Třetího dne sestupu tlakoměry ukázaly, že krajina je už na úrovni mořské hladiny, ale pláň se stále ještě svažovala na sever.
Když Borovoj zaznamenal stav tlakoměru a oznámil to svým druhům, Makšejev zvolaclass="underline"
„Co to? Už jsme sjeli s Ruského hřbetu a nepřišli jsme na jedinkou ledovcovou řeku, na jedinkou trhlinu!“
„Daleko překvapivější je,“ poznamenal Kaštanov, „že tu má být mořský břeh, a tedy i konec ohromného ledového pole, které se svažuje po severním srázu tohoto hřbetu a podle našeho měření je dlouhé sedmdesát kilometrů. Tady, podle toho, co známe o okraji antarktické pevniny, má být vysoký sráz, ledová stěna vysoká sto nebo dvě stě metrů, a u jejího úpatí širé moře anebo aspoň pláně ker a mezi nimi jednotlivé ledovce. Vždyť tenhle ledovec se přece pohybuje a tlačí na mořský led!“
„A zatím,“ dokončil Borovoj, „ledová pláň pokračuje v pořád stejném sklonu a ani dál, pokud je vidět, nejsou žádné známky svědčící o blízkosti moře — stále jižní vítr a nízká mračna, která se téměř plazí po zemi.“
„Zítra se všechno vysvětlí,“ utěšoval je Gromeko, „uvidíme moře i sráz ledové stěny, zjistíme, že tam končí Nansenova země a zároveň i naše výprava.“
„Jak to, že skončí?“ ozvalo se několik hlasů.
„Nevím, proč bychom pluli po moři,“ vysvětlil Gromeko. „Objevili jsme zemi, přešli jsme přes velký hřbet, zbývá nám jen zpáteční cesta.“
„Ale nejdřív se musíme pokusit prozkoumat severní břeh téhle země, pokud nám stačí síly a zásoby,“ řekl Kaštanov, „a teprve pak se vrátit k „Polární hvězdě“.“
Ani nazítří však nenastal obrat. Sněhová rovina se nezměnila a v stejném sklonu se svažovala k severu, vítr úporně vál cestovatelům do zad, jako by je poháněl kupředu, valila se nízká mračna a občas se z nich sypal sníh. Všichni čekali, že svah co nevidět skončí, chvátali a s napětím se dívali kupředu; všichni se těšili, že už brzo dorazí k moři. Ale marně. Míjela hodina za hodinou, kilometr za kilometrem, až je nakonec všechny únava donutila, aby se zastavili a přenocovali.
Když postavili jurtu, všichni se shlukli kolem Borového, který prováděl měření na rtuťovém tlakoměru; všichni chtěli vidět jeho výsledky, protože na kapesních tlakoměrech už ručičky vystoupily přes stupnici a neukazovaly řádně tlak vzduchu.
„Podle hrubého výpočtu jsme sestoupili už asi čtyři sta metrů pod hladinu moře,“ zvolal meteorolog, „jestliže na Nansenově zemi není teď oblast neobyčejně velké anticyklony. Tlakoměr ukazuje osm set milimetrů!“
„Pokud vím,“ poznamenal Kaštanov, „k anticyklonám s takovým tlakem vzduchu na Zemi nedocházívá. Kromě toho od té doby, co jsme na Nansenově zemi, počasí se nezměnilo a vůbec nepřipomíná počasí při anticykloně.“
„Tak co to potom je?“ zvolal Papočkin.
„Pevnina zřejmě neskončila a její severní část tvoří velmi hlubokou proláklinu, která spadá stovky metrů pod úroveň mořské hladiny.“
„Cožpak je to možné?“ zeptal se Gromeko.
„Proč by ne! Na Zemi jsou známy podobné prolákliny, na příklad kotlina Jordánu a Mrtvého moře v Palestině, proláklina Kaspického moře, Ljukčunská proláklina ve Střední Asii, objevená ruskými cestovateli, a konečně i dno Bajkalského jezera na Sibiři, které je přes tisíc metrů pod mořskou hladinou.“
„Proláklina Mrtvého moře taky není malá, její dno je asi čtyři sta šedesát pět metrů pod úrovní hladiny moře,“ dodal Makšejev.
