„Máme-li se vydat do Norwoodu, bylo by snad nejlepší vyrazit hned,“ troufl jsem si poznamenat.
Dal se do smíchu, až mu uši zčervenaly.
„To bychom asi pochodili!“ zvolal. „Nevím, co by řekl, kdybych vás přivedl takhle zničehonic. Kdepak, musím vás na setkání nejdřív připravit tím, že vám povím o našich vzájemných vztazích. Především bych vás chtěl upozornit, že v téhle historii je několik momentů, do nichž nejsem zasvěcen ani já. Mohu vám předložit jenom ta fakta, která sám znám.
Můj otec, jak jste už možná uhodli, byl major John Sholto, který kdysi sloužil v Indii v armádě. Do výslužby odešel asi před jedenácti lety a usadil se v sídle zvaném Pondicherry Lodge v Upper Norwoodu. V Indii se mu dobře vedlo a přivezl si odtamtud značnou částku peněz, velkou sbírku cenných exotických předmětů a celý štáb domorodých sluhů. Ze zmíněných prostředků si zakoupil dům a žil v hojnosti a přepychu. Kromě mne a mého bratra Bartholomewa, s nímž jsme dvojčata, žádné jiné děti neměl.
Vzpomínám si velmi dobře na rozruch, který vyvolalo zmizení kapitána Morstana. Četli jsme v novinách podrobnosti, a protože jsme věděli, že Morstan byl přítelem našeho otce, hovořili jsme před otcem o případě zcela otevřeně. Účastnil se našich úvah o tom, co se asi mohlo stát. Nikdy jsme ho ani na okamžik nepodezírali, že celé tajemství případu je ukryto v jeho srdci, neměli jsme ani potuchy, že on jediný na světě zná osud Arthura Morstana.
Věděli jsme však něco jiného: otce obestírala jakási záhada, hrozilo mu nějaké zcela reálné nebezpečí. Obával se vyjít z domu sám a za vrátné do Pondicherry Lodge si najal dva vysloužilé boxery. Williams, který vás dnes večer vezl, je jeden z nich. Svého času býval anglickým přeborníkem v lehké váze. Náš otec nám nikdy nechtěl říci, čeho se vlastně obává, ale měl neobyčejnou averzi vůči lidem s protézou — s dřevěnou nohou. Při jedné příležitosti střelil dokonce z revolveru po jakémsi člověku s dřevěnou nohou, z něhož se později vyklubal neškodný živnostníček, shánějící zakázky. Museli jsme mu zaplatit značnou sumu, abychom celou věc ututlali. Bratr a já jsme se tehdy domnívali, že jde z otcovy strany o pouhé podivínství; pozdější události nás však přinutily tento názor změnit.
Počátkem roku 1882 dostal otec z Indie dopis, který pro něho znamenal strašlivý šok. Když jej při snídani otevřel, málem omdlel a od toho nešťastného dne churavěl až do smrti. Nikdy jsme se nedověděli, co v tom dopise stálo, ale když jej držel v ruce a četl, všiml jsem si, že dopis je krátký a hrozně naškrábaný. Otec už dlouhá léta trpěl rozšířením sleziny, ale nyní se jeho stav rapidně zhoršil a koncem dubna nám lékař sdělil, že otcův stav je beznadějný a že by si nás přál naposledy vidět.
Když jsme vešli do pokoje, seděl podložen polštáři a těžce oddechoval. Požádal nás, abychom zavřeli dveře a přistoupili k jeho lůžku každý z jedné strany. Potom nás uchopil za ruce a hlasem zlomeným dojetím a bolestí nám pověděl podivuhodné věci. Pokusím se vám je reprodukovat jeho vlastními slovy.
,Ve chvíli, kdy se rozžehnávám se světem,’ řekl, tíží mé svědomí jediná vina. Nepěkně jsem se zachoval k ubohému sirotkovi, dcerce kapitána Morstana. Prokletá touha po majetku, které jsem celý život otročil, připravila tu dívku o poklad, z něhož měla dostat nejméně polovinu. Lakota však je tak zaslepená a bláznivá vlastnost, že ani já jsem z bohatství neměl žádný užitek. Pouhé vědomí vlastnictví mi bylo natolik drahé, že jsem se nepřinutil s někým se o ně rozdělit. Vidíte ten perlami zdobený náhrdelník vedle lahvičky s chininem? Ani s tím jsem se nedokázal rozloučit, ačkoli jsem jej vytáhl s úmyslem, že jí ho pošlu. Je na vás, mých synech, abyste jí odevzdali spravedlivý díl pokladu z Agry. Neposílejte jí však nic — ani ten náhrdelník — dokud nezemřu. Spousta lidí už na tom totiž byla tak špatně jako já, a přesto se nakonec uzdravili.
