Elfčina víčka se zatřepetala, otevřela a oči se pomalu zaostřily. Na kratičký okamžik se v jejich zelených hlubinách zračila všechna bezútěšnost severské zimy.
Khelben se nemusel ptát, co to znamená. I on zažil chvíle, kdy jej ani trochu nepotěšilo, že se při probuzení stále nachází mezi živými.
Zakryl tyto myšlenky, aby se nezračily v jeho tváři, a hrůzostrašně se zamračil. „Holka hloupá. Co jsem ti říkal o boji s drowy?“
Sharlarra se namáhavě zvedla, podepřela na jednom lokti a špičky prstů druhé ruky si přitiskla na velkou bouli na čele.
„Nedělat to?“ zkusila.
„To taky.“ Kouzelník si povzdechl a posadil se na paty. „Lady Sharlarro Vindrith – pokud je to skutečně tvoje jméno – máš ponětí, co jsi provedla?“
„Myslela jsem, že pomáhám dvěma společníkům na jejich výpravě.“
„Vůbec jsi nemyslela! Liriel Baenre není jen nějaká obyčejná drowka, i když Mystra ví, že i to by bylo dost špatné. Otevřela se moci Lloth způsobem, jakým to kdy dokázalo jen málo smrtelníků. Byla, byť nakrátko, jakýmsi avatarem. Někteří by ji mohli nazvat Vyvolenou.“
Elfčina tvář opět ztratila barvu. „To tedy vysvětluje, co se stalo na Promenádě,“ řekla pomalu.
„Ano, slyšeli jsme o tom,“ zabručel Khelben. „Laerel odjela do Země věčnosti, aby se pokusila najmout elfí kleriky, kteří by pomohli posílit obranu Promenády. Má paní má ráda nemožné výzvy a beznadějné věci.“
„To je pravda, ale také ji přitahuje vaše veselá povaha,“ pokusila se o drzý tón a ironický úsměv. Nikdy předtím si takovou poznámku nedovolila. Nejspíš usoudila, že její učednictví jednou provždy skončilo.
Khelben na ni chvíli zůstal hledět. „Nezeptáš se na mořského elfa?“
Její maska se roztříštila a fialové oči získaly nešťastný výraz. „To není třeba,“ odpověděla tiše. „Hledala jsem Xzorshe a místo něj našla drowí válečníky. Nejsem tak hloupá, abych věřila, že mu poděkovali za to, že jim vrátil Lirieliny drahokamy, a nechali hojit.“
Tíhu takového břemene znal arcimág až příliš dobře.
„Pak není třeba říkat nic dalšího. S tímhle jsi skončila stejně jako já. Liriel musí na konec její zvláštní cesty sledovat někdo jiný a my se musíme naučit spokojit s čímkoli, co z toho vzejde.“
Khelben vstal a černou holí načrtl rozmáchlý kruh. Několik kroků od nich se objevil zářící oblouk, který sledoval arcimágův pohyb. Když byl kruh úplný, vlilo se dovnitř světlo, naplnilo temnotu a vytvořilo průhlednou kouzelnou hladinu. Khelben se obrátil k elfce. „Jdeš, nebo ne?“
Sharlarra se pomalu zvedla na nohy. „Vy mě chcete zpátky?“
„Nijak zvlášť, ale Laerel ano, a já jsem zjistil, že pokud dostane, co chce, je můj život mnohem příjemnější.“
Oči se mu zableskly pobavením na vlastní účet a při pomyšlení na svou paní se usmál s ohromujícím šarmem. Khelben si kouzlo své osobnosti dobře uvědomoval a neváhal ho použít. Spokojeně si všiml, že Sharlarra udělala krok k němu dřív, než si uvědomila, že se rozhodla vrátit.
Společně prošli bránou. Khelben zaznamenal lítost v dívčině tváři, spojenou s tím, že si uvědomila, že Lirielin osud leží mimo její dosah. Přesto se rozhodl, že si na ni v budoucnu bude dávat větší pozor.
A v lese daleko od nich se Liriel převalila ve spánku, sužovaná jedním ze snů, které ji začaly během odpočinku pronásledovat. Ve snu bloudila šedým světem, zbaveným slunečního tepla i chladné tajuplnosti Temných říší – a byla úplně sama.
Napůl bdělá a napůl ponořená ve snu zatápala po Fjodorově pokrývce a zjistila, že je prázdná. Na okamžik ji zcela pohltil pocit osamění a opuštěnosti a pak se kolem jejích pátrajících prstů sevřela silná ruka. Hřejivá přítomnost ji naplnila klidem a láskou.
Uklidněná spala dál.
Fjodor vše pozoroval z mista na stromě několik kroků od tábořiště, kde držel první hlídku. Všiml si náhlého neklidu, který jeho přítelkyni připravil o pokojný spánek, a jemného úsměvu, jenž vystřídal okamžiky rozrušení. Drowí dívky se dotkl měsíční paprsek a propůjčil jejím ebenově černým rysům chladivě modrý nádech.
Rašemenský válečník sledoval měkké světlo vzhůru do baldachýnu stromů. Na okamžik si představil noční oblohu ve své rodné zemi a dovolil si snít o tajemstvích, která jej čekají.
10.
Drsná probuzení
Liriel klopýtala prudce se svažujícím tunelem. Z nějakého důvodu, který nechápala, běžela pozpátku. Zvuky jejích kroků se rozléhaly jako dunění válečného bubnu a do nekonečna se odrážely hustou šedou mlhou. S nezmenšenou silou kráčely stále dál a dál.
Skopla boty, pokračovala v cestě bosá, ze všech sil se pokoušela nevšímat si úlomků ostrých jako břitva, kterými byla kamenná podlaha posetá, ale své krvavé stopy přehlížet nemohla. Chladný kámen nevysával z její krve životní teplo. Ve skutečnosti byly malé otisky stále jasnější, až se rozzářily rubínovým světlem, které rozpálilo vlhké stěny a naplnilo mlhou zahalený tunel nejasným karmínovým oparem.
Drowka také cítila krev, stejně živě, jako ji viděla. Sladce zemitá pachuť probudila někde hluboko v ní jakousi prvotní součást jejího já a jako zpěv sirény vábila dravce uvnitř.
Liriel zuřivě potřásla hlavou ve snaze udělat si v ní jasno a pročistit si mysl, avšak další vůně, ostrá a dřevitá a stejně neznámá jako silná, se nad ní vznášela jako mrak a udržovala krvavé vábidlo mučivě blízko. Nenechají na pokoji. První otisk nohy začal zpívat.
Z krvavé stopy se zvedal pramínek karmínové mlhy a společně s ním jasný soprán. Liriel poznala vzývání Lloth, které se v Arach-Tinilith každý večer zpívalo na bohoslužbách. Zářivé stopy se jedna po druhé připojily ke zpěvu. Tunel se naplnil složitým kontrapunktem několika hlasů, znějícím v rytmu dunivé ozvěny Lirieliných kroků. Tenká vlákna karmínové mlhy vířila a proplétala se v zubatých, klikatých vzorech a vytvářela vizuální ztvárnění chvalozpěvu – a kreslila potměšilé tváře a kynoucí ruce démonů a nestvůr, jaké Liriel nikdy nespatřila a ani neznala jejich jména.
Drowka tvrdě narazila do kamenné zdi. Když si uvědomila, že nemá kam jít, naplnilaji hrůza. Náhle dusnou lesní vůní prolétl jako meč chladný prudký vánek. Rudá mlha se soustředila do jednoho místa a v jediném prudkém poryvu vylétla vzhůru. Samotný tunel se rozplynul, pevný kámen přeměnil nájemný opar a pak se rozdělil na tisíce tenkých šedých vláken.
Liriel se probudila, lapala po dechu a tloukla sebou, stále zamotaná v noční můře. Uplynulo několik zoufalých okamžiků, než si uvědomila, že je zamotáná i ve skutečnosti. Pokrývaly ji silné vrstvy pavučin a poutaly ji k lesní půdě. Těsně mimo její dosah cupital krvavě rudý pavouk velký jako krysa. Pobíhal kolem, stále spřádal svazující sítě a bzučel si chvalozpěv na Lloth.
Na zem dopadla štíhlá obutá bota a pavoukova píseň skončila vlhkým výbuchem. Do pavučiny kolem Liriel se ponořily ruce s dlouhými prsty a sevřely ji. Prudkým trhnutím ji postavily na nohy a prudce odhodily stranou.
Dívku na okamžik obklopily nezaměnitelné víry a chaos kouzelné brány. Než stihla popadnout dech, vyhodilo ji to na zem pokrytou spadaným listím.
Liriel se několikrát převalila, zastavila, posadila se a smetla si z obličeje několik lepivých vláken. Fjodor klesl na kolena k ní a ona se mu vrhla do otevřené náruče. Tiskli se k sobě, dokud její divoce bušící srdce nezpomalilo a z vnitřního ucha se nevytratil přízračný zvuk vlastních kroků.