„Co si s ní počneme? Ostatní přece utekly.“
„Musíme ji vzít s sebou do zajetí. A až se uzdraví, pustíme ji na svobodu.“
„Pustit ji!“ rozhořčil se Papočkin. „Ani za nic! Přivezeme ji na „Polární hvězdu“ jako velkolepý exemplář pračlověka, blízkého opici! To bude pro anthropology učiněný poklad!“
Gromeko odešel do jurty pro obvazy, zastavil dívce krev a ovázal ránu. Při tom otevřela oči, a když viděla, že kolem ní stojí kouzelníci, strachy se celá roztřásla.
Byla menší postavy, ale štíhlá; nebyla ještě ani příliš zavalitá, ani neměla silné svalstvo jako dospělé ženy. Tělo měla vzadu pokryto krátkou, ale dost hustou černou srstí. Na obličeji, na dlaních a nachodidlech jí srst nerostla. Hlava byla pokryta krátkými, mírně vlnitými vlasy. Tvar chodidla tvořil jakoby přechod mezi lidským a opičím; noha měla silně vyvinuté prsty a velký palec trčel daleko od ostatních.
Když Borovoj pozorněji pohlédl dívce do tváře, zvolaclass="underline"
„Ale to je přece Katu, moje přítelkyně!“
„Copak vy jste je rozeznávali?“ užasl Kaštanov. „Pokud jsem si mohl všimnout, jsou si všichni navzájem podobni.“
„To jen na první pohled. Ale když se člověk pořádně podívá, pak rozdíly najde! Znali jsme mnohé z nich i podle jména, hlavně výrostky a děti. Katu mi často nosila maso, kořínky a všelijaké lahůdky, aspoň podle jejího názoru, a tím mi projevovala náklonnost.“
„A proto se taky odvážila hodit oštěp na jednoho z únosců svého milého!“ zasmál se Makšejev.
„Ano, o čtyři centimetry doleva — a byl bych jednooký!“ prohlásil Kaštanov.
Katu obvázali a chtěli ji odnést do jurty; začala se jim však škubat z rukou, ječet a něco vykřikovat. Igolkin vyrozuměl, že prosí, aby ji tu nechali umřít a aby ji neodnášeli do chatrče, kde ji snědí.
„Proč bychom ji jedli?“ užasl Gromeko. „Cožpak to jsou lidojedi?“
„Ano, zabité a těžce raněné na lovu nebo při bitce klidně snědí.“
„Tak ji upokojte; řekněte jí, že ji nesníme, ale že ji v chýši uložíme k spánku. A až se uzdraví, že ji pustíme k hordě.“
Námořník ji stěží přesvědčil a Borovoj ji vzal za ruku. Pak se uklidnila a dovolila, aby ji odnesli. V jurtě ji položili na lůžko. Brzo usnula, ruku Borového však nepouštěla.
Protože čas určený ke spaní chýlil se už ke konci, začali se chystat na cestu; rozdělali oheň, postavili konvice na čaj a začali snídat. Igolkin, jenž vycházel z jurty plnit konvice sněhem, všiml si, že na kraji lesa běhají ještě psi, kteří zřejmě přiběhli s divochy a teď se od nich odloučili. Snad se při pohledu na jurtu upamatovali na dobré sušené ryby, kterými je kdysi krmili, a začali se rozpomínat na své dřívější pány. Námořník zahvízdal a sběhlo se k němu dalších dvanáct psů, a tak i s Generálem a s prvními pěti, kteří se k cestovatelům přidali, bylo možno s bídou zapřáhnout všechny troje saně.
„A čím je budeme krmit?“ zeptal se Igolkin. „Udržet u jurty a ochočit je můžeme přece jen žrádlem.“
„Vzali jsme si jídla na měsíc,“ pravil Gromeko. „A asi za sedm osm dní se dostaneme k našemu pahorku. Máme tedy zásobu uzeného masa, kterým je můžeme krmit.“
„Mnoho se jim dávat nemusí!“ dodal Borovoj. „Poběží za námi i hladoví, protože budou čekat na oběd a na večeři.“
Po snídani dali psům odřezky, kosti a po kousíčku masa a pak začali nakládat. Na saně s plstí a s tyčemi jurty uložili Katu, na druhé všechno ostatní. Už bylo tolik sněhu, že se dalo jet na lyžích a mohli se tedy i přes těžší náklad pohybovat rychleji než dříve. Když výprava vyrazila a Katu viděla, že ji odvážejí nikoli tam, kde bylo tábořiště její hordy, ale opačným směrem, vykřikla, seskočila se saní a prudce se rozběhla. Po několika krocích však upadla. Když ji obklopili a chtěli ji zvednout na saně, začala se jim vzpírat, tloukla je pěstmi a pokoušela se je kousnout.
