„Nu ovšem, když jsme se rozhodli, že na jižním nebudeme bádat.“
„Pak tedy musíme ještě teď nabrat pitnou vodu, protože dneska sotva doplujeme k ústí Makšejevovy řeky a nevíme, jeli před ní jiná říčka.“
Cestovatelé si naplnili obě plechovky vodou z ústí velké řeky, kterou pojmenovali Gromekovou, a pluli dál mezi mělčinami a ostrovy její delty. Při tom se snažili, aby se nevzdálili od severního břehu. Ten tu byl právě tak nížinný jako u ústí Makšejevovy řeky, ale nebyla na něm písečná pláž; hustý les a rákosí sahaly až těsně k vodě. Ostrovy poznenáhlu řidly, pak se ztratily a břeh se počal stáčet znatelně k severu. Na jižním břehu začala proti tomuto místu oblast písečných dun. V dálce bylo vidět skupinu Satanášových sopek, z níž stále ještě stoupal dost hustý dým a zastřel tuto část obzoru.
Plavbu oživoval hmyz, kroužící nad vodou i nad zelenou stěnou; občas se tu mihli drobní ptakoještěři, kteří lovili vážky, a nad zrcadlivou mořskou hladinou se poměrně daleko od břehu objevovaly hlavy plesiosaurů. Při břehu byla voda velmi mělká a vesla občas téměř zabírala o dno.
Leckde byly v zelené stěně rákosí prošlapány široké pěšiny, hotové zelené chodby, kudy pravděpodobně chodili k vodě různí býložraví a draví ještěři, kteří žili v houští.
Nazítří, ještě dopoledne, dopluli cestovatelé k ústí Makšejevovy řeky. Snadno ji poznali podle pyramidy, kterou tu vystavěli.
Tady strávili skoro čtyřiadvacet hodin, aby provedli poslední pozorování na mořském břehu, aby si v ústí řeky nalovili a nasušili ryby a vyspravili loďky a vor před dlouhou plavbou proti proudu.
Pluli poměrně pomalu. Museli ustavičně veslovat a na odpočinek, jídlo a spánek si určili jen velmi málo času.
Za čtyřiadvacet hodin urazili pouze třicet až čtyřicet kilometrů, podle toho, jak rychlý byl proud.
Plavbu zdržovala i dobrodružství s ještěry a s dravými a býložravými ssavci, protože cestovatelé šetřili střelivem a stříleli, jen aby si opatřili maso, anebo když byli napadeni.
V prvních týdnech této plavby příroda ještě nejevila patrné změny. Ale dál, když začaly listnaté lesy mírnějšího podnebí, viděli, že listí na stromech už zežloutlo a opadalo. Čím dál k severu, tím víc potkávali rostlin s opadanými listy.
Také počasí se změnilo: ačkoli Pluton stál v nadhlavníku jako dřív, hustá mračna ho zastírala stále častěji, foukal studený severák a často mrholil drobný podzimní déšť. Ve chvilkách, kdy se nebe vyjasnilo, bylo zase horko, ale průměrná teplota stále klesala.
Nepohoda — silné deště a studený vítr, který vál proti nim stále častěji — zpomalovaly nebo dokonce znemožňovaly plavbu. Museli se schovávat do stanu a hřát se u ohně. Protože strávili několik měsíců ve velmi teplém a suchém podnebí, hůře teď snášeli zimu a vlhko.
V pásmu, kde žili mamuti, dlouhosrstí nosorožci, obrovští jeleni a pratuři, zastihli cestovatelé už začátek zimy. Teplota se držela kolem nuly a stoupala jen zřídka, když se vyjasnilo. Ale nebe bylo většinou zastřeno celistvou clonou hustých mračen, z kterých se občas sypal sníh. Vál studený severák. Také vody v řece začalo znatelně ubývat a úzké řečiště bylo už na pokrajích stísněno ledovými krami. Jen prostředek řeky, kde byl větší proud, nezamrzl. Cestovatelé poznali, že za pár dní už nebudou moci plout dál. Vor, který spojoval loďky a nesl část nákladu, nechali už předtím na břehu, protože řečiště bylo příliš úzké. Vrchovatě naložené loďky se pomalu draly jedna za druhou po prudké říčce a cestovatelé urazili za den pouze patnáct až dvacet kilometrů.
Ale k pahorku s jurtou bylo ještě přes sto kilometrů.
