„To byl zmatený případ, milý Watsone,“ řekl Holmes nad večerní dýmkou. „Nedokážete jej sepsat v té uzavřené podobě, která je tak drahá vašemu srdci. Zahrnuje dva kontinenty a dvě skupiny tajemných lidí, a navíc věci komplikuje osoba našeho vysoce váženého přítele Scotta Ecclese, jehož účast mi napovídá, že zesnulý Garcia měl důmyslnou hlavu a dobře vyvinutý smysl pro sebezáchovu. Ten případ je pozoruhodný pouze proto, že v té dokonalé džungli možností jsme spolu s naším obratným spolupracovníkem inspektorem Baynesem dokázali držet se podstatného, a tak jsme se dostali kupředu po křivolaké a točité cestě. Je vám na tom ještě něco nejasného?“
„Proč se vrátil ten exotický kuchař?“
„Myslím, že kvůli tomu podivnému stvoření v kuchyni. Ten člověk je primitivní divoch ze sanpedrské džungle a tohle byl jeho fetiš. Když prchali do předem domluveného útočiště – bezpochyby u nějakého dalšího spiklence – přemluvil ho jeho společník, aby si tak kompromitující předmět s sebou nebral. Ale mulat to nemohl přenést přes srdce a musel se pro něj vrátit druhý den, jenže při obhlídce terénu zjistil, že tam hlídkuje strážník Walters. Vyčkal tedy tři dny, a pak ho zbožnost nebo pověrčivost donutila, aby se o to pokusil ještě jednou. Inspektor Baynes, lišák jeden prohnaný, přede mnou tu příhodičku odbyl, ale ve skutečnosti rozpoznal, jak je důležitá, a nastražil léčku, do níž to stvoření upadlo. Ještě něco, Watsone?“
„A co ten rozsápaný kohout, umyvadlo s krví, opálené kosti a ostatní záhady v té příšerné kuchyni?“
Holmes se usmál a nalistoval jistou poznámku ve svém zápisníku.
„Strávil jsem jedno dopoledne v Britském muzeu, abych načerpal poučení o tomhle i o jiných věcech. Zde jsem si poznamenal citát z Eckermannova díla Kouzelnictví a černošská náboženství:
Pravý uctívač magických kouzel nepodnikne nic důležitého bes obětiny, která mu má naklonit jeho nečisté bohy. V extrémních případech dochází při těchto obřadech k lidským obětem, po nichž následuje kanibalismus. Častěji však bývá obětován bílý kohout, kterého zaživa rozsápou, anebo černý kozel, jemuž podříznou krk a pak tělo spálí.
„Vidíte tedy, že náš milý divoch postupoval podle ortodoxního rituálu. Je to groteskní, Watsone,“ dodal Holmes, když zvolna zavíral zápisník, „ale jak jsem už při jedné příležitosti poznamenal, od groteskního je často pouze krůček ke zločinu.“
Lepenková krabice
Když jsem stanul před úkolem vybrat několik typických případů, které dokládají pozoruhodné duševní schopnosti mého přítele Sherlocka Holmese, snažil jsem se volit pokud možno ty nejméně senzační, které však poskytovaly široké pole působnosti jeho talentu. Jelikož je však bohužel nemožné oprostit zločin od vší senzačnosti, stojí kronikář před dilematem: buď musí obětovat podstatné dějové detaily a představit pak problém ve falešném světle, anebo musí použít materiál získaný náhodou a nikoli promyšleným výběrem. Po tomto krátkém úvodu se spolehnu na své zápisky, které zachycují ten řetězec podivných a mimořádně hrůzných událostí.
Byl žhavý srpnový den. Baker Street připomínala pec a sluneční žár, odrážející se od žlutého cihlového domu na protější straně ulice, bolestně bodal do očí. Člověku se ani věřit nechtělo, že jsou to tytéž zdi, které se tak chmurně tyčily v zimních mlhách. Měli jsme rolety napůl stažené a Holmes, stočený na otomanu, četl znovu a znovu dopis, který dostal ranní poštou. Já sám jsem se za svého služebního pobytu v Indii naučil snášet lépe horko než chlad a třicet stupňů na teploměru mi nepůsobilo žádné těžkosti. V ranících nestálo nic zajímavého. Parlament se rozešel. Kdekdo odjel z města a já toužil po lesních paloučcích nebo po oblázcích na pláži u Southsea. Vinou vypleněného konta v bance jsem musel odložit dovolenou a mého přítele venkov ani moře vůbec nepřitahovaly. Ze všeho nejraději pobýval uprostřed pěti miliónů lidí, s nimiž ho propojovala a svazovala četná vlákna, takže vycítil sebemenší náznak či podezření nevyřešeného zločinu. Láska k přírodě nebyla tomuto mnohostranně nadanému člověku vlastní a své prostředí měnil jen tehdy, když obrátil pozornost od městského zlosyna k jeho bratru na venkově.
Když jsem zjistil, že Holmes je příliš zabrán do úvah, než aby měl chuť rozprávět, odhodil jsem jalové noviny a sám se zamyslel. Náhle mne ze zasnění vytrhl přítelův hlas:
„Máte pravdu, Watsone,“ řekl. „Rozepře se nemají řešit tak pošetilým způsobem.“
„To nemají!“ zvolal jsem, a teprve pak jsem si uvědomil, že vyjádřil jako ozvěna jádro mých nejniternějších myšlenek; i napřímil jsem se v křesle a zíral na něho ve vrcholném úžasu.
„Co to má znamenat, Holmesi?“ zvolal jsem. „Tohle už přesahuje všechno, co bych si kdy dokázal představit.“
Můj podiv ho srdečně rozesmál.
„Vzpomínáte si,“ řekl, „jak jsem vám před nedávném předčítal pasáž z jisté Poeovy črty, v níž člověk schopný logického myšlení sleduje nevyslovené úvahy svého společníka, a vy jste se přikláněl k názoru, že něco takového může existovat pouze v autorově fantazii? Když jsem poznamenal, že mám ve zvyku soustavně dělat totéž, vyjádřil jste jisté pochybnosti.“
„To ne!“
„Slovy snad nikoli, milý Watsone, ale určitě svým obočím. Když jsem tedy byl svědkem toho, že jste odhodil noviny a zamyslel se, velice rád jsem využil té příležitosti a četl vaše myšlenky a po chvíli do nich vpadl na důkaz toho, že jsem s vámi držel krok.“
Ani tím mne však nepřesvědčil. „V ukázce, kterou jste mi přečetl, postupoval ten myslitel podle počínání člověka, jehož pozoroval. Pokud si vzpomínám, klopýtl dotyčný o hromádku kamení, vzhlédl ke hvězdám, atakdále. Já jsem však seděl tiše v křesle, tak jaké vodítko jsem vám mohl poskytnout?“
„Podceňujete sám sebe. Každému člověku jsou dány osobité rysy, jimiž vyjadřuje své emoce, a ty vaše vám věrně slouží.“
„Chcete říci, že jste sledoval mé myšlenkové pochody podle rysů mého obličeje?“
„Podle vašich rysů a zvlášť podle očí. Možná že si sám ani nevzpomenete, co vám dalo první podnět k zamyšlení.“
„Ne, to si skutečně nevzpomínám.“
„Pak vám to tedy povím. Když jste odhodil noviny, kterýmžto počinem jste upoutal mou pozornost, seděl jste asi půl minuty s prázdným výrazem. Pak jste zavadil pohledem o nově zarámovanou podobiznu generála Gordona, a podle toho, jak se váš výraz změnil, jsem poznal, že se rozběhl nový proud úvah. Nedospěl však daleko. Váš zrak se svezl na nezarámovaný obrázek Henryho Ward Beechera, který stojí nahoře na vaší knihovně. Pak jste se vrátil pohledem na stěnu, a tu bylo ovšem jasné, co vás napadlo. Pomyslel jste si, že kdyby ta podobizna byla zarámovaná, vyplnila by vhodně prázdné místo a vytvořila protějšek ke Gordonovi na druhé straně.“