„Kam se poděl?“
„Vypadá to, že si proklestil cestu křovisky a zamířil na silnici.“
„Hm,“ řekl inspektor a zatvářil se vážně a zamyšleně, „ať už to byl kdo byl, a ať už chtěl co chtěl, je pryč a my se musíme soustředit na bezprostřední úkoly. Dovolíte-li, pane Holmesi, provedu vás po domě.“
Při podrobné prohlídce různých ložnic a obývacích pokojů jsme nezaznamenali nic pozoruhodného. Nájemníci si s sebou přinesli vlastních věcí jen pramálo, nábytek až do posledního kousku pronajali s domem. Zůstala tam spousta šatstva s firemním označením Marx a spol., High Holborn. Na předchozí telegrafický dotaz, který už policie odeslala, se ukázalo, že pan Marx neví o svém zákazníku nic než to, že vždy ihned vyrovnal účet. Z jiného osobního vlastnictví už tam zůstaly jen různé drobnosti, sada dýmek, několik románů, z toho dva ve španělštině, staromódní bubínkové pistole a kytara.
„Tohle všechno nestojí za pozornost,“ řekl Baynes, když se svíčkou v ruce procházel z místnosti do místnosti. „Ale teď vám doporučuji, pane Holmesi, abyste se porozhlédl v kuchyni.“
Kuchyň byla nepřívětivá vysoká místnost vzadu v domě; v jednom koutě byl rozprostřen snopek slámy, který patrně sloužil kuchařovi za lůžko. Na stole se vršily nedojedené pokrmy a špinavé talíře, pozůstatky to včerejší večeře.
„Podívejte,“ řekl Baynes. „Co o tom soudíte?“
Posvítil svíčkou zblízka na prazvláštní předmět, který stál vzadu na prádelníku. Byl tak svraštělý, seschlý a zvetšelý, že se těžko dala uhádnout jeho původní podoba. Člověk mohl pouze konstatovat, že je to černé a kožnaté a že to něčím připomíná trpasličí lidskou postavu. Zprvu mi připadalo, když jsem si to prohlížel, že jde o mumifikované černošské nemluvně, a pak se to jevilo spíš jako velmi pokroucená a stará opička. Nakonec jsem zůstal na pochybách, je-li to živočich anebo lidská bytost. Uprostřed to ovinoval dvojitý pás bílých mušlí.
„Velmi zajímavé, skutečně velmi zajímavé,“ řekl Holmes a upřeně pozoroval podezřelou relikvii. „Ještě něco?“
Beze slova přistoupil Baynes k dřezu a pozvedl svíčku. Někdo tu divoce rozsápal končetiny a tělo jakéhosi velkého bílého ptáka a rozházel je i s peřím všude kolem. Holmes ukázal na laloky utržené hlavy.
„Bílý kohout!“ řekl. „Velice zajímavé. Tohle je opravdu prazvláštní případ.“
Avšak pan Baynes si nejzlověstnější exponát nechal na konec. Vytáhl zpod dřezu plechové umyvadlo, které obsahovalo značné množství krve. Ze stolu pak vzal podnos s hromádkou drobných opálených kůstek.
„Někdo tu něco zabil a spálil. Tohle jsme vyhrabali z ohně. Dnes ráno tu byl lékař. Řekl, že to není z člověka.“
Holmes se usmál a zamnul si ruce.
„Blahopřeji vám, inspektore, k vašemu postupu v tomto neobyčejném a poučném případě. Myslím, že vaše schopnosti – a snad se neurazíte, když se o tom zmíním – převyšují vaše možnosti.“
V očičkách inspektora Baynese to radostně zajiskřilo.
„Máte pravdu, pane Holmesi. Tady na venkově je nám souzeno zakrnět. Případ tohoto druhu dá člověku příležitost a já bych jí rád využil. Co soudíte o těch kostech?“
„Bude to jehně, řekl bych, anebo kůzle.“
„A ten bílý kohout?“
„Zvláštní, pane Baynesi, zvláštní. Řekl bych téměř ojedinělé.“
„Ano, pane Holmesi. V tomhle domě museli žít velice podivní lidé s velice podivnými zvyky. Jeden z nich je mrtev. Sledovali ho a zabili jeho společníci? V tom případě bychom je měli brzy dopadnout, protože všechny přístavy jsou střeženy. Já na to mám však jiný názor. Ano, vážení, já mám na to docela jiný názor.“
„Dospěl jste tedy k nějakému teoretickému závěru?“
„Rád bych ho propracoval samostatně, pane Holmesi. Jsem tím povinován sám sobě. Vy už máte jméno, ale mně ho ještě zbývá získat. Těšilo by mne, kdybych mohl jednou říci, že jsem ten případ rozřešil bez vaší pomoci.“
Holmes se dobromyslně zasmál.
