Vyjímaje pana Lakmusa, jenž se dívá z okna hořejšího, a Josefinčinu chorobnou sestru, jež stojíc na podnožce hledí přes zábradlí druhého patra, jsou všichni nám již známí obyvatelé domu dole na dvoře shromážděni a všichni jsou v obleku slavnostním. Mezi nimi spatřujem tváře několika nám zcela neznámých pánů a paniček. Není právě mnoho ostrovtipu potřebí, abychom na jejich chladně opravdových a zvykově napnutých tvářích poznali, že jsou to příbuzní Žanýnčini. Síla žen a dětí ze sousedstva stojí po dvoře a na schůdcích.
Právě byl přišel kněz s kostelníkem a ministranty a modlitby začaly. Skoro až u dveří Žanýnčina bytu stály podle sebe Bavorová a paní hospodská. Hned první slova monotónního recitativu pohřebního pohnula Bavorovou tak, že se jí oči zalily a zčervenalá náhle brada se chvěla v upřímném pohnutí. Paní hospodská dívala se chladně; bez ohledu na slzy své sousedky náhle se k této sehnula a začala rozkládat.
„Ti se přihnali jako židé na licitaci! – Nikdy se o ni živou nestarali, teď honem přiběhli pro dědictví! Pán bůh jim je požehnej, však my bychom jim nebyly ničeho ukradly, a nemusili zavřít všecko a máry postavit