Borovoj, Igolkin.“
„Žijí!“ zvolal Gromeko.
„Musíme rychle své druhy osvobodit, vždyť jsou už skoro tři měsíce v zajetí! Dnes je 5. prosince,“ prohlásil Gromeko, když nahlédl do svého deníku.
„Píší, že se tu divoši ničeho netkli,“ pravil Makšejev. „Pak tedy saně a lyže jsou jistě v lednici, a rovněž tak zásoby potravy. Musíme hned vykopat vchod do skladiště a urychleně začít s přípravami na cestu.“
„Ano, zdá se, že je v jurtě všechno na místě, skladiště je tedy asi taky v pořádku, jen jestli nezůstaly otevřeny dveře a jestli psi neroztahali zásoby,“ strachoval se Papočkin.
Po obtížné cestě sněhem, po nocích v tenkém stanu a po jednotvárném jídle pouze z masa a sucharů teplá jurta a zásoby různých konserv značně zpříjemnily cestovatelům život. Kaštanov a jeho druzi se rozhodli, že si několik dní odpočinou a zatím se vyzbrojí na novou cestu, která se mohla protáhnout na několik týdnů, podle toho, jak daleko pralidé odtáhli.
Celý pahorek kolem jurty byl pokryt dost hlubokým sněhem. Ve skladištích bylo všechno v pořádku. Saně s lyžemi si hned vytáhli ven, aby je prohlédli a opravili. Velké skladiště bylo uzavřeno opravdovými pevnými dveřmi, a proto šelmy nic neodvlekly, i když tu nebyli lidé ani psi. Starostliví poustevníci přichystali na zimu spoustu uzeného masa, které se teď při honičce za divochy velmi hodilo — cestovatelé totiž nemuseli ztrácet čas lovem.
Kus dál na pahorku stála malá meteorologická budka. Zhotovil ji Borovoj. Přístroje byly v pořádku. V jurtě našli meteorologický deník, podle kterého si mohli udělat úsudek o podnebí v tundře v druhé polovině léta a počátkem podzimu.
Rozhodli se, že si jurtu vezmou s sebou a všechny zbytečné věci že složí do skladiště, zamknou je na zámek a vchod zasypou sněhem, aby ho docela schovali před nezvanými hosty.
Zároveň připravili na cestu dvoje saně, šest párů lyží, zásoby potravin na měsíc, teplý oděv a spací pytle. Vzali si taky trochu cukru, bonbonů, nožů, jehel, nití, korálů a prstenů jako dárky divochům, kdyby zajatce vydali dobrovolně.
Pro všechny případy si vzali i líh a koňak, aby — budeli toho třeba — opili strážce.
51. PO STOPÁCH DRUHŮ
Na pahorku si tři dny odpočinuli a vyrazili na cestu nejprve na jihovýchod k řece, za níž Kaštanov s Papočkinem po prvé lovili mamuty, a pak dolů po proudu.
Mezitím našli na levém břehu paseku, kde divoši tábořili. Z tábora zbylo asi dvacet koster chýší — byly to tyče sestavené do kužele jako v čumách asijských Osťaků a Tunguzů.
Na jedné tyči byl připíchnut lístek s tímto zápisem: „Tady jsme žili v zajetí celý čas, dokud jsme neodtáhli na jih. Dnes horda odchází. Snad se nám podaří cesto…“ Konec lístku byl zřejmě utržen.
Rozhodli se, že půjdou po řece dál a budou pečlivě prohlížet paseky ve vzdálenosti vždycky patnácti až dvaceti kilometrů. To byl zřejmě denní pochod hordy, která vlekla všechno své harampádí, a proto se pohybovala pomalu. Na pokrajích těchto palouků mohl zůstat lísteček zajatých druhů.
K večeru téhož dne přišli skutečně na velkou louku a na jednom z keřů našli lístek, přivázaný nitkou k větvi.
