Pozapomněl jsem na Mortimerovu návštěvu a pak mne v Plymouthu dostihl vikářův telegram. Ten zlosyn předpokládal, že budu na lodi, než se zpráva o události rozšíří, a že se pak na léta zahrabu někde v Africe. Já se však okamžitě vrátil. Jakmile jsem se dozvěděl podrobnosti, byl jsem přesvědčen, že byl použit můj jed. Navštívil jsem vás, abych se ujistil, že jste nedospěl k jinému vysvětlení. Pokládal jsem to však předem za nepravděpodobné; byl jsem si jist, že Mortimer Tregennis je vrahem, že otrávil práškem z ďáblova kopyta své sourozence ze zištných důvodů a patrně se záměrem, aby byl sám pověřen správou jejich společného majetku, až ostatní všichni zešílí. Kvůli tomu připravil oba bratry o rozum a zavraždil svou sestru Brendu, jedinou lidskou bytost, kterou jsem kdy miloval a která kdy milovala mne. Takový zločin spáchal, a jaké se mu mělo dostat odplaty?
Měl jsem se obrátit na představitele zákona? Kde najdu důkazy? Znal jsem pravou skutečnost, ale jak dokáži přesvědčit své krajany v porotě, aby uvěřili tak exotické historce? Mohlo se mi to zdařit, ale také nemuselo. A to jsem nechtěl riskovat. Celou duší jsem prahl po pomstě. Řekl jsem vám už jednou, pane Holmesi, že jsem prožil mnoho let mimo dosah zákona a že jsem si během té doby navykl brát zákon do vlastních rukou. Tak jsem učinil i nyní. Rozhodl jsem se, že Mortimer Tregennis bude sdílet týž osud, který připravil ostatním. Buď ho k tomu přiměji, anebo na něm vykonám spravedlnost vlastní rukou. V celé Anglii nenajdete člověka, který by si tak málo cenil vlastního života jako já v současné době.
Pověděl jsem vám vše. Ostatní jste už doplnil sám. Vyšel jsem po bezesné noci časně zrána k faře. Předvídal jsem, že nebude lehké ho probudit, a tak jsem si vzal kamínky z té hromady u vrátek, jak jste se o tom zmínil, a hodil jsem mu je do okna. Sešel dolů a vpustil mne do salónu. Vyřkl jsem obvinění. Řekl jsem mu, že přicházím jako soudce i jako kat. Ten bídák sklesl na židli, ochromen pohledem na můj revolver. Zapálil jsem lampu, nasypal do ní prášek a stoupl si za okno, hotov uskutečnit svou hrozbu a zastřelit ho, kdyby se pokusil opustit místnost. Do pěti minut byl mrtev. Bože na nebesích! Byla to hrůzná smrt! Já tomu ale přihlížel s kamenným srdcem, protože nezakusil nic, co má nevinná láska nezakusila před ním. Teď znáte můj příběh, pane Holmesi. Miloval-li jste kdy nějakou ženu, možná že byste totéž udělal sám. Chápu, že mne máte v moci. Můžete se zachovat, jak uznáte za vhodné. Jak už jsem řekl, žádný člověk na světě se neobává smrti méně než já.“
Holmes chvíli mlčel.
„Jaké jste měl plány?“ zeptal se pak.
„Hodlal jsem zmizet ve střední Africe. Mám tam rozdělanou nějakou práci.“
„Jeďte ji dokončit,“ řekl Holmes. „Já za svou osobu vám v tom nebudu bránit.“
Doktor Sterndale povstal v celé své obrovité výši, vážně se uklonil a odešel. Holmes si zapálil dýmku a podal mi váček na tabák.
„Dopřejme si pro změnu zas nejedovatého kouře,“ řekl. „Jistě se mnou budete souhlasit, Watsone, že tohle není případ, kdy bychom měli za povinnost zasáhnout. Vyšetřovali jsme nezávisle a můžeme si tedy také nezávisle počínat. Přece byste toho člověka neudal?“
„Jistěže ne,“ odvětil jsem.
