Ale té noci se stalo tohle, že votického strážmistra Závadu napadlo prohlédnout noční vlak od Benešova; kdopak ví, třeba tam sedí ten Oplatka; kruci, že by si troufal do vlaku? Ve vagónech blikala světélka, lidé dřímali na lavicích schouleni jako unavená zvířata. Strážmistr Závada procházel vagóny a myslel si, čert aby poznal člověka, kterého jsem jakživ neviděl! Vtom na krok od něho vyskočil mládenec s kloboukem do očí, praskla rána, a dřív než mohl strážmistr na úzké chodbičce strhnout pušku z ramene, byl človíček mávající revolverem z vozu venku. Strážmistr Závada měl ještě čas křiknout “Za ním!”, načež se složil v chodbě vagónu na tvář.
Zatím ten mládenec vyskočil z vozu a běžel k nákladním vagónům. Tam šel s lucerničkou železničář Hrůša a říkal si, no, až odjede šestadvacítka, půjdu si do lampárny lehnout. Vtom běžel proti němu člověk. Děda Hrůša neřekl ani švec a skočil mu do cesty; to už je takový mužský instinkt. Pak ještě viděl takové šlehnutí, a dost; ani šestadvacítka neodjela, a děda Hrůša už ležel v lampárně, ale na prkně, a železničáři se na něho chodili dívat smekajíce.
Několik supějících mužů se sice rozběhlo za prchajícím stínem, ale bylo už pozdě; nejspíš se už dostal po kolejích do polí. Ale odtud, z toho blikajícího nádraží, z toho houfce poplašených lidí se rozletěla širokým kruhem po kraji, stočeném v podzimní dřímotě, divá panika. Lidé se vtiskli do svých chalup a stěží si troufali na zápraží. Povídalo se, že tuhle a tamhle někdo viděl neznámého a divoce vypadajícího člověka; byl takový dlouhý a hubený, nebo takový menší v koženém kabátě; pošťák viděl, jak se někdo schovává za stromem; na kočího Lebedu někdo na silnici kýval, aby zastavil, ale Lebeda práskl do koní a ujel. Skutečně se stalo to, že kdosi vzlykající únavou zastavil dítě, které šlo do školy, a vytrhl mu uzlíček s krajícem chleba. “Dej sem,” zachroptěl ten člověk a dal se s krajícem na útěk. Od té chvíle se vesnice zavřely na závoru a sotva dýchaly hrůzou; jen taktak, že se odvážily přitisknout nos k okenní tabulce a podezřivě vyhlížet do šedivého a liduprázdného kraje.
Ale současně se rozvíjel druhý, soustředný pohyb. Všemi cestami po jednom po dvou přicházeli četníci; bůhví, kde se jich tolik nabralo. “Hergot, člověče,” zařval kapitán Honzátko na četníka z Čáslavi, “co tu chcete? Kdo vás sem poslal? Copak si myslíte, že potřebuju na jednoho lumpa četníky z celých Čech? He?” Četník z Čáslavi si sundal přilbu a drbal se rozpačitě v týle. “Víte, pane kapitáne,” řekl s prosebným pohledem, “on ten Závada byl můj kamarád… já mu to nemůžu udělat, abych při tom nebyl, že jo.” “Zatracení chlapi,” burácel kapitán, “tohle mně říká každý! Už mně sem přišlo na padesát četníků bez rozkazu - co mám s vámi dělat?” Kapitán Honzátko si hryzal vztekle kníry. “Dobrá, budete mít silnici tady od té křižovatky k lesu; řekněte benešovskému Voldřichovi, že ho jdete vystřídat.” “To nepůjde,” mínil rozvážně četník z Čáslavi. “Pane kapitáne, on se mně ten Voldřich na vystřídání vykašle, že jo, to se rozumí. Spíš abych vzal ten les od kraje k té druhé cestě - kdo tam je?” “Semerád z Veselky,” bručel kapitán. “Poslouchejte, vy Čáslaváku, pamatujte si: na mou odpovědnost budete střílet první, kdybyste někoho viděl. Žádné cavyky, rozumíte? Já už si nenechám odstřelovat své lidi. Tak marš!”
Potom přišel přednosta stanice. “Pane kapitáne,” řekl, “tak zas jich přijelo třicet.” “Koho třicet?” vyhrkl kapitán. “No,” řekl přednosta stanice, “přece železničářů. Víte, skrz toho Hrůšu. On to byl náš člověk, a tak oni se vám přišli nabídnout -” “Pošlete je zpátky,” rozkřikl se kapitán, “já tady nepotřebuju žádné civilisty!” Přednosta stanice nejistě přešlapoval. “Koukněte se, pane kapitáne,” mínil chlácholivě, “oni sem jeli až z Prahy a z Mezimostí. - Ono je dobře, když tak spolu drží. Víte, to oni si zas nedají vzít, když ten Oplatka zabil jednoho z nich. Jaksi právo na to mají - No tak, pane kapitáne, udělejte jim tu radost a vemte je s sebou!”
Kapitán Honzátko podrážděně vrčel, aby mu dali svatý pokoj. Během dne se široký kruh pomalu stahoval. Odpoledne telefonovalo nejbližší posádkové velitelství, je-li snad zapotřebí vojenské posily. “Ne,” utrhl se kapitán neuctivě, “to je naše věc, rozumíte?” Zatím dojeli tajní z Prahy; strašně se pohádali s vrchním četnickým strážmistrem, který je rovnou z nádraží posílal zpátky. “Cože,” rozzuřil se inspektor Holub, “nás chcete posílat pryč? Nám zabil tři lidi a vám jenom dva, vy svrabaři! My máme na něj větší právo než vy, vy zlatohlavové!” - Sotva se podařilo srovnat tento konflikt, vypukl nový na druhé straně kruhu, mezi četníky a hajnými. “Jděte nám odtud,” vztekali se četníci, “tohle není hon na zajíce!” “Až naprší,” pravili hajní, “tohle jsou naše lesy, a tady my máme právo chodit, víme?” “Mějte rozum, lidi,” urovnával to sázavský Rousek, “to je naše věc, a do toho ať se nám nikdo neplete.” - “Povídali,” pravili hajní. “To dítě, co mu ten chlap vzal chleba, je tamhle hajného z Hůrky ďouče. To my tak nemůžeme nechat, a basta!”
Toho večera byl kruh uzavřen; když se setmělo, slyšel muž chraptivý dech muže po své pravé i levé straně a mlaskání kroků v mazlavé oranici. “Stát,” letělo tiše od muže k muži. “Nehýbat se!” Bylo těžké a hrozné ticho; jen chvílemi zaharašilo suché listí v té tmě uprostřed kruhu nebo zašuměla mživá přeprška; jen chvílemi mlaskl krok přešlapujícího muže nebo něco kovově cvaklo, snad řemení či puška. K půlnoci někdo v té tmě zařval “Stůj!” a vystřelil; v ten okamžik se to semlelo tak nějak divně, padlo zmateně asi třicet ran z pušek, všichni se rozběhli v tu stranu; ale vtom zase jiní křičeli “Zpátky! Nikdo ani krok!” Jakžtakž se to urovnalo, kruh se uzavřel znovu; ale teprve teď si všichni plně uvědomili, že v té tmě před nimi se skrývá uštvaný a ztracený člověk, číhající, aby vyrazil v šíleném útoku. Cosi jako nezadržitelný třas běželo od muže k muži; někdy zašustila těžká kápěj, jako by to byl pokradmý krok. Bože, kdyby už bylo vidět! Ježíšikriste, kdyby už bylo světlo!
Začalo mlhavě svítat. Muž rozpoznával obrysy nejbližšího muže, divě se, že byl tak blízko člověku. Uprostřed řetězu lidí se rýsovalo husté křoví nebo lesík (byl to zaječí remízek), ale bylo tam tak ticho, tak docela ticho - Kapitán Honzátko si tahal zimničně kníry: hergot, máme ještě čekat, nebo -
“Já tam půjdu,” zahučel inspektor Holub; kapitán zafrkl nosem. “Jděte tam vy,” obrátil se na nejbližšího četníka. Pět lidí se vrhlo do křoví, bylo slyšet praskot lámaných větví, a najednou ticho. “Zůstaňte tady,” křikl kapitán Honzátko na své lidi a šel pomalu k houští. Pak se vynořila z křoví široká záda četníka něco vlekoucího, nějaké schoulené tělo, jehož nohy nesl hajný s mrožím knírem. Za nimi se vydral z houští kapitán Honzátko, zachmuřený a žlutý. “Položte ho tady,” zachroptěl, přemnul si čelo, rozhlédl se jako udiven po tom váhajícím řetězu lidí, zamračil se ještě víc a křikclass="underline" “Co koukáte? Rozchod!”
Nějak rozpačitě trousil se muž za mužem k tomu drobnému, jakoby skrčenému tělu na mezi. Tohle tedy byl Oplatka; ta hubená ruka, čouhající z rukávu, ta drobná, zelená, deštěm oslizlá tvář na tenkém krčku - Propána, jaký ho je malinký kousíček, toho mizery Oplatky! Hele, tady má vstřel v zádech, tady malou ránu za odstávajícím uchem, a tady zas… Čtyři, pět, sedm jich dostal! Kapitán Honzátko, který klečel u toho těla, vstal a stísněně odchrchlával; pak zvedl nejistě a téměř plaše oči - Tady stojí dlouhá, masívní fronta četníků, pušky na ramenou, nahoře lesklé bodáky; bože, jací silní chlapi, jako tanky, a stojí ve vyrovnané řadě jako při parádě, nikdo ani nedutá - Z druhé strany černý hlouček tajných, takoví zavalití, kapsy napuchlé revolverem; pak modří železničáři, nevelcí a houževnatí, potom zelení hajní, čahouni šlašití a vousatí, tváří rudých jako paprika- Vždyť je to jako slavný funus, cuklo to v kapitánovi; takové karé, jako by měli salvu vystřelit! Kapitán Honzátko se hryzl do rtů v nesmyslné a palčivé trýzni. Ten skrček na zemi, ztuhlý a rozčepýřený, sestřelená nemocná vrána, a tady tolik lovců - “Tak sakra,” křičel kapitán zatínaje zuby, “není tu nějaký pytel? Zakrejte to tělo!”