Stálo na něm:
„Za den urazíme asi dvacet kilometrů; táhneme místy po lesních pěšinách při řece, místy se brodíme přímo vodou, která je velmi studená a sahá někde až nad kolena. Těmhle lidem to však nevadí. Vrátili nám pár kusů šatů, ale při noclehu nám je znovu berou a dávají nám zvířecí kůže, abychom se přikryli. Cestou chýše nestavějí a spí pod keři. My jsme se zachránili jen díky ohni, který oba po řadě udržujeme po celý čas, dokud jsme na jednom místě.
Borovoj.“
Nazítří ušli čtyřicet kilometrů, ale nenašli ani jeden lístek; snad je serval vítr, anebo setřáslo nějaké zvíře.
Šli další den a po obědě zase nalezli lístek, na kterém stálo:
„Lidé sundávají naše lístky s keřů, když si jich všimnou, a schovávají si je jako talismany. Myslí si, že je necháváme za oběť zlému duchu, který přináší zimu a sníh. Proto se nám podaří zachránit lístečky jen výjimečně. Cestou při řece však budeme napichovat prázdné lístky na větve, abyste věděli, kudy jsme šli. Až se dostaneme do kraje, kde nebude sníh, a kde řeka nezamrzá, buďte zvlášť pozorní. Myslíme, že se tam horda na dlouho zastaví.
Borovoj.“
Tak šli ještě šest dní; občas nalezli lístek s několika slovy, častěji však prázdné papírky, napíchané na keřích při řece. Desátý den cesty se velmi ztenčila sněhová vrstva a led na řece pod nohama občas popraskával. Teplota se držela jen dva tři stupně pod nulou. Nazítří museli sejít s řeky, protože led byl už příliš tenký a místy se na něm objevovala velká nezamrzlá místa. Cestovatelé našli pěšinu, která se vinula hned lesem, hned po břehu řeky, a pustili se po ní. Navečer bylo na zemi sněhu pouhé čtyři centimetry a na řece se led držel jen při břehu.
Dvanáctého dne cesty konečně zůstal sníh pouze v nevelkých závějích pod křovím a v lese, a tak cestovatelé museli táhnout saně po spadaném listí, které leželo na pěšině. Před obědem zase našli lístek. Jejich druzi jim oznamovali, že asi denní pochod odtud je velká paseka, kde se horda chystá přezimovat, nezaženeli ji sníh dál.
Teď museli znásobit pozornost, aby nenarazili znenadání na divochy, kteří se potulují kolem svého tábora. Jeden z cestovatelů šel s Generálem před saněmi jako průzkumník.
Na nocleh se zastavili na malém palouku poblíž říčky. Po večeři se Makšejev s Kaštanovem vypravili kupředu na průzkum. Ušli asi tři kilometry a tu uslyšeli vpředu nějaký hluk a jednotlivé výkřiky. Opatrně se přikladli k pokraji velkého palouku a na protější straně uviděli tábor divochů.
Bylo to dvanáct kuželovitých chýší z tyčí, pokrytých zvířecími kůžemi, a rozložených v kruhu nedaleko od sebe; otvory byly obráceny dovnitř kruhu. V kruhu pak stála třináctá menší chatrč. Hořela u ní hranice. Nebylo možno pochybovat, že v té chatrči žijí jejich
zajatí druzi. Podle rozměrů ostatních chýší Makšejev odhadl, že se tlupa skládá asi ze sta dospělých.
V kruhu mezi chatrčemi bylo vidět jen děti, které většinou běhaly po čtyřech a vypadaly jako černé bezocasé opice. Hrály si, skákaly, praly se, hádaly se a pronikavě ječely. U vchodu do jedné chýše seděl na bobku dospělý muž; vypadal také jako opice. Dalekohledem bylo vidět, že má tělo porostlé tmavými chlupy. Tváří se podobal Australanu, ale měl ještě vysedlejší čelisti a velice nízké čelo. V obličeji byl hlinitě hnědý, pod bradou se mu černala malá bradka, která svědčila o tom, že je to muž.