„Ať už je to jakkoli, objev takové hluboké prolákliny na polární pevnině bude krajně zajímavým a závažným výsledkem naší výpravy,“ uzavřel Borovoj.
K všeobecnému údivu se planina i nazítří svažovala dál a ani počasí se neměnilo.
„Lezeme do nějaké bezedné díry,“ žertoval Makšejev. „To není plochá proláklina, ale spíše jícen, možná, že je to kráter vyhaslé sopky.“
„Ale rozměrů na Zemi nevídaných,“ podotkl Kaštanov. „Do toho jícnu sestupujeme už čtyři dny a průměr kráteru zřejmě dosahuje tří set kilometrů nebo i víc; tak veliké krátery jsou známy jen na Měsíci. Na neštěstí jsme na celém svahu nenašli jedinký útes, ani nejmenší kousek horniny, která by nám vysvětlila původ téhle prolákliny. Svahy kráterů musí být vytvořeny z různých láv a vulkanických tufů.“
„Na jižním svahu Ruského hřbetu a na jeho hřebeni jsme viděli čediče a čedičové lávy,“ připomněl Papočkin. „Některé známky o sopečné povaze téhle prolákliny tedy máme.“
„Krátery vyhaslých sopek, v nichž je až nahoru sníh a led, jsou známy na Aljašce,“ dodal Makšejev.
Toho dne večer vypověděl i rtuťový tlakoměr; jeho trubička se naplnila rtutí až nahoru a museli vyndat hypsothermometr a určit tlak vzduchu podle teploty varu vody. Odpovídal hloubce osmi set čtyřiceti metrů pod hladinou moře.
Všichni si všimli, že se večer trochu setmělo. Paprsky půlnočního slunce nepronikaly zřejmě přímo do téhle hluboké prolákliny. Zmatek cestovatelů vzrostl také proto, že toho dne vypověděl i kompas. Jeho střelka se otáčela, třásla a nemohla se uklidnit a ukázat, kde leží sever. Museli se řídit směrem větru a celkovým sklonem planiny, aby jeli dále na sever. Neklid kompasu připisoval Kaštanov také vulkanické povaze prolákliny, protože je známo, ze velké spousty čediče mají vliv na magnetickou střelku.
Ale nazítří se cestovatelé několik kilometrů od místa, kde přenocovali, setkali s nenadálou překážkou: sněhová planina se opírala o řetěz ledovcových útesů, který jim přetínal cestu do nedohledna na obě strany. Útesy se místy zdvíhaly strmě do výšky deseti až patnácti metrů, místy pak to byla změť velkých a malých navršených ledových ker. Vylézt na ty hromady i bez naložených saní bylo obtížné. Museli se zastavit, aby útesy prozkoumali. Makšejev a Borovoj se vyšplhali na nejvyšší hromadu a přesvědčili se, že i vpředu, kam jen dohlédnou, táhnou se stejné hromady a útesy.
„To nevypadá jako pás tříště mořského ledu,“ prohlásil Makšejev, když se vrátil k saním. „Tříšť se netáhne bez přerušení do šířky několika kilometrů.“
„Zřejmě jsme došli na dno prolákliny,“ řekl Kaštanov, „a tahle změť je způsobena náporem ohromného ledovce ze severního svahu Ruského hřbetu, po kterém jsme sestupovali.“
„Pravděpodobně je celé dno prolákliny vyplněno chaoticky nakupenými krami,“ poznamenal Borovoj. „Také ostatní její svahy musí být pokryty ledovci, které se svažují ke dnu.“
„A protože je proláklina nesmírně rozlehlá, nestačil ji led dosud zaplnit tak, jako jsou zaplněny krátery aljašských sopek,“ dodal Makšejev.
„Musíme se však tak či onak přes toto dno dostat, abychom pokračovali v cestě na sever a zjistili, jak je proláklina velká a jak vypadá protější svah,“ prohlásil Kaštanov.
„Ze všeho nejsnazší bude postupovat při úpatí ledovců, abychom je po dně prolákliny obešli k protilehlému svahu,“ navrhl Gromeko.