“Strom,” vystřelil na něj učenec.
“Mohutný,” zašeptal stařík.
“Jak prosím?” ptal se učenec, jaksi nechápaje.
“Lesní velikán,” vysvětloval muž ostýchavě.
“Ah tak. Ulice!”
“Ulice … ulice v slavnostním hávu,” děl mužík.
“Co tím míníte?”
“Prosím slavnost. Nebo pohřeb.”
“So. Tak vy máte říci jenom slavnost. Pokud možno jedním slovem.”
“Ano prosím.”
“Tak dáclass="underline" Obchod.”
“Vzkvétá. Krize našeho obchodu. Politický kšeft.”
“Hm. Úřad.”
“Prosím který?”
“To je jedno. Řekněte nějaké slovo, rychle!”
“Kdybyste ráčil snad říci úřady…”
“Well. Úřady!”
“Příslušné,” vyhrkl radostně mužík.
“Kladivo!”
“Kleště. Tahat odpověď kleštěmi. Rozbil mu kladivem hlavu.”
“Curious,” bručel učenec. “Krev!”
“Rdít se do krve. Krev nevinně prolitá. Dějiny psané krví.”
“Oheň!”
“Ohněm a mečem. Čacký hasič. Plamenná řeč. Mene tekel.”
“To je divný kejz,” řekl profesor zaraženě. “Tak ještě jednou. Vy muži, vy musíte říkat jenom tu první představu, víte? Jen to, co se vám automatically vybaví, když slyšíte slovo. Go on. Ruka!”
“Bratrská nebo pomocná. Třímá prapor. Se zaťatými pěstmi. Nečisté ruce. Klepnout přes prsty.”
“Oči!”
“Oči soudné veřejnosti. Sůl v očích. Sejmout blány. Očitý svědek. Písek do očí. Nevinná dětská očka. Vytřít zrak.”
“Ne tak mnoho! Pivo!”
“Řízný ležák. Démon alkohol.”
“Hudba!”
“Hudba budoucnosti. Osvědčená kapela. Národ hudebníků. Luzné zvuky. Koncert velmocí. Šalmaje míru. Národní hymny.”
“Láhev!”
“Vitriol. Nešťastná láska. V nemocnici za strašných bolestí podlehla.”
“Jed!”
“Jedem a žlučí. Otravování studní.”
C. G. Rouss se zadrbal na hlavě. “Never heard that. Tak znovu, prosím. Já bych vás, pánové, chtěl upozornit, že se vždycky začíná od … eh, od takových plain, obyčejných věcí, aby se našel ten hlavní interest a profession toho muže. Tak dáclass="underline" Účet!”
“Účet dějin. Zúčtovat s nepřáteli. Spadá na účet našich odpůrců.”
“Hm. Papír!”
“Papír se rdí hanbou,” prohlásil mužík energicky. “Cenné papíry. Papír snese všecko.”
“Bless you,” děl učenec nakvašeně. “Kámen!”
“Hodit kamenem. Kámen náhrobní. Věčnaja paměť,” řekl pokusný muž vřele. “Ave, anima pia.”
“Vůz!”
“Triumfální vůz. Kolesa osudu. Vůz záchranné stanice. Bohatě dekorovaný vůz s alegorickou scénou.”
“Aha,” zvolal C. G. Rouss. “That’s it! Obzor!”
“Zachmuřený,” řekl stařík s živým potěšením. “Nové mraky na politickém obzoru. Uzoučký obzor. Otevírat nové obzory.”
“Zbraně!”
“Nekalé zbraně. V plné zbroji. S vlajícími prapory. Vpadnout do zad. Otrávený šíp,” drmolil pokusný muž nadšeně. “Z boje neustoupíme. Bitevní vřava. Volební boj.”
“Živel!”
“Rozkacené živly. Živelný odpor. Nekalé živly. Živili junáci! Živio!”
“Tak dost,” zadržel ho C. G. Rouss. “Člověče, vy jste od novin, že?”
“Ano prosím,” řekl pokusný muž horlivě. “Už třicet let. Já jsem redaktor Vašátko.”
“Já děkuju,” uklonil se suše náš slovutný americký krajan. “Finished, gentlemen. Analajzováním představ toho muže bychom - eh, bychom zjistili, že on je jeden žurnalista. Já myslím, že by bylo zbytečné dělat ten experiment dál. It would only waste our time. Já prosím, ten experiment se nepodařil. So sorry, gentlemen.”
