„Nebo zahynuli v bahně!“
Druhý předpoklad byl správný. Kus dál si cestovatelé všimli, že nad dolinou krouží pterodaktylové jako hejno vran nad zdechlinou. Přišli blíž a viděli, že na dně údolí je krvavá hostina. Z bahna čnělo jako veliké pahorky několik zdechlých iguanodonů, na něž posedaly desítky ptakoještěrů. Rvali zubatými zobany maso a vnitřnosti, hádali se a prali, odháněli jeden druhého, vzlétali a zase usedali. Jekot a kvakot neustal ani na chvilku.
„Tak tohle je tedy naše zvěřina!“ řekl Gromeko, když spatřil ten odporný výjev. „Co si teď počneme?“
„Můžeme zastřelit pterodaktyla,“ navrhl Makšejev. „Potom, když se nažrali mršin? Děkuji uctivě!“ „Ale vždyť už jsme je jedli!“
„To jsme nevěděli, že se živí i mršinami. A taky proto, že jsme jiné maso neměli, když nás mravenci oloupili.“ „Ale teď je taky nemáme.“
„V člunech jsou sušené ryby a v ústí řeky si nalovíme čerstvé.“
„Zapomínáte, že řeka už není,“ připomenul Kaštanov. „A taky celý mořský záliv je jistě plný bahnitého nánosu. Ryby tedy buď lekly, nebo odplavaly dál do moře.“
„Bojím se, že nebudeme mít pitnou vodu,“ poznamenal Gromeko.
„Ovšem, vždyť řeka není!“
„A já se obávám, zda se nám nezničily všechny věci, schované v křoví. Byly nedaleko od řeky a nízko nad hladinou. Jestliže byl bahnitý proud v ústí doliny stejně prudký jako nahoře, mohl všechno odnést do moře nebo v nejlepším případě zalít bahnem.“
Makšejevovy obavy všechny tuze znepokojily. Zapomněli na pterodaktyly a spěchali dál. Papočkin si však stačil vyfotografovat onen pterodaktylí hodokvas.
Nedaleko od kraje údolí objevili úzkou a příkrou strž, kterou se jim podařilo sejít dolů. Všichni chtěli utíkat, aby se co nejrychleji dostali k moři. Nešlo to však lehce. Všude rozlité bahno, i když v tenké vrstvě, ještě dost neuschlo a nohy vázly nebo se lepily na každém kroku. Už z dálky bylo vidět, že bahnitý proud v ústí pořádně řádil. Řeka na svém dolním toku protékala dříve úzkou chodbou mezi stěnami přesliček a kapradí. Teď tam byl proražen široký průsek a vyvrácené stromy byly zaneseny bahnem. Ale i mimo toto pásmo, kudy se přehnala hlavní síla vody, řádil proud: celý les v ústí údolí byl zatopen bahnitou vodou, která po sobě všude nechala tlustou vrstvu bahna.
Cestovatelé vázli v bahně. Nakonec však se dostali k břehu zálivu a vykřikli. Místo čisté blankytné vody se před nimi táhly hnědé splašky, na jejichž hladině pluly kromě listí haluze, větve, keře i celé kmeny, splavené proudem do moře. Makšejev a Gromeko se rozběhli ke křoví, kde byly uschovány čluny a věci. Byli si téměř jisti, že všechno je odplaveno, protože stopy zkázy byly všude patrny; dokonce i pláž při ústí řeky byla pokryta vrstvou bahna.
„Hurá!“ rozlehlo se jejich volání. „Všechno je v pořádku, pojďte nám pomoci!“
Věcem se nic nestalo, protože byly složeny do loděk a ty zase pokryty stanem a vorem a kromě toho pevně přivázány ke stromům. Všichni si s úlevou vydechli a začali vyprošťovat čluny a přetahovat je s věcmi na mořský břeh, kde se kousek od ústí řeky našlo místečko bez bahna. Protože však řeka vyschla, museli odejít z tohohle koutku, který je včera všechny tak okouzlil. Pokračovat v plavbě na západ bylo nebezpečné, protože dál tvořily jižní břeh útesy Černé pustiny a cestovatelé nemohli doufat, že najdou pitnou vodu.
„Nemáme dost pitné vody, a tak nemůžeme plout na západ. Na východě však víme o prameni, u kterého jsme přenocovali,“ uzavřel Gromeko úvahu, kam zamířit.