,Povím vám, jak Morstan zemřel,’ pokračoval. ,Dlouhá léta trpěl srdeční vadou, ale dokázal ji přede všemi utajit. Věděl jsem o tom jen já. Když jsme spolu byli v Indii, stali jsme se podivuhodnou shodou celé řady okolností majiteli nesmírného pokladu. Já jsem poklad přivezl do Anglie a toho večera, kdy do Londýna přijel i Morstan, vydal se rovnou ke mně, aby si vyzvedl svůj podíl. Přišel pěšky přímo z nádraží a uvedl ho můj starý, věrný sluha Lal Chowdar, který je dnes již mrtev. Měli jsme s Morstanem odlišné názory na rozdělení pokladu a dostali jsme se do ostré hádky. Morstan v nepříčetném vzteku vyskočil z křesla, ale pojednou si přitiskl ruku na srdce, obličej mu zpopelavěl, a jak se kácel dozadu, rozrazil si hlavu o roh truhly s pokladem. Když jsem se k němu sklonil, zjistil jsem ke své hrůze, že je mrtev.
Dlouho jsem seděl jak smyslů zbavený a uvažoval, co podniknout. V prvním okamžiku jsem samozřejmě chtěl zavolat policii, ale pak jsem si uvědomil, že mě s velkou pravděpodobností obžalují z vraždy. Smrt, která nastala ve chvíli, kdy jsme se hádali, a rána zející v jeho hlavě, to obojí by šeredně svědčilo proti mně. A také, až by přistoupili k úřednímu vyšetřování, vyšla by najevo některá fakta o pokladu, která jsem se úzkostlivě snažil utajit. Morstan mi tehdy na počátku naší rozmluvy řekl, že nikdo neví, kam a ke komu šel. A mně se zdálo, že není nutné, aby se to kdokoli dověděl.
Stále ještě jsem o tom uvažoval, když jsem pojednou zvedl hlavu a uviděl ve dveřích stát svého sluhu Lal Chowdara. Přikradl se do pokoje a zamkl za sebou dveře. Nemějte žádné obavy, sahibe, řekl, nikdo se nemusí dovědět, že jste ho zabil. Odklidíme ho, a kdo se co doví? Nezabil jsem ho, řekl jsem mu. Lal Chowdar potřásl hlavou a zasmál se. Slyšel jsem všechno, sahibe, řekl. Slyšel jsem, jak jste se hádali, a slyšel jsem i ten úder. Jenomže já mám zapečetěná ústa. V domě všichni spí. Odklidíme ho spolu, jen my dva. To stačilo, abych se rozhodl. Jestliže můj vlastní sluha nevěří v mou nevinu, jak mohu doufat, že ji prokážu před dvanácti přitroublými kramáři, z nichž bude složena porota? Odklidili jsme tehdy v noci s Lal Chowdarem mrtvolu a za pár dnů byly londýnské noviny plné zpráv o záhadném zmizení kapitána Morstana. Z toho, co říkám, je vám snad jasné, že mi v té věci můžete těžko co zazlívat. Má vina však spočívá v tom, že jsme neukryli pouze mrtvolu, ale také poklad, a že jsem s Morstanovým podílem disponoval tak, jako by mi patřil. Přál bych si, abyste ji vy odčinili. Skloňte se ke mně, chci vám to pošeptat. Poklad je ukryt v —‘
V tom okamžiku se jeho tvář hrůzně zkřivila; oči měl divoce vytřeštěné, čelist mu poklesla a hlasem, na který nikdy nezapomenu, zaječeclass="underline" ,Nepouštějte ho dovnitř! Proboha, nepouštějte ho dovnitř!’ Oba jsme se ohlédli k oknu za našimi zády, na které třeštil zrak. Z temnoty na nás zírala nějaká tvář. Viděli jsme dokonce bělavou skvrnu v místě, kde neznámý přitiskl na sklo nos. Byla to vousatá, vlasatá tvář s divokýma, krutýma očima a čišela z ní nepředstavitelná nenávist. Vrhli jsme se s bratrem k oknu, ale neznámý mezitím zmizel. Když jsme se vrátili k otci, hlava mu ležela na polštáři a puls už měl nehmatný.
Prohledali jsme hned ten večer zahradu, ale našli jsme po vetřelci jen jedinou stopu: otisk nohy na záhonu květin přímo pod oknem. Nebýt této stopy, mysleli bychom si snad, že nám tu divokou, zběsilou tvář vykouzlila naše vlastní fantazie. Brzo jsme však získali další a markantnější důkaz, že všude kolem nás jsou v činnosti nějaké tajuplné síly. Ráno jsme našli okno v otcově pokoji dokořán, všechny skříně a zásuvky byly vypáčeny a on sám měl na prsou připevněný útržek papíru, na němž byla naškrábána slova: ,Podpis čtyř.’ Nikdy jsme se nedověděli, co ten nápis znamená, ani kdo byl náš noční návštěvník. Pokud jsme to mohli posoudit, z otcova majetku nebylo nic ukradeno, přestože celá místnost byla vzhůru nohama. Bratr i já jsme přirozeně tuto neobvyklou událost spojovali s obavami, které otce pronásledovaly za jeho života; dodnes to však pro nás je naprostá záhada.“