Nakonec se vymanila z objetí a vzhlédla do Trniny zachmuřené tváře. Elfka stála nad nimi. Ruku měla položenou na meči, jako by za drsnou záchranu očekávala odplatu, a její zlatozelené oči si Liriel měřily neochvějným pohledem bez jakéhokoli výrazu.
„Děkuju ti,“ řekla drowka vřele.
Elfka neodpověděla a místo toho se obrátila k Fjodorovi. „To byl nebezpečný a hloupý čin. Ten výhonek udržoval drowku ve spánku. Když jsi ho z ní sundal, umožnil jsi jí uniknout ze snu.“
„Měl jsem ji nechat samotnou a lapenou v pasti?“ zeptal se důrazně.
„Pokud je to třeba, aby Lloth svými špinavými prsty nedosáhla do mojí země, tak ano!“ zavrčela elfka. „Raději ať ten sen zůstane v Lirielině hlavě, než jej vypustit do skryté vlasti mého lidu!“
Lirieliny rozbouřené myšlenky se začaly uklidňovat a paměť se jí vrátila. Nejistě se zvedla na nohy a postavila proti elfce. „Uhodila jsi mě. Proč?“
„Bylo to jednodušší než se s tebou hádat.“
Při té odpovědi se Fjodor sytým basem zasmál, čímž si od obou žen vysloužil nevěřícný zamračený pohled. Zatvářil se vážně, třebaže v očích mu smích zůstal, a pokynul jim, ať pokračují.
„Do Rašemenu vede kratší cesta, taková, po níž nemůže kráčet žádný kouzelník. Nechtěla jsem, aby Llothiny oči tuto cestu spatřily. Kamkoli jdeš, ona tě následuje.“ Elfka zvedla jedno havraní obočí. „Sen, který tě tak rozrušil, to dokazuje, je to tak?“
Liriel se prudce odvrátila a začala přecházet. „Co ode mě chce?“ zeptala se zoufale. „Proč mě nenechá na pokoji?“
Trnin chladný pohled zledovatěl. „Pojď a podívej se.“
Obrátila se a odkráčela do lesa. Liriel s Fjodorem si vyměnili zmatený pohled, pokrčili rameny a vyrazili za ní.
Došli na malou mýtinu, příjemné místo poblíž hluboké průzračné tůně. Očividně to bylo místo, kam se s oblibou chodila napájet lesní zvířata. Okolním porostem se vinuly vyšlapané cestičky a na skloněných větvích visely chomáče srsti. Tyto detaily rychle postřehli a stejně rychle je i zapomněli, neboť na opačné straně mýtiny se jim naskytl pohled, který je udeřil do očí jako trpasličí válečné kladivo.
Dva drowí muži byli přivázáni ke stromům tak, že měli paže vytažené v bolestivé pozici vysoko nad hlavou. Oba měli jednu nohu zachycenou v kovovém zařízení, které vypadalo jako pevně sevřené čelisti s děsivými zuby, jednalo se o nějaký druh pasti. Byli mrtví už nějakou dobu, ale podle hlubokých ran, které po sobě zanechala jejich snaha vyprostit se z pastí a provazů, neměli rychlou smrt.
„Pasti na vlky,“ řekla Trn chladně. „Tihle drowové jsou nájezdníci, obyvatelé Temných říší. Nacházejí potěšení v bezohledném zabíjení. Zabíjejí elfy, zvířata i lidi – je jim to jedno. Zemřeli smrtí, kterou přichystali jiným.“
Liriel dlouze a pomalu hvízdla. „Ty se s ničím nepářeš, co?“
„Alespoň jsem je nestáhla z kůže,“ zdůraznila Trn. „Vraťme se k našemu problému. Tihle drowové nejsou spojenci uctívačů Vhaerauna. Prohlédni si jejich odznaky. Jsou z Temných říší.“
„To už jsi říkala. Proč je to důležité?“ zeptal se Fjodor.
„Vyvolejte kouzlo, které odhaluje magii, a uvidíte.“
Drowka pokrčila rameny a vyvolala jednoduché kouzlo. Mýtinu okamžitě naplnil blankytně modrý opar. Téměř všechno, co měli drowové u sebe, začalo zářit – boty, pláště, zbraně.
Podívala se na Trn. „Tihle útočníci jsou mrtví už pěkných pár dní. To všechno by se už mělo rozplynout.“
„Ano, mělo.“
Liriel užasle potřásla hlavou. „Jak je to možné? Nejsem z Temných říší pryč dlouho. Když jsem odcházela, nikdo nedokázal vytvářet kouzla nebo magické předměty, které by snesly slunce. Je možné, že se to tak rychle změnilo?“
„Něco se změnilo,“ souhlasila elfka. „Jak k tomu došlo a co to znamená, není dosud jasné. Ti, kdo věří, že bohové vědí víc než smrtelníci, a kdo zpozorovali zájem Pavoučí královny o tvou osobu, by mohli dojít k závěru, že v tom hraješ nějakou úlohu.“
Liriel se ztěžka posadila na spadlý kmen. „Co se to děje?“
„Zjistit to je úkolem othlor Sofie.“ Elfčiny oči zalétly k Fjodorovi. „Čarodějnice, která mě vyslala ve tvých stopách, mluvila o tvé výpravě za Poutníkem. Měla vidění, ve kterém spatřila drowku.“
„Spatřila Liriel?“ užasl a do hlasu se mu vkradla nepatrná naděje. „Viděla, co se stane, a schválila to?“
Trn si tiše pohrdavě odfrkla. „Nebuď hlupák. Vidění hovoří v symbolech. Čarodějnice spatřila vránu se zlatýma očima, která měla na krku amulet.“
Fjodor se obrátil k Liriel. „Othlor Sofie mi nakázala najít Poutníka a vrátit se. Přesně její slova zněla ‚a ona tě přivede domů‘. Poutník je můj osud, malá vráno. Neříkal bych to, kdyby to jméno náleželo jen zlatému amuletu.“
Dívka se natáhla pro jeho ruku a propletla prsty s jeho. „Tak proto sis byl tak jistý, že mě tví lidé pustí do Rašemenu,“ řekla zamyšleně. „Myslíš, že ta Sofie dokáže pochopit, co se děje?“
Vážně přikývl. „Patří k nejmocnějším wychlaran v naší zemi.“
„No tak to si pospěšme. Jak je to ještě daleko?“
Trn poklekla na jedno koleno. Odhrnula stranou spadané listí a vytáhla z boty nůž. Několika rychlými pohyby načrtla do písčité půdy hrubou mapu.
„Jsme tady, ve Vysokém hvozdu,“ řekla a poklepala na velký šedý valoun. „Moře je daleko na východě a tady leží Hlubina. Na dobrých koních byste se tak daleko dostali za dva nebo tři dny. Rašemen je zde.“ Zabodla nůž do země na vzdálenost paže.
Lirielino srdce pokleslo. „Nemám žádná kouzla na cestování, která by nás dostala tak daleko. Mluvilas o kratší cestě?“
„Ta vede mou vlastí. Je tam mnoho bran a moji lidé jimi bez obtíží cestují, ale nemůžeme znovu riskovat to, k čemu došlo.“ Chladně se podívala na Fjodora. „Mám s sebou bylinu, která roste jen u nás doma. Už jen samotná její vůně ti bránila probudit se. Když sníš jediný lístek, ponoříš se do hlubokého spánku, kam nedosáhnou ani sny. Bylina s sebou však nese určité riziko – někteří z těch, kdo ji ochutnají, se nikdy neprobudí – ale aspoň tě tvá bohyně nemůže následovat ve snech.“
Drowka prudce vytrhla ruku z Fjodorovy. „Ona není moje bohyně,“ prohlásila důrazně. „Vytáhni tu kytku. Od snů se nemám čeho bát, stejně jako se nemám čeho bát od ní!“
Elfka pokrčila rameny a sáhla pro váček s bylinami. „Já nejsem ta, kterou o tom musíš přesvědčovat.“
Shakti se prudce posadila, když ji jeden z vlastních strážných golemů vyburcoval ze spánku. Vykroutila se z tvorových kamenných rukou a vstala z postele. Na věšáku viselo připravené čisté roucho, které jí tam nechali sloužící, poslední dobou mnohem pozornější. Navlékla si ho a přepásala bičem s hadími hlavami a pak si nazula střevíce. Těsně za otevřenými dveřmi její komnaty se vznášel disk. Nebylo se třeba ptát, kdo jej poslal.
Rychle vytáhla z tajné přihrádky v psacím stole složený pergamen. Zastrčila si ho do rukávu a usadila se na disku, připravená vyrazit přes menzoberranzanskou jeskyni. Pocta, které se jí dostalo, téměř – ale jen téměř – utišila její podrážděnost kvůli ztraceným hodinám spánku. Po bezesném pobytu v Propasti představoval dokonce i neklidný odpočinek v Temných říších vítanou a nezbytnou útěchu.