„Budiž, inspektore,“ řekl. „Postupujte podle svého uvážení a já učiním totéž. Moje výsledky vám budou vždy k dispozici, pokud uznáte za vhodné se na mne obrátit. Myslím, že jsem v tomto domě viděl všechno, co jsem vidět chtěl, a že nadále strávím svůj čas užitečněji jinde. Au revoir a mnoho štěstí!“ Podle četných nenápadných známek, jež by možná nepostřehl nikdo jiný než já, jsem věděl, že Holmes je na stopě. Zběžnému pozorovateli by jeho výraz připadal stejně nepohnutý jako jindy, mne však ubezpečoval náznak napětí v bystrých očích a ráznější způsoby, že hra je rozehrána. Po svém zvyku mi nic nevysvětloval a já po svém jsem se ho na nic neptal. Stačilo mi, že jsem se směl na lovu podílet, a pokud to bylo v mých skromných silách, napomáhat k dopadení kořisti, aniž jsem ten mozek pracující na plné obrátky rozptyloval zbytečným vyrušováním. Všechno se dozvím v patřičném čase.
Vyčkával jsem proto – ale k svému stále hlubšímu zklamání jsem čekal nadarmo. Dny uplývaly a přítel zřejmě nijak nepokročil. Jednoho dne pobýval od rána ve městě a z náhodné poznámky jsem se dozvěděl, že navštívil Britské muzeum. Až na tento jediný výlet trávil všechen čas dlouhými a často osamělými procházkami, anebo klábosil s početnými vesnickými strejci a tetkami, s nimiž se skamarádil.
„Jsem přesvědčen, Watsone, že vám týden na venkově nesmírně prospěje,“ poznamenal. „Je to tak příjemné opět jednou spatřit první zelené výhonky na keřích a jehnědy na jívách. Vezměte si zahradnickou lopatku, plechovou krabici a nějaké dílo o základech botaniky a uvidíte, že tu prožijete poučné dny.“ On sám sice chodíval na toulky takto vyzbrojen, ale večer si přinášel domů jen ubohou botanickou žeň.
Tu a tam jsme potkávali na procházkách inspektora Baynese. Jeho tučný brunátný obličej se skládal do úsměvů a očička mu zajiskřila, kdykoli se zdravil s přítelem. O případu toho mnoho nenapovídal, ale z toho mála vysvítalo, že není nespokojen s průběhem vyšetřování. Musím však doznat, že mne poněkud překvapilo, když jsem asi pět dní po zločinu otevřel ranní noviny a uzřel tučný nápis:
Záhada v Oxshottu rozřešena
Údajný vrah zatčen
Holmes vyskočil ze židle, jako když ho píchne, sotva jsem mu nadpis přečetl.
„U všech všudy!“ zvolal. „Má to znamenat, že ho Baynes dopadl?“
„Vypadá to tak,“ řekl jsem a přečetl následující článek:
V Esheru a celém okolí zavládlo velké vzrušení, kdys se včera pozdě večer rozšířila zpráva, že došlo k zatčení v souvislosti s oxshottskou vraždou. Čtenáři se zajisté upamatují, že pan Garcia z vily Vistárie byl nalezen na oxshottských lukách mrtev v důsledku mimořádně brutálního útoku a že téže noci prchl jeho komorník s kuchařem, což napovídalo, že se na zločinu podíleli. Panovala domněnka, ač pro ni chyběly důkazy, že zesnulý pán měl v domě cenné věci a že pravým motivem zločinu bylo jejich odcizení. Inspektor Baynes, který byl pověřen pátráním, vynaložil mnoho úsilí, aby zjistil, kde se uprchlíci ukrývají, neboť se z jistých důvodů domníval, že neutekli daleko, ale že vyčkávají v nějakém útočišti, které si předem zajistili. Od počátku však bylo jisté, že odhalení neujdou, neboť kuchař je – podle výpovědí několika obchodníků, kteří ho zahlédli oknem – člověk velice nápadného zevnějšku: je to nebezpečně vyhlížející obrovitý mulat s nažloutlou pletí a výrazné negroidními rysy. Tohoto člověka po zločinu ještě zahlédl a pronásledoval konstábl Walters, když měl tu smělost objevit se téhož večera znovu u vily Vistárie. Inspektor Baynes usoudil, že taková návštěva musela mít svůj účel a bude tedy pravděpodobně opakována: odvolal proto stráž z vily, ale nechal ji hlídkovat v záloze na zahradě. Muž upadl do léčky a včera večer byl zadržen. Divoce se bránil a ošklivě přitom pokousal konstábla Downinga. Až zatčený stane před vyšetřujícím soudcem, policie si podle našich informací vyžádá, aby na něho byla uvalena vyšetřovací vazba. Očekává se, že jeho zatčení odhalí závažné skutečnosti.