48. NA ZPÁTEČNÍ CESTĚ
Za hodinu už cestovatelé veslovali po zálivu, který se změnil v bahnitou louži. Obepluli mys a obrátili se na východ podle jednotvárného nízkého břehu, na kterém se zvedala stěna lesa. Všichni usilovně veslovali, aby se co nejdřív dostali k sladké vodě, kde by si mohli konečně odpočinout a vyspat se po všech nesnázích a vzrušeních posledních dvou dní.
Tento kvap jim však nezabránil, aby se nezastavili a nevydali se na lov iguanodonů, jež zpozorovali na jednom místě na pláži.
Nazítří plavba pokračovala stejně energickým tempem. K večeru dostihli nešťastné místo u ústí Mravenčí řeky, na kterém leželo vypálené mraveniště. Tady byla písečná pláž a sladká voda, kdežto dál už vhodné místo k táboření nebylo; Zastavili se na nocleh; ten už nebyl porušen žádnými příhodami. Příštího dne pluli na východ průlivem mezi ostrovy, které dělily východní moře od západního.
Tentokrát si vybrali cestu poblíž severního břehu, aby určili, kde leží ústí řeky, jež byla mnohem větší než řeka Makšejevova, ale měla patrně týž charakter. Její nízké břehy byly pokryty hustým lesem. Táhl se až k vodě a neponechal tam ani píď půdy k táboření. Museli poobědvat v člunech studené maso.
Když po jídle odpočívali, dostal Papočkin náhle nápad, který ihned sdělil svým druhům.
„Vždyť my jsme teď u severního břehu, viďte?“ zvolal radostně.
„Nu ovšem!“ odpověděl Kaštanov.
„Tak tedy se ho budeme držet i dál až k ústí Makšejevovy řeky. Vyhneme se tím nebezpečné plavbě přes moře.“
„Ale vždyť jsme se přece chystali, že důkladně prozkoumáme jižní břeh na východ od místa, kde jsme po prvé tábořili?“ zeptal se Gromeko.
„Nemáme už čas myslit na zpáteční cestu k ledovcům?“ pokračoval zoolog.
„A pročpak tak brzy?“
„Protože cesta proti proudu bude trvat třikrát nebo čtyřikrát déle než po proudu. Proti proudu budeme muset ustavičně veslovat.“
„Ale což, máme spoustu času!“
„Kdepak spoustu! Vždyť už končí srpen. Na březích tohoto moře je pravděpodobně věčné léto, ale tam na severu, blíž k ledům, bývá jistě i zima. Jestli vyrazíme na zpáteční cestu pozdě, vydáváme se v nebezpečí, že nás překvapí mrazy. Pak místo abychom pluli po řece, která zamrzne, budeme muset táhnout loďky po sněhu…“
„Bez lyží a teplého oděvu!“ dodal Makšejev. „To jsou ovšem velmi důležité věci a musíme o nich uvažovat,“ poznamenal Kaštanov. „Ale další týden, kdy bychom ještě zkoumali jižní břeh moře, neubral by citelně z času, který nám zbývá na zpáteční cestu.“
„A ještě něco!“ trval na svém Papočkin. „Všechny naše výpravy na jižním břehu narazily na nebezpečí a nepříjemnosti, spojené s mravenci. Můžeme sotva pochybovat, že také jinde nežije tenhle zhoubný hmyz. Boj s mravenci vyžaduje spousty střeliva — a nám ho už nezůstalo příliš mnoho. Musíme je chránit pro zpáteční cestu na lov a na obranu před dravci.“
„A nakonec,“ přidal se k němu Gromeko, „za ty tři čtyři dny, které můžeme obětovat plavbě na východ, sotva najdeme na jižním břehu něco nového. Už jsme viděli, že se tam do dálky táhnou strmé stěny stolové vyvýšeniny a ani s vrcholku Satanáše jsme neviděli na východě nic než Černou pustinu.“
„Při nejlepším objevíme ještě jednu říčku a v jejím horním toku opět skupinu sopek. A ty nás znovu pohostí nějakým překvapením!“ dodal Papočkin, který nezapomněl na své nešťastné dobrodružství. „Dvakrát jsme vyvázli skoro zázrakem. Bylo by rozumné, kdybychom osud pokoušeli ještě jednou?“
„Tak tedy vidím, že jsem zůstal sám!“ řekl Kaštanov nikoli bez rozmrzení. „Tři jsou pro zpáteční cestu a jejich důvody jsou velmi vážné. Budeme muset ustoupit hlasu rozumu.“
„Poplujeme teď tedy podle severního břehu?“ zeptal se Gromeko.