„Musíme Baynese okamžitě vyhledat,“ zvolal Holmes a popadl čapku. „Stihneme ho právě včas, než odejde.“ Pospíchali jsme vesnickou ulicí a zastali jsme inspektora podle očekávání právě ve chvíli, kdy odcházel ze svého bytu.
„Četl jste noviny, pane Holmesi?“ zeptal se a podával nám výtisk.
„Ano, Baynesi, četl. Prosím, neberte to jako nepatřičnou dovolenost, když vás budu přátelsky varovat.“
„Varovat, pane Holmesi?“
„Zabýval jsem se tímto případem dost pečlivě a nejsem přesvědčen, že postupujete správně. Nerad bych, abyste do něčeho příliš zabředl, pokud nemáte naprostou jistotu.“
„Jste velmi laskav, pane Holmesi.“
„Ujišťuji vás, že to říkám ve vašem vlastním zájmu.“
Měl jsem dojem, jako by jedno z páně Baynesových oček na okamžiček přátelsky zamrkalo.
„Dohodli jsme se, že budeme každý postupovat podle svého uvážení, pane Holmesi. A já to tedy činím.“
„Prosím,“ řekl Holmes. „Nemějte mi to za zlé.“
„Ne, kdepak; jsem přesvědčen, že to se mnou myslíte dobře. Ale každý má vlastní systém: vy máte svůj a možná že já mám také svůj.“
„Pak tedy o tom už nemluvme.“
„Rád vás seznámím s tím, co je nového. Ten chlap je úplný divoch, sílu má jako tažný kůň a zuřivý je jako čert. Downingovi div neukousl palec, než ho zkrotili. Anglicky skoro nemluví a nedostali jsme z něho nic než jakési huhlání.“
„Myslíte, že mu budete moci dokázat vraždu jeho pána?“
„To netvrdím, pane Holmesi, to netvrdím. Každý si oblíbí určitý způsob. Vy vyzkoušejte svůj a já rovněž vyzkouším svůj. Tak jsme se dohodli.“
Holmes pokrčil rameny a odcházeli jsme spolu. „Já se v tom chlapovi nevyznám. Zdá se, že se řítí do maléru. Ale jak říká, musíme každý vyzkoušet svůj způsob a uvidíme, co z toho vzejde. Inspektor Baynes má v sobě cosi, co mne mate.“
„Posaďte se tuhle do křesílka, Watsone,“ vyzval mne Sherlock Holmes, když jsme se vrátili do našeho apartmá U býka. „Rád bych vás obeznámil se situací, jelikož dnes večer budu možná potřebovat vaši pomoc. Pokusím se vám ukázat, jak se tento případ vyvíjel, pokud jsem to mohl vysledovat. V hlavních rysech je sice jednoduchý, ale přesto je zatčení vraha spojeno s neuvěřitelnými těžkostmi. V tom směru zůstává ještě leccos nedořešeného, co je třeba odhalit.
Vraťme se k lístku, který dostal Garcia v předvečer své smrti. Baynesova domněnka, že ji mají na svědomí Garciovi sluhové, je pominutelná. Vždyť přece sám Garcia zařídil, aby byl přítomen Scott Eccles, a musel to udělat za tím účelem, aby měl alibi. Garcia sám tedy měl té noci cosi v úmyslu, pravděpodobně nějaký zločin, a když jej chtěl uskutečnit, přišel o život. Pravím ‚zločin‘, jelikož pouze člověk, který se chystá spáchat zločin, se snaží zajistit si alibi. Kdo tedy Garciu s největší pravděpodobností připravil o život? Jistě ta osoba, proti níž byl jeho zločin namířen. Až sem tedy podle mého názoru kráčíme po pevné zemi.
Umím si také představit, z jakého důvodu zmizeli Garciovi sluhové. Všichni se spolčili, aby spáchali onen neznámý zločin. Kdyby se byl zdařil a Garcia se vrátil, pak by jakékoli podezření rozptýlilo svědectví toho Angličana a všechno by bylo v pořádku. Avšak zamýšlený čin byl nebezpečný, a jestliže se Garcia do určité doby nevrátí, obětoval pravděpodobně vlastní život. Dohodli se proto, že v tom případě se jeho dva podřízení odeberou na předem určené místo, kde uniknou vyšetřování, a budou s to později se o celou věc pokusit znovu. To by plně vysvětlovalo fakta, že?“
Měl jsem pocit, jako by se celá ta nepochopitelná změť přede mnou rozmotala. Podivoval jsem se jako vždy, proč jsem na to nepřišel sám.