Z Igolkinova vysvětlování zřejmě vyrozuměla, že ji odvezou zpátky k táboru a tam že ji propustí, ale zatím ji kouzelníci chtěli odvézt s sebou k velikým ledům. Museli ji svázat ruce a připoutat k saním, aby zmařili nové pokusy o útěk. Ubohá Katu se třásla strachy a vzlykala, napevno přesvědčena, že ji docela jistě snědí.
Toho dne po obědě přešli na řeku, kde ležel sníh v tenčí vrstvě a byl ufoukán větry, takže se tu saně a lyže nebořily jako na lesní pěšině. Proto postupovali dost rychle a za den urazili zase padesát kilometrů.
Při noclehu se střídali na stráži, avšak divoši se už neobjevili. Katu celý den odmítala jídlo a při noclehu ji museli nechat svázanou pod dozorem strážného. Když Katu viděla lesklé nože, kterými si bílí kouzelníci při obědě a večeři řezali uzené maso, celá se třásla a s hrůzou se jim dívala po rukou. Zřejmě čekala, že už už přijde řada i na ni a že ji zaříznou.
Tak cestovali na sever. Osmého dne přišli do tundry a k polednímu dorazili na pahorek. Katu se pomaličku přestala bát, zvykla si na kouzelníky a začala jíst syrové maso. S odporem však odmítala cokoli vařeného nebo pečeného.
Třetího dne cesty jí rozvázali ruce a pátého dne i nohy, když slíbila, že neuteče.
54. ŽIVOT V ZAJETÍ
Cestou Igolkin a Borovoj postupně vypravovali o svém životě u divochů a Kaštanov si jejich vypravování zapisoval.
Když výprava odešla na jih, Igolkin a Borovoj zřídili meteorologickou budku a umístili v ní přístroje; pak udělali pevné dveře v lednici a ve skladišti, aby je uchránili před svými psy a šelmami. Když s tím byli hotovi, začali prokopávat novou chodbu v ledu pahorku, doleji na svahu, aby se psi měli kde schovat před horkem, jež poznenáhlu rostlo a nutilo psy, aby utíkali k pokraji ledů. Ty zvolna ustupovaly na sever. Dokud nebyli hotovi s těmito naléhavými pracemi, chodili na lov jen zřídka doplnit si zásobu potravin, ale pak počali lovit každý den, aby nahromadili zásoby masa na zimu a aby měli dost sušeného masa pro psy i uzeného pro lidi. Když se vraceli se saněmi z lesů, vždycky nabrali i dříví a tak pomaličku nahromadili zásobu dřeva na studené měsíce.
Lovili mamuty, nosorožce, pratury i pižmové tury, obrovské jeleny a soby. Na řekách a v tundře stříleli husy, kachny a jiné ptáky — ty jedli především. Maso velkých zvířat sušili a udili. Práce měli až až, často se ani pořádně nevyspali. Na lovu se jim stávaly různé příhody, které však šťastně končily.
První čas po odjezdu jejich druhů na jih se počasí stále lepšilo, mraky se trhaly častěji a častěji a Pluton svítil bez ustání i několik hodin. Teplota tak stoupla až na dvacet stupňů ve stínu a v tundře počalo skutečné léto. Avšak od poloviny srpna se blížil podzim. Pluton se začal častěji schovávat v mracích, občas pršelo a pak bývala v tundře mlha.
Teplota pomalu klesala a začátkem září při silných severních větrech, které někdy vály, klesala na nulu. Listí počalo žloutnout a k polovině září už tundra ztratila svůj zelený letní šat, ovadla a pohnědla.
Tu a tam popadával sníh.
Igolkin a Borovoj se připravovali na zimu, prohlédli všechny zásoby, konservy i věci ve skladišti a část z nich přenesli do jurty. Zabývali se tím už druhý den a právě zavřeli skladiště a chystali se obědvat, když je znenadání přepadli divoši, kteří se k nim přikradli s druhé strany pahorku. Borovoj a Igolkin ani nepomyslili na to, že by v Plutonii mohli žít lidé; neměli tedy kromě nožů při sobě žádnou zbraň. Divoši však byli ozbrojeni kopími, noži a šípy, a tak se jim nemohli bránit. Když si však divoši prohlédli bělochy, jurtu a meteorologickou budku, chovali se k nevídaným přistěhovalcům uctivě a odvedli je do svého tábora.