Člověče, povídám mu přes plot, kde jste vzal tyhle kytky?
Ty modrý? řekl hlídač. Jo, ty tu zůstaly po nebožtíkovi Čermákovi, co tu byl vechtrem přede mnou. Ale tady po trati se nesmí chodit, pane. Tamhle je tabulka ,Po trati choditi se zapovídá’. Co tu máte co dělat?
Strejčku, povídám mu, a prosím vás, kudy se k vám chodí?
Po trati, na to hlídač. Ale sem nemá nikdo co chodit. Co tu chcete? Kliďte se, zatracenej trumbero, ale na trať nesmíte ani nohou!
Tak kudy, já řku, se mám klidit?
To mně je jedno, křičí hlídač, ale po trati ne, a basta!
Sednu si tedy na ten břeh a povídám: Poslouchejte, dědo, prodejte mi ty modré kytky.
Neprodám, bručí vechtr. A pakujte se vocaď. Tady se nesmí sedět!
Pročpak ne, říkám mu. To není napsáno na žádné tabulce, že se tu nesmí sedět. Chodit se tu nesmí, a já teda nechodím.
Hlídač se zarazil a obmezil se na to, že mně nadával přes plot. Ale byl to nejspíš samotář; za chvíli přestal nadávat a mluvil sám se sebou. Za půl hodiny vyšel, aby obhlédl trať.
Tak co, zastavil se u mne, pudete vocaď, nebo ne?
Nemůžu, povídám, po trati chodit je zakázáno a jiná cesta odtud nevede.
Hlídač chvíli přemýšlel. Tak víte co, řekl potom, až tamhle zajdu za ten pešunk, ztraťte se odtud po trati; já to nebudu vidět.
Vřele jsem mu poděkoval, a když zašel za ten pešunk, přelezl jsem přes plot do jeho zahrádky a jeho vlastním rýčem jsem vyryl obě ty modré chryzantémy. Já jsem je ukradl, pane. Jsem poctivý chlap a kradl jsem v životě jenom sedmkrát; a vždycky to byly kytky.
Za hodinku jsem seděl ve vlaku a vezl si domů ukradené modré chryzantémy. Když jsem jel podle toho strážního domku, stál tam ten vechtr s praporečkem a škaredil se jako čert. Mával jsem na něj kloboukem, ale myslím, že mě nepoznal.
Tak to vidíte, pane: že tam byla tabulka s nápisem Zakázaná cesta, nikoho, ani nás, ani četníky, ani cikány, ani děti nenapadlo, že by tam někdo mohl jít hledat modré chryzantémy. Takovou sílu, pane, má výstražná tabulka. Možná, že u vechtrovských domků rostou modré petrklíče nebo strom poznání nebo zlaté kapradí, ale nikdo je nikdy neobjeví, protože po trati choditi se přísně zapovídá, a basta. Jenom bláznivá Klára se tam dostala, protože byla idiot a neuměla číst.
Proto jsem dal modré pompónce chryzantémě jméno Klára. Už se s ní párám patnáct let. Ale nejspíš jsem ji zchoulostivil dobrou půdou a vláhou - ten krobián vechtr ji vůbec nezaléval, měla tam jíl jako cín; zkrátka zjara mně vyrazí, v létě dostane padlí a v srpnu zachází. Považte si, já jediný na světě mám modrou chryzantému, a nemohu s ní na veřejnost. Kdepak Bretagne a Anastázie, ty jsou jen trochu do lila; ale Klára, pane, až mně jednou pokvete Klára, tak o ní bude mluvit celý svět.”
Věštkyně
Každý znalec poměrů nahlédne, že tento příběh se nemohl stát u nás ani ve Francii ani v Německu, neboť v těchto zemích, jak známo, soudcové jsou povinni soudit a trestat hříšníky podle litery zákona, a nikoliv podle svého rozšafného rozumu a svědomí. Protože v této historii vystupuje soudce, který vynáší svůj rozsudek nehledě na paragrafy, nýbrž na zdravý lidský rozum, plyne z toho, že se následující událost nemohla stát jinde nežli v Anglii; a sice stala se v Londýně, přesněji řečeno v Kensingtonu; nebo počkejte, bylo to v Bromptonu nebo v Bayswateru, zkrátka tam někde. Ten soudce byl Master Justice Kelley, a ta žena se jmenovala zcela prostě Myersová. Mistress Edith Myersová.
Vězte tedy, že tato jinak úctyhodná dáma vzbudila pozornost policejního komisaře Mac Learyho. “Má drahá,” řekl pan Mac Leary jednoho večera své ženě, “mně nejde z hlavy ta Mrs Myersová. Rád bych věděl, z čeho ta ženská žije. Považte si, že teď, v únoru, si posílá služku pro chřest. Dále jsem zjistil, že přijímá denně dvanáct až dvacet návštěv, od hokynářky až po vévodkyně. Já vím, drahoušku, vy řeknete, že je to asi kartářka. Dobrá, ale to může být jenom pláštíkem pro něco jiného, řekněme pro kuplířství nebo pro špionáž. Koukejte se, rád bych do toho viděl.”
“Dobrá, Bobe,” řekla výtečná paní Mac Leary, “nechte to na mně.”
Tedy tak se stalo, že den nato paní Mac Leary, ovšem bez snubního prstýnku, ale zato velmi mladistvě oděná a nakulmovaná jako dívka, která už má na čase nechat hloupostí, s ustrašenou tvářičkou zazvonila u dveří paní Myersové v Bayswateru nebo Marylebone. Musela chvíli čekat, než ji paní Myersová přijala.
“Sedněte si, milé dítě,” řekla tato stará dáma, když si velmi důkladně prohlídla plachou návštěvnici. “Copak byste ode mne chtěla?”
“Já,” zajíkala se paní Mac Leary, “já… já bych ráda… já mám zítra dvacáté narozeniny… Já bych strašně ráda znala svou budoucnost.”
“Ale slečno… eh, jak prosím?” děla paní Myersová a chopila se hromádky karet, jež počala energicky míchat.
“Jonesová,” vydechla paní Mac Leary.
“Drahá slečno Jonesová,” pokračovala paní Myersová, “to je omyl; já neprovozuju kartářství, leda ovšem tu a tam, z přátelství, jako každá stará žena. Sejměte karty levou rukou a udělejte pět hromádek. Tak. Někdy pro zábavu si vyložím karty, ale jinak - Hele,” děla, obracejíc první hromádku. “Kule. To znamená peníze. A srdcový kluk. To je krásný list.”
“Ah,” řekla paní Mac Leary. “A co dál?”
“Kulový kluk,” pravila paní Myersová, odkrývajíc druhou hromádku. “Zelená desítka, to jsou cesty. Ale tady,” zvolala, “vidím žaludy. Žaludy jsou vždycky protivenství, ale srdcová dáma je na konci.”
“Co to znamená?” ptala se paní Mac Leary, vyvalujíc oči, jak nejlépe dovedla.
“Zase kule,” dumala paní Myersová nad třetí hromádkou. “Milé dítě, vás čeká mnoho peněz; ale ještě nevím, budete-li dělat větší cestu vy, nebo někdo vám blízký.”
“Já mám jet do Southamptonu k tetě,” pravila paní Mac Leary.
“To bude větší cesta,” řekla paní Myersová, obracejíc čtvrtou hromádku. “Někdo vám bude bránit, nějaký starší muž -“
“Asi tatínek,” zvolala paní Mac Leary.
“Tak tady to máme,” děla paní Myersová slavnostně nad pátou hromádkou. “Milá slečno Jonesová, tohle byl nejkrásnější list, jaký jsem kdy viděla. Do roka budete mít svatbu; vezme si vás moc, moc bohatý mladý muž, asi milionář nebo obchodník, protože mnoho cestuje; ale než se dostanete, budete muset překonat velké překážky, nějaký starší pán vám bude bránit, ale vy musíte vytrvat. Až se vdáte, odstěhujete se daleko odtud, nejspíš až za moře. Dostanu jednu guinea, na křesťanské misie mezi ubohými černochy.”
“Já jsem vám tak vděčná,” pravila paní Mac Leary, vytahujíc z taštičky libru a jeden šilink, “tak strašně vděčná! Prosím vás, paní Myersová, co by to stálo bez těch protivenství?”
“Karty se nedají podplatit,” děla stará dáma důstojně. “Čímpak je váš tatínek?”
“U policie,” lhala s nevinnou tváří mladá paní. “Víte, v tajném oddělení.”
“Aha,” pravila stará paní a vytáhla z hromádky tři karty. “To je velmi ošklivé, velmi ošklivé. Řekněte mu, milé dítě, že mu hrozí veliké nebezpečí. Měl by ke mně přijít, aby se dozvěděl víc. Ke mně jich chodí ze Scotland Yardu mnoho, abych jim vyložila karty; a. řeknou mně všechno, co mají na srdci. Tak tak, jen mi ho pošlete. Říkáte, že je v politickém oddělení? Mr Jones? Vyřiďte mu, že ho budu čekat. Sbohem, milá slečno Jonesová. Další!”