„Ale z jakého důvodu se jeden sluha vrátil?“
„Můžeme usoudit, že při útěku ve zmatku něco zapomněl, něco cenného, s čím se nedokáže rozloučit. To by vysvětlovalo jeho vytrvalost, nemyslíte?“
„A dál?“
„Dál přijde onen vzkaz, který Garcia dostal u večeře. Naznačuje, že měl na druhé straně spojence. Jenže kde hledat tu druhou stranu? Ukázal jsem vám už, že pouze v některém rozlehlém sídle a že počet rozlehlých sídel je omezený. První dny, kdy jsem pobýval v této vísce, jsem chodil po procházkách a mezi botanickými výzkumy jsem se seznamoval se všemi velkými sídly a pátral po rodinné anamnéze jejich obyvatel. Jen jedno jediné sídlo upoutalo mou pozornost. Je to proslulá starobylá jakubská usedlost zvaná High Gable, ležící za Oxshottem v opačném směru, to znamená méně než půl míle od dějiště tragédie. Ostatní rezidence patří prozaickým, důstojným lidem, kteří žijí způsobem vzdáleným vší romantiky. Avšak pan Henderson z High Gable je podle všeho zvláštní pán, jemuž se mohou přiházet zvláštní dobrodružství. Soustředil jsem tedy pozornost na něho a jeho domácnost.
Jsou to velice podivní lidé, Watsone, a pán domu je z nich nejpodivnější. Podařilo se mi navštívit ho pod vhodnou záminkou, ale jako bych v jeho černých, zapadlých, pochmurných očích četl, že si je dokonale vědom mého pravého poslání. Je to statný, energický padesátník, s kovově šedými vlasy a mocným hustým černým obočím – kráčí plavně jako jelen a vznešeně jako císař – prudký, velitelsky muž s pletí jako pergamen, a za tou pletí jako pergamen mu v žilách kolotá horká krev. Buď je cizinec, anebo žil dlouhá léta v tropech, protože je celý zažloutlý a vyschlý, ale nezdolný jako konopí. Jeho přítel a tajemník jménem Lucas je nepochybně cizinec: čokoládově hnědý, lstivý, uhlazený a graciézní, takový kocour-tichošlápek, a mluví, jako když otráveného medu ukrajuje. Vidíte, Watsone, narazili jsme tu na dvě skupinky cizinců – jedna ve vile Vistárii a druhá v High Gable – takže naše trhliny začínají zarůstat.
Tito dva muži, blízcí a důvěrní přátelé, hrají v domácnosti prim, ale žije tam další osoba, která je možná pro naši bezprostřední záležitost ještě důležitější. Henderson má dvě děti, obě děvčata, jedenáctileté a třináctileté. Jejich vychovatelkou je jistá slečna Burnetová, Angličanka kolem čtyřicítky. Plné důvěře svého pána se těší ještě jeden komorník. Tato skupinka tvoří vlastní rodinu, protože spolu cestují, a Henderson je velký cestovatel, pořád někde jezdí. Je to sotva pár týdnů, co se vrátil do High Gable po roční nepřítomnosti. Měl bych ještě dodat, že je nesmírně bohatý a všechny své rozmary může hravě uspokojit. Jinak je v domě plno lokajů, štolbů a panských, stejně překrmených a lenivých jako v každém větším anglickém venkovském sídle.
Tolik jsem se dozvěděl částečně z řečí, které kolují po vsi, a částečně z vlastního pozorování. Na tohle bývají nejlepší propuštění služebníci, kterým rozvazuje jazyk roztrpčenost vůči pánovi, a já měl to štěstí, že jsem jednoho takového objevil. Říkám štěstí, ale nebylo by mi přálo, kdybych byl někoho takového nehledal. Jak říká Baynes, máme každý svůj systém. A můj systém mi umožnil objevit Johna Warnera, někdejšího zahradníka z High Gable, jehož vladařský pan Henderson v záchvatu zlosti propustil. Ten má mezi služebnictvem v domě přátele, s nimiž ho spojuje to, že se všichni pána bojí a nemají ho rádi. Tak jsem získal klíč k záhadám tamního života.