Z chýše brzo vylezl druhý člověk; aby mohl ven, šťuchl prvního kolenem do zad. Sedící muž se zhoupl a vyskočil, a tak stáli oba vedle sebe. Bylo patrno, že ten druhý je vyšší a v ramenou i v bedrech znatelně mohutnější. První vypadal vedle něho jako zchřadlý výrostek. Druhý tvor neměl tak škaredý obličej a vlasy na hlavě byly delší a splývaly mu v chomáčích na ramena. Tělo měl porostlé řidšími chlupy, zejména na prsou, jejichž tvar svědčil o tom, že je to žena.
Žena zamířila přes kruh k prostřední chatrči. Šla trochu nachýlena kupředu a kolébala se. Ruce, spuštěné dolů, div že jí nesahaly na kolena, svaly na rukou a na nohou měla silně vyvinuté. Když se přiblížila k chatrči zajatců, klekla před ohněm, vztáhla k němu ruce s prosebným gestem a pak po čtyřech vlezla do chatrče.
„Přišla k našim chlapcům na návštěvu!“ pravil Kaštanov.
„Nevyužijeme toho, že je v táboře málo lidí, a neoznámíme jim, že jsme nablízku?“ navrhl Makšejev.
„Jak? Nemůžeme se k nim nepozorovaně přiblížit.“
„Vystřelme jednou nebo dvakrát z lesa. Dovtípí se, protože nám sami navrhli, abychom jim tak dali o sobě vědět.“
„A nepoplaší to divochy?“
„Vždyť neznají střelnou zbraň a nepochopí, oč jde.“
„A nerozběhnou se nás hledat?“
„Myslím, že ne. Budou polekáni a neodváží se.“
„Nu což, zkusme to!“
Ustoupili kus zpátky do lesa a vystřelili ránu, za několik minut druhou a vrátili se pak k pozorovatelně na pokraji lesa.
Tábor se poplašil. U každé chatrče stálo teď několik dospělých, především žen a dětí různého věku. Všichni se dívali směrem, odkud se rozlehly nepochopitelné zvuky; a něco říkali. U prostřední chatrče stáli u ohně zajatci. Byli po pás nazí a od pasu dolů navlečeni do roztrhaných zbytků kalhot. Pleť měli tmavě bronzovou, vlasy nečesané, tváře jim zarostly dlouhými vousy.
Dívali se také ke kraji lesa a na tvářích jim bylo znát radostné překvapení.
A náhle oba, zřejmě když se domluvili, obrátili se tam, odkud zahřměly výstřely, a zdvihli ruce. Všichni divoši hned klesli na kolena a padli tvářemi k zemi. Zavládlo ticho. Tu Igolkin vstal, složil ruce jako hlásnou troubu, obrátil se do lesa a začal hlasitě křičet:
„Skoro všichni muži z hordy odešli ráno daleko na lov a zítra tam odejdou i ženy, aby jim pomohly rozdělit a odnést kořist. Zůstanou tu jen starci a děti. Pak nás přijďte osvobodit. Přineste nám prádlo a šaty. Je u vás všechno v pořádku? Vrátili jste se všichni? Na znamení, že jste mi rozuměli, vystřelte jednou, jeli všechno dobré, a dvakrát, neníli vše v pořádku.“
Makšejev se hned odplazil o kus nazpět a vystřelil. Když Igolkin slyšel ránu, opět zdvihl ruce do výše a divoši, kteří se zvedli se země, když křičel, nechápavě se na něho dívali a opět padli tváří k zemi.
Igolkin je nechal chvíli ležet, pak vstal, obrátil se k ohni a hlasitě zazpíval veselou námořnickou písničku. Pralidé se připlazili blíž, rozložili se ve velikém kruhu kolem ohně a nechápavě na sebe volali. Jejich zajatci zřejmě dosud nic takového nedělali.
Makšejev napočítal asi padesát dospělých, většinou to byly ženy. Výrostků a různě starých dětí tam bylo mnohem víc. Stáli a seděli kolem kruhu dospělých a na obličejích jim bylo znát, že jim Igolkinova písnička působí veliké potěšení. Dospělé zatím ohromila a trochu poděsila.
Igolkin zpíval asi deset minut, pak zase zdvihl ruce a potom spolu s Borovým, který při písničce seděl bez hnutí u ohně, zamířil do své chatrče. Posluchači se počali rozcházet do svých chýší. Ale dvě ženy přišly k chatrči zajatců, sedly si tam u vchodu a zřejmě hodlaly střežit jejich spánek.
Tábor brzo ztichl a jen dohořívající oheň popraskával uprostřed prázdného kruhu.
Kaštanov s Makšejevem se vrátili ke svým druhům a pověděli jim všechno, co viděli a slyšeli. Pak se rozhovořili o tom, jak osvobodit své druhy.
52. OSVOBOZENÍ ZAJATCŮ
Cestovatelé se dobře vyspali, pak složili všechny věci na saně a připravili se k okamžitému odjezdu. Potom se vypravili k táboru divochů, vzali s sebou oděv a obuv pro zajatce, pušky pro ně a balíčky s dárky pro divochy. Když se přiblížili k pasece, uslyšeli křik lidí a štěkot psů, který odtud zalétal do lesa. Divoši zřejmě dosud neodešli. Proto se cestovatelé připlížili ke kraji lesa a začali za keři pozorovat, co se děje.
Viděli, že se celý tábor hýbe. Kruh mezi chatrčemi byl plný lidí, kteří se chystali na lov. Ženy vynášely z obydlí kopí, oštěpy, škrabky a svazky řemenů. Děti se motaly všude mezi nimi, sahaly na zbraně, dospělí do nich kopali a děti ječely a řvaly. Výrostci potěžkávali oštěpy, prohlíželi kopí a žertem se bodali, zkoušejíce jejich ostří. Půl druhé desítky psů — nebylo v nich těžko poznat psy, kteří patřili k výpravě, ale nyní zdivočeli — drželo se mimo kruh stranou od chatrčí. Zřejmě se chystali, že vyprovodí lovce. Zatím se rvali a kousali.
Když ženy vynesly všechny zbraně, ozbrojily se kopími a v zástupu vyrazily na východ. Za nimi táhli výrostci, kteří vlekli oštěpy, nože a řemeny — zřejmě nosili zbraně a kořist. Děti, některé po dvou, jiné po čtyřech běžely s jekotem a křikem vzadu i vedle tlupy. Psi je sledovali opodál. Na konci louky se děti zastavily a vrátily se zpátky, ale tlupa lovců, při nejmenším z padesáti lidí, výlučně žen a výrostků, táhla v zástupu po pěšině a pomalu mizela v lese.
Na tábořišti bylo teď vidět jen starce. Spravovali chatrče a vytřepávali kůže, sloužící spáčům za prostěradlo i přikrývku. Z některých chýší vylezly shrbené stařeny a usedly u vchodu; vyplazily se odtud malinké děti; kojence vynášeli v náručí a kladli je na kůže vedle chatrčí, zatím co uklízeli.
Jen při chýši zajatců zůstaly tři dospělé ženy, které tu zřejmě držely stráž. Jedna z nich začala rozkrajovat kostěným nožem kůže na řemeny. Druhá stejným nožem ořezávala hůlky k šípům a třetí štípala silné kosti, aby získala ostré úlomky na hroty kopí a šípů.
Z chatrče brzo vyšel Igolkin, polonahý jako včera, přihodil do ohně polena a usedl vedle žen. O něčem s nimi promluvil, pak vytáhl svůj velký námořnický nůž a začal pomáhat krájet řemeny. Práce jim pak šla daleko rychleji. Potom se venku objevil i Borovoj, nedal se však do práce, ale začal se dívat směrem, odkud se včera ozvaly výstřely jeho druhů.
Když cestovatelé viděli tuhle scénu poklidné spolupráce námořníka dvacátého století a lidí kamenného věku, museli se smát. Protože tu zůstalo málo divochů a byli jen primitivně ozbrojeni, cestovatelé si byli téměř jisti, že se jim podaří své druhy osvobodit buď podobrém, nebo násilím. Ale museli vyčkat ještě půl druhé nebo dvě hodiny, aby lovci odešli dost daleko a nemohli zaslechnout ani volání, ani výstřely a aby dokonce ani ženy na stráži je nemohly zakrátko dohonit a přivést zpět.
Děti, které lovce doprovázely, vracely se kvapně zpátky a začaly si hrát v kruhu nebo kolem něho. Praly se, dělaly kotrmelce, zápasily a některé — starší — házely oštěpem do vzduchu anebo do kůží na chatrčích.
Igolkin rozkrájel kůži, pak zašel do chatrče, vynesl odtamtud něco masa, rozřezal je na kousky, napíchal na hůlky připravené pro šípy a vrazil je do země kolem ohně, aby si tak upekl šašlyk. Zajatci zřejmě ještě nesnídali a chystali se, že se před útěkem řádně najedí. Když se maso upeklo, oba si sedli nedaleko od ohně a začali kvapně jíst. Igolkin občas podal kousíček masa hned jedné, hned druhé ženě, která pracovala u ohně, ale ty se smály a odvracely se. Pak si jedna z nich přinesla ze své chatrče velký kus syrového masa a obě ženy je počaly jíst tak jak bylo, jen kostěným nožem odřezávaly dlouhé a tenké pruhy. Dávaly je i dětem, jež k nim přiběhly.