Po snídani se muži sedící ve skrytu podívali na hodinky a přesvědčili se, že už uplynula dost dlouhá doba.
Vyšli z lesa, seřadili se vedle sebe, zdvihli pušky, stříleli po řadě slepými náboji do vzduchu a rychle se blížili k chatrčím.
Hned při prvních výstřelech všechno na tábořišti ztichlo. Divoši, kteří seděli, vyskočili; ti, kteří stáli, ztrnuli na místě a obrátili se k blížícím se tvorům, kteří vydávali tak hrozné hromové rány. Cestovatelé vešli do kruhu chatrčí a lidé před nimi mlčky padali na zemi a jen nejmenší děti se rozplakaly strachy.
Cestovatelé došli k chatrči zajatců, odevzdali jim šaty a pušky, a zatím co se Igolkin a Borovoj oblékali, neustále stříleli. Makšejev řekl námořníkovi:
„Vysvětlete lidem, že jste u nich už pobyli na návštěvě dost dlouho a že pro vás teď přišli ještě mocnější kouzelníci. Za pohostinství, které vám prokázali, přinesli jim dary, aby nezapomněli na neobyčejné hosty, kteří k nim sestoupili ze země věčných ledů. Řekněte jim, aby se nás neopovážili pronásledovat, jinak že budou krutě potrestáni. Řekněte jim, že bohové ledu dovedou dělat nejen hrom, ale i blesky, které neposlušné zabíjejí.“
Když Igolkin a Borovoj vyšli převlečeni z chýše, jejich druzi přestali střílet. Námořník dovedl lépe mluvit, poněvadž byl družnější; obrátil se tedy k divochům, ležícím na zemi, s řečí, v které v podstatě opakoval to, co mu řekl Makšejev. Ale na konci dodal, obraceje se ke třem ženám, které je hlídaly:
„Tyhle dary odevzdejte starším, až se vrátí z lovu, ať je rozdělí. Ještě vám tu zanecháme oheň, kterého můžete užívat, ale nedejte mu nikdy zemřít. Živte ho, jako jsme ho živili my. A znovu vám opakuji rozkaz — nežeňte se za námi! Odcházíme do země věčného ledu, a až bude zase teplo, vrátíme se k vám.“
Když skončil, položil balíky s dárky u vchodu do své chatrče. Všech šest mužů po řadě pálících do vzduchu prošlo kruhem mezi ležícími divochy, kteří se neodvažovali ani pohnout, a zmizelo v lese.
Na kraji se na chvilku zastavili, aby se podívali, co divoši udělají. Výstřely ustaly a divoši se pak začali zdvíhat se země a tiše spolu hovořili, zřejmě o neobyčejné události. Někteří se shlukli kolem ohně, jenž jim byl odevzdán, a dívali se do plamenů, které ztratily své pány, jako by jim ty plameny mohly něco vysvětlit. Brzo dvě z žen, které hlídaly zajatce, vzaly kopí a rozběhly se za hordou, zřejmě aby jí pověděly, co se stalo. Třetí žena zůstala u chatrče zajatců, patrně proto, aby děti a mužští nerozkradli dárky. Sama však se jich neodvážila dotknout.
Cestovatelé došli k saním, které nechali v lese, a pak zamířili zpátky na sever. Saně museli táhnout po úzké pěšině, pokryté opadaným listím.
Jak se vzdalovali od tábořiště, Igolkin občas vyrazil ostrý hvizd, na který zvykl psy. Drželi se pořád kolem hordy a na toto zahvízdnutí poslechli. Igolkin je krmil odpadky masa, ale psi tuze zdivočeli, a tak se jich divoši báli a k chatrčím je nepouštěli. Někteří psi zahynuli v bojích s všelijakými šelmami, ostatní teď odešli s hordou na lov a po námořníkově zahvízdání se jich sběhlo jen pět, kteří zůstali při tábořišti. Běželi kousek za saněmi, ale nedali se chytit a cenili zuby na Generála, jenž k nim přiběhl. Za několik dní se museli krmením ochočit, aby se z nich mohlo sestavit spřežení aspoň pro jedny saně.
Cestovatelé šli dvanáct hodin, urazili asi padesát kilometrů a nakonec se zastavili na nocleh. Byli si jisti, že už je nikdo nedohoní.
53. BOJ S PRALIDMI
Na nocleh se utábořili na velkém palouku. Jurtu postavili pro jistotu uprostřed, aby je divoši nemohli z křoví nenadále napadnout. Na stráži se střídali. Kromě toho psi zřejmě jurtu poznali a rozložili se na sněhu kolem ní. Těsně k jurtě je Generál dosud nepustil.
Při Kaštanovově hlídce se Generál vyplašil, zavrčel a pak začal bez ustání štěkat. Kaštanov si všiml, že se keře kolem celého palouku zlehka hýbou a praskají. Ihned vzbudil své druhy, a ti vyskočili s puškami.
Když se divoši přesvědčili, že se jim nenadálý výpad nezdařil, vyšli z lesa, obklopili celý palouk a začali se pak pomalu a nerozhodně blížit k jurtě. Byly to jen ženy, ozbrojené kopími. V zubech držely nože. Za nimi bylo vidět děvčata s oštěpy. Zaútočit zbraněmi se však neodvážily; zřejmě doufaly, že zajmou kouzelníky holýma rukama jako po prvé, aby je donutily k návratu do tábora. Proto Igolkin zadržel své druhy, aby hned nestříleli, a chystal se, že si s hordou promluví. Pro jistotu však je vybídl, aby nahradili kulku v jedné hlavni každé pušky brokovým nábojem.
„Broky do nohou na ně budou stačit,“ usoudil. „A jestli to přece jen nezapůsobí, teprve pak je pohostíme kulkami.“
Když se ženy přiblížily asi na třicet metrů, zamával Igolkin rukama a zvolaclass="underline"
„Stůjte! Slyšte! Zakázal jsem vám pronásledovat nás. Neposlechly jste. Naše ohnivé šípy jsou připraveny, a kdo se odváží přistoupit blíž, bude jimi přemožen. Vraťte se!“
Divošky se zastavily, vyslechly námořníka a začaly spolu hovořit. Pak jedna z žen cosi vykřikla a ostatní zamávaly rukama na znamení, že s ní souhlasí.
„Vybízejí nás dva, abychom se k nim vrátili, horda prý bez nás nemůže žít. A ostatní ať odejdou!“ přeložil Igolkin a pak zakřičeclass="underline"
„Kouzelníci nemohou dlouho žít s lidmi. Odcházíme na zimu do svých chýší ve velikém ledu a na jaře se vrátíme. Rychle odejděte!“
Ale část žen se už posunula o několik kroků vpřed a jedna dívka s mladickou odvážností rychle mrštila oštěpem. Proletěl Kaštanovovi kolem pravého ucha a zabodl se do jurty.
„Nu, nedá se nic dělat; musím střílet, dokud se nerozkuráží,“ zvolal Borovoj. „Broky do nohou, na různých místech kruhu, tam, kde stojí v hloučku! Ráz, dva, tři!“
Zaburácelo šest výstřelů a v odpověď na to se z různých míst v kruhu žen ozval křik a nářek raněných. Všechny se otočily a rozběhly se k lesu; mnohé kulhaly a zkrápěly sníh krví, avšak dívka, která mrštila oštěpem po Kaštanovovi, po několika krocích upadla a zůstala bez hnutí ležet.
„Nu, a co dál?“ zeptal se Gromeko, když se poslední ženy ztratily v křoví. „Máme ještě čekat, že nás napadnou, nebo se už neodváží?“
„Myslím, že jim to stačilo,“ usoudil Igolkin. „Rozhodně pojďme do jurty, aby nás netrefil oštěp nějaké bláznivé holky.“
Tahle opatrnost byla zbytečná. Ženy se s křikem stále vzdalovaly a brzo všechno ztichlo. Psi už neštěkali, vrhli se k ležící dívce a lačně lízali teplou krev, která se jí lila z rány. Igolkin a za ním i ostatní se tam taky rozběhli, aby odehnali zdivočelé psy.
Cestovatelé prohlédli ležící dívku a viděli, že je raněna jen do pravého stehna, ale že silně krvácí.
„To je divné, drobné broky nemohly udělat takovou ránu,“ poznamenal Papočkin.
„Někdo z nás omylem vystřelil z hlavně nabité kulí.“
„To jsem na ni mířil já!“ přiznal se Kaštanov.
„Chudinka, žije,“ řekl Gromeko, když dívku prohlédl. „Jen bolestí a strachy omdlela. Kule prolétla svalstvem nohy a kosti se nedotkla, pořádně jí však rozedrala svaly.“