“Koukejme,” zvolal večer v redakci pan Vašátko, prohlížeje redakční papíry, “tak policie hlásí, že našla mrtvolu toho Josefa Čepelky; byl zakopán u plotu na zahradě toho Suchánka, a pod ním našli zakrvácený pytel. Vidíte, on to ten Rouss přece jen dobře uhodl! To byste, pane kolego, nevěřiclass="underline" já jsem mu neřekl ani slova o novinách, a on úplně přesně poznal, že jsem novinář. Pánové, řekl, máte před sebou zasloužilého, vynikajícího žurnalistu - - Však jsem napsal v referátě o jeho přednášce: Vývody našeho proslulého krajana byly přijaty s lichotivým uznáním našich odborných kruhů. Počkejte, to bych měl stylisticky upravit: Zajímavé vývody našeho proslulého krajana byly po zásluze přijaty s živým a lichotivým uznáním našich odborných kruhů. Tak to má byt.”
Ztracený dopis
“Boženko,” řekl pan ministr své choti, nabíraje si důkladnou dávku salátu, “dnes odpoledne jsem dostal dopis, to tě bude zajímat. Musím to předložit ministerské radě. Kdyby to vyšlo ven, byla by jedna politická strana v pořádné bryndě. Na, podívej se na to,” děl pan ministr, sahaje nejprve do levé náprsní kapsy a potom do pravé. “Počkej, kampak jsem to,” bručel pan ministr, hmataje znovu do levé náprsní kapsy; načež položil vidličku a začal hrabat oběma rukama ve všech ostatních kapsách. Pozorný divák by přitom shledal, že takový ministr má stejně překvapující počet kapes na všemožných částech a stranách těla jako každý jiný řádný muž; že v nich má klíče, tužky, notesy, večerníky, tobolky, úřední lejstra, hodinky, párátko, nůž, hřeben, staré dopisy, kapesník, sirky, staré vstupenky do kina, plnicí péro a četné jiné předměty denní potřeby; a že hrabaje se v kapsách mumlá “kampak jsem to dal”, “to jsem blázen”, “počkejme”, tak jako by činil každý jiný lidský tvor, hrabající se ve svých vlastních kapsách. Ale ministrova choť nevěnovala mnoho pozornosti tomuto ději, nýbrž řekla, jako by to učinila každá jiná paní: “Prosím tě, kdybys raději jedl; vystydne ti to.”
“Dobrá,” pravil pan ministr, dávaje veškerý obsah svých kapes zpátky do příslušných míst, “nejspíš jsem to nechal na stole v pracovně; tam jsem ten dopis četl. Tak představ si,” spustil bujaře a nabral si kus pečeně, “představ si, že mně někdo posílá originál dopisu od - Jen okamžik,” řekl neklidně a vstal od stolu. “Já se jen podívám do pracovny. Asi jsem to nechal na stole.” A pryč byl.
Když se nevrátil ani za deset minut, šla se za ním paní Božena podívat do pracovny. Ministr seděl uprostřed pokoje na zemi a probíral list po listu akty a dopisy, které shrnul z psacího stolu.
“Mám ti dát večeři ohřát?” ptala se paní Božena tak trochu přísně.
“Hned, za okamžik,” děl ministr roztržitě. “Nejspíš jsem to zastrčil tady mezi ty papíry. To by bylo hloupé, kdybych to nenašel… - Ale to není možné; musí to tu někde být.”
“Tak se dřív najez,” radila paní, “a pak to hledej.”
“Hned, hned,” řekl ministr podrážděně. “Jen co to najdu. Byla to taková žlutá obálka - Inu to jsem blázen,” bručel probíraje další stoh papírů. “Tady u toho stolu jsem to četl, a nehnul jsem se odtud, až mne volali k večeři - Kampak se to mohlo podět?”
“Já ti pošlu večeři sem,” rozhodla paní a nechala ministra na zemi uprostřed jeho papírů. Potom se rozhostilo ticho, zatímco venku šuměly stromy a padaly hvězdy. Byla skoro půlnoc, když paní Božena počala zívat a šla opatrně nahlédnout do pracovny.
Ministr, bez kabátu, rozcuchaný a zapoceny, stál uprostřed rozvrácené pracovny; všude na zemi byly hromady papírů, nábytek odtahán od stěn, koberce naházeny v koutě; na psacím stole stála nedotčená večeře.