lávy, skoro se zastavila!“
„Utečemeli však před touhle lávou, narazíme na tu, která zalila Poustevnické jezero a zřejmě se stočila korytem dolů!“ prohlásil Papočkin beznadějně.
„Je to jediná možnost záchrany!“ trval na svém Kaštanov. „Za prvé: výš v korytě najdeme třeba brod přes bláto — tam, kde jsou útesy levého břehu dostupné. Za druhé je velmi pravděpodobné, že se oba lávové proudy neslévají, a tak tedy…“
„Tak tedy musí být mezi nimi širší nebo užší místo, na kterém není láva!“ zvolal Makšejev, dokončuje Kaštanovův nápad.