Všichni cestovatelé byli oblečeni do stejných polárních obleků. Každý měl čukotskou kuchljanku — to je kožišinová halena se srstí dovnitř a s kapucí na hlavu. Pro velké zimy byly na saních ještě další kuchljanky, které bylo možno obléci přes první, ale zase srstí ven; teď, protože bylo léto, stačila jedna, a i tu museli v dešti nahradit vlněnou pletenou kazajkou, protože obleky ze sobí kožišiny se nesmějí zmáčet. Na nohou měli stejné kožišinové kalhoty, taky srstí dovnitř, a měkké kožišinové torbasy — vysoké boty ze sobí kožišiny. Kdyby bylo zvlášť teplo, mohli si místo kožišinového obleku vzít vlněný, který měli v zásobě.
Všichni jeli na lyžích, s holemi v rukou. Rovina byla pokryta řadami zledovatělých závějí — byly to výmoly a pahrbky, které vznikly za zimních vánic a jen trochu změkly oblevou. Ztěžovaly jízdu víc než trhliny, kterých nebylo příliš mnoho. Makšejev bavil všechny tím, jak rozmlouval se psy u svých saní. Psy charakteristicky pojmenovaclass="underline" čelnímu, velkému černému, říkal „Generál“. Na noc si vystavěli lehkou jurtu s pevnou kostrou z bambusu, nastlali si v ní jeden vedle druhého spací pytle, doprostřed postavili lihová kamínka k vaření, na horní trámec zavěsili kahan. Psy přivázali k saním kolem jurty. Navečer druhého dne, když urazili pětapadesát kilometrů od pobřeží, zřídili první skladiště zásob pro zpáteční cestu a označili je pyramidou ze sněhových hrud s rudou vlajkou na vrcholku.
Třetího dne bylo stoupání po sněhové pláni znatelnější a objevilo se víc trhlin, které je zdržovaly v cestě — musili jít opatrněji, prohmatávat sníh, aby se nepropadli jeho tenkou vrstvou, která trhlinu překrývala. Večer zpozorovali známky toho, že se co nevidět ráz krajiny změní.
Na severu se mraky trhaly, jak je rozháněl vítr, a mezi šedivými cáry a hustými mračny se hned zjevovaly, hned zas mizely poměrně vysoké hory, které se táhly v dlouhém řetězu po celém obzoru. Na celistvém sněhobílém pozadí těch hor se černaly skalnaté srázy. Slunce, jež nezapadalo, valilo se těsně nad hřebenem hřbetu, matně zářilo skrze záclonu oblak a barvilo je do ruda. Sněhová planina vpředu se pokryla namodralými, nafialovělými a narůžovělými skvrnami a pruhy, jak se světlo odráželo od oblohy. Pohled na sněhovou pustinu a tajemný hřbet, který teď lidé spatřili po prvé, byl skutečně ohromující.
Výstup na tento hřbet — nazvali ho Ruský — trval pro značné trhliny v ledu tři dny; cesta vedla jednou z příčných dolin mezi skalnatými srázy.
Ledovcový proud, totiž ledovec, který stékal údolím jižního svahu hřbetu, byl široký asi kilometr. S obou stran byl obrouben poměrně příkrými tmavými skalnatými srázy, které vystřídaly povlovnější, vysoko zaváté svahy. Na příkrých srázech byla ssuť z velkých i drobných úlomků čediče a tu a tam v chráněných místech byly na nich miniaturní loučky s polárním rostlinstvem. Kaštanov cestou zkoumal útesy a Gromeko sbíral rostliny. Papočkin se v podstatě neměl čím zaměstnat — za celý den nashromáždil jen několik exemplářů hmyzu, polomrtvých na sněhu nebo živých na loučkách.
Hustá mračna, zastírající nebe, plula tak nízko, že div nenarážela o hlavy cestovatelů, kteří jako by jeli širokou, ale velmi nízkou chodbou s bílou popraskanou podlahou, černými stěnami a šedivým stropem. Všude, kde spád doliny byl příkřejší, měnil se rovný nebo zvlněný povrch ledu v ledopád, rozrušený spoustou trhlin. Často to byl jen chaos ledových ker, přes které museli saně přetahovat; lidé i psi byli vysíleni a za den urazili po takové cestě pouze deset kilometrů. Počasí bylo stále pošmourné. Jižní vítr unášel nízká mračna, která skrývala hřebeny skal. Černé skalnaté srázy vroubily nerovný povrch ledovce, po němž se saně pohybovaly s velkými obtížemi. Na nejhorších místech je museli vykládat a náklad přenášet v náručí. Třetího dne k večeru konečně vystoupili do sedla ve výšce téměř půl druhého tisíce metrů nad mořem. Byla to zasněžená rovina. Počasí se nezměnilo, hřeben hřbetu byl všecek zakryt šedivými mračny, která se hnala na sever, a výprava postupovala neustále slabou mlhou, v níž se okolí ztrácelo už sto kroků od pozorovatele.