V pobřežních lesích a paloucích ležela tenká vrstva sněhu.
49. ZÁHADNÁ STOPA
Jednou po večeři se Gromeko s Makšejevem vypravili lovit ryby na měkký písčitý svah, který se žlutal na břehu mezi uvadlou a pomrzlou trávou. Makšejev už nahodil udici a pozoroval splávek, když tu si náhle všiml na písku vedle otisku své boty jasné stopy bosé lidské nohy.
„To je divné,“ pomyslil si. „Přece jsem se nezul a doktorovi by se to v takovémhle studeném počasí také sotva chtělo.“
Sklonil se a začal prohlížet stopu. Byla to stopa velkého levého chodidla, dokonce větší než otisk inženýrovy boty, a neměl nijak malé nohy. Chodidlo bylo ploché. Člověk, který tu stopu zanechal, chodil zřejmě vždycky bos. Ale ze všeho nejpodivnější bylo to, že všech pět prstů, které se zřetelně otiskly do písku, bylo velmi dlouhých a palec trčel daleko od ostatních prstů. Zdálo se, že to není stopa nohy, ale ohromné ruky s velmi dlouhou dlaní.
Kus dál spatřil Makšejev i stopu pravé nohy, ale její valná část už byla pod vodou a ta ji smyla. Kdosi tu zřejmě přešel přes řeku, protože zpáteční stopy na svahu vidět nebylo.
„Michaile Ignatěviči, honem sem pojďte, ale okamžitě!“ zvolal Makšejev.
„Copak je? Počkejte chvilku, bere mi!“ odpověděl botanik.
„Nechte ryby a pojďte se podívat, našel jsem tu něco zajímavého!“
„Nu, co je? Raka nebo želvu?“
„Ne, stopu bosé lidské nohy na písku.“
„To není možné!“
Gromeko nechal udici udicí a rozběhl se k Makšejevovi. Když s úžasem prohlédl stopu, souhlasil, že tvar stopy, jež se tu otiskla, je velmi podivný.
„Nešla tu snad opice?“ zapochyboval.
„Tady? V subpolární krajině mezi modříny a břízami?“
„Kdož ví! Jestli tady, v severních lesích a tundrách, mohou žít mamuti a nosorožci, jejichž blízcí příbuzní žijí teď tam, na povrchu země, jen v teplém podnebí, tak proč by tu nemohly být i opice, které se přizpůsobily tomuhle podnebí?“
„Snad máte pravdu. Musíme sem zavolat zoologa a geologa, ti to lépe posoudí.“
„Chytejte si ryby a já pro ně dopluji.“
Gromeko dovesloval k tábořišti a přivedl přátele.
„To je ohromná opice!“ vyslovil svůj názor geolog.
„Ale já myslím, že je to spíše člověk podobný opici,“ prohlásil zoolog. „Podívejte se, šel jen po nohou a o ruce se neopíral. Opice, když by sestupovala po dost příkrém svahu k vodě, jistě by si stoupla i na ruce. Ale stopy rukou tu vidět není.“
Po pečlivé prohlídce objevili na obou březích pěšinku a v říčce mělký brod. Na pěšině bylo stopy vidět méně zřetelně, ale podle jejich vzdálenosti bylo možno soudit, že ten tvor měřil nejméně sto osmdesát centimetrů.
„Tak k čemu jste došli?“ zeptal se Makšejev, když k němu dorazili. Zatím co jeho druzi zkoumali stopy, on a Gromeko se znovu dali do chytání ryb.
„Nejpravděpodobnější je, že tu ty stopy zanechal člověk, podobný opici, který šel dobře ušlapanou pěšinou k nehlubokému brodu přes řeku. O tom brodu věděl!“ prohlásil Kaštanov.
„Tak to tedy sem do Plutonie pronikli nějací lidé už před námi?“
„A navíc chodí bosi, i když už sněží! Klidně se přebrodí ledovou vodou!“ zvolal botanik.
„Že to jsou divoši? Vždyť se jejich noha téměř neliší od opičí!“
„Nechtěl bych se s nimi setkat. Snad to jsou lidojedi.“
„Nu, mravenci nás nepřemohli, ačkoli nám překazili práci. A s divochy bychom to taky nějak provedli.“
Teď museli být zvlášť opatrní, aby je znenadání někdo nepřepadl. Při odpočinku se střídali na stráži a celý příští den se ostražitě rozhlíželi kolem.