„Nikdy jsem se do žádné ženy nezamiloval, Watsone, ale kdybych se byl zamiloval a moji lásku potkal takový osud, možná že bych i já vzal spravedlnost do vlastních rukou jako náš lovec lvů. Kdoví? Nu, Watsone, nechci urážet váš důvtip a vysvětlovat to, co je zřejmé. Na stopu mne ovšem uvedly křemínky na okenní římse. Takové se ve farské zahradě nevyskytují. Našel jsem podobné, až když jsem soustředil pozornost na doktora Sterndalea a jeho chatu. Lampa, která hořela za denního světla, a zbytky prášku na cylindru tvořily následující články dosti zjevného řetězu. A nyní můžeme podle mého mínění pustit ten případ z hlavy, milý Watsone, a vrátit se s klidným svědomím ke studiu těch chaldejských kořenů, jejichž původ lze bezpečně odvodit z cornwallské větve slavné keltštiny.“
Poslední poklona
Epilog k Dobrodružstvím Sherlocka Holmese
Devět hodin večer 2. srpna – nejstrašnějšího srpna v dějinách lidstva. Mnozí snad začínali chápat, že nad hříšným světem visí hrozba božího prokletí, neboť dusnou atmosféru jako by prostupovalo zaražené mlčení a předtucha, že se cosi stane. Slunce dávno zapadlo, jen v dáli na obzoru se táhla jediná krvavě rudá šmouha jako otevřená rána. Oba proslulí Němci stáli za kamennou zídkou, vedoucí podél zahradní pěšiny; za nimi se tyčil nevysoký dlouhý dům se zubatými štíty, nad hlavou jim svítily jasné hvězdy a dole pod nimi blikala světla lodí kotvících v přístavu. Oba shlíželi na široký pruh pláže, která odtud vybíhala do dáli, chráněna mocnými křídovými útesy, na nichž se von Bork někdy před čtyřmi lety uhnízdil jako toulavý orel. Němci stáli těsně u sebe, zabráni do tichého důvěrného rozhovoru. Kdyby sem byl někdo vzhlédl zdola, mohl pokládat žhnoucí špičky jejich doutníků za ohnivé oči nějaké zlolajné nestvůry, která vyhlíží do tmy.
Ten von Bork byl pozoruhodný muž – ze všech oddaných agentů císaře Viléma se mu hned tak někdo nevyrovnal. Díky svým schopnostem byl pověřen posláním v Anglii, posláním mimořádně důležitým, avšak teprve od chvíle, kdy se ujal plnění úkolu, byly jeho schopnosti plně doceněny oním půltuctem zasvěcenců, kteří sledovali skutečný stav věcí. Jedním z nich byl jeho momentální společník baron von Herling, vrchní vyslanecký rada, jehož obrovitá limuzína Benz s motorem o sto koňských silách téměř přehradila venkovskou silnici, kde čekala, aby svého pána přenesla zpátky do Londýna.
„Pokud mohu předvídat vývoj událostí, vrátíte se pravděpodobně během týdne nazpět do Berlína,“ říkal vyslanecký rada. „Až se navrátíte, myslím, že se vám dostane tak vřelého přijetí, jakého byste se ani sám nenadál, drahý von Borku. Shodou okolností vím, jak na nejvyšších místech posuzují vaši práci v této zemi.“ Vyslanecký rada byl statný člověk, širokoramenný a vysoký, a jeho pomalý, těžkopádný způsob vyjadřování býval u něho jako u politika pokládán za veliký přínos.
Von Bork se zasmál.
„Dají se lehko ošálit,“ pravil. „Nepoznal jsem poddajnější, prostodušší lidi.“
„Nevím, nevím,“ řekl jeho společník zamyšleně. „Mají takové zvláštní hranice a člověk se musí naučit je respektovat. Právě ta jejich zdánlivá prostoduchost může cizince hravě zmást. Člověk má zprvu dojem, že s nimi bude lehké pořízení. Pak nečekaně narazí na tvrdou hradbu a ví, že se dál nedostane ani o krok, a musí se tomu faktu přizpůsobit. Kupříkladu některé jejich osobité ostrovní zvyklosti je bezpodmínečně nutné zachovávat.“
„Máte na mysli ‚zdvořilé chování‘ a takové ty věci?“ Von Bork si trpitelsky povzdechl.
„Mám na mysli britské předsudky ve všech podivných podobách, v jakých se projevují. Jako příklad bych mohl uvést jeden ze svých vlastních nejzávažnějších omylů – dovolím si uvést omyl, neboť vy znáte mou práci natolik, že víte i o mých úspěších. Došlo k tomu krátce poté, co jsem sem poprvé přijel. Jeden z ministrů mne pozval na víkendový večírek do svého venkovského sídla. Hovořilo se tam s neuvěřitelnou neopatrností.“