Všichni byli proto velmi rozmrzeni. Vždyť za dobrého počasí by byl s vrcholku hřbetu velmi dobrý rozhled a byli by si tak mohli načrtnout mapu značné části Nansenovy země.
V průsmyku zřídili druhé skladiště a nechali v něm sbírky, jež geolog shromáždil na útesech jižního svahu. Zoologova kořist za celý ten čas byla jen kůže a lebka tura pižmového. Nevelké stádo jich potkala výprava před průsmykem.
9. SVAH BEZ KONCE
Severní svah hřbetu měl naprosto jiný charakter. Byla to nekonečná sněhová pláň, která se mírně skláněla k severu. Psi snadno táhli saně dolů po svahu. Ale počasí se zhoršilo: úporný jižní vítr hnal husté mraky, které se valily skoro na sněhu a úplně zastíraly rozhled; každou chvíli se rozpoutala vánice. Jen proto, že cestovatelům vál vítr do zad a mráz nepřesahoval 10–15°, mohli pokračovat ve své cestě bez zvláštních obtíží. Trhliny byly dost časté, ale všechny byly úzké, a tak je snadno přecházeli. Jenom vánice je nutila postupovat velmi opatrně, protože čerstvý sníh tyto pasti často docela schovával. Na sklonku dne se vánice rozzuřila tak, že jurtu postavili jen s velikým vypětím sil.
Nazítří ráno byla jurta zaváta až po střechu. Borovoj, který vstal dřív než ostatní, aby stačil provést meteorologická pozorování, vrazil hlavou do závěje, sotva otevřel dveře. Museli se prokopat. Když vylezli ven, uviděli, že všechny saně i psi zmizeli — kolem jurty se vršily jen velké závěje. Ale nebylo těžké se dovtípit, že věci i zvířata jsou prostě zasypány sněhem, protože na krádež a na útěk psů v téhle sněhové pustině bylo zbytečné i jen pomyslit. Všichni je tedy museli vykopávat. Když psi uslyšeli lidské hlasy, začali se zpod závějí vyhrabávat sami, aby dostali dříve ranní krmení. Byl to zajímavý pohled, jak se hned tady, hned tam začíná zdvíhat závěj a z ní se nakonec s radostným kňučením vyhrabává černá, bílá nebo strakatá huňatá hlava.
Na nekonečné pláni ležel čerstvý sníh v tenké vrstvě — nebyla silnější než půl metru — a nasypal se do závějí jen kolem překážek: kolem jurty, saní a psů. Protože sněžilo za silného větru, nebyl povrch sněhu dost pevný, a ačkoli se lyžaři příliš nebořili, saně a psi vázli. Museli je často střídat, protože přední saně, které ostatním razily cestu, měly nejtěžší práci a psi, kteří je táhli, brzo se unavili. Toto střídání a měkký sníh bránily v rychlém postupu. A tak i když vítr zeslábl a vánice ustala, i když cesta vedla s kopce po stejnoměrném svahu a trhliny byly docela zaváty sněhem, urazili za den jen dvaadvacet kilometrů a zastavili se asi pětapadesát kilometrů od průsmyku. Tady zřídili třetí skladiště.
V noci se vánice znovu rozpoutala s dřívější prudkostí a ráno se musili zase prokopávat. Závěje však byly mělčí. Teď už bylo čerstvého sněhu na pláni dobrý metr. Postupovali mnohem obtížněji. Když za den urazili všeho všudy patnáct kilometrů, byli všichni tak unaveni, že se zastavili na nocleh dřív než jindy. Krajina i počasí si zachovávaly svou skličující jednotvárnost.
Večer vánice ustala a skrze mraky, které se jako dřív válely skoro po povrchu nekonečné zasněžené pláně, vykouklo občas slunce, jež viselo nízko nad obzorem. Obraz, který pozorovatelům vyvstal před očima, byl naprosto fantastický: sněhobílá pláň; chomáče a cáry šedých mračen, které se po ní rychle plazí a neustále mění tvar; sloupy drobných vloček víří v slunci; hned tu, hned tam v bělošedé, matné sunoucí se mlze jasně růžové odrazy pronikajících slunečních paprsků; slunce se hned objeví jako rudá koule, hned zmizí za šedivou clonou. Po večeři se naši cestovatelé dlouho obdivovali tomu obrazu, až je únava zahnala do jurty a do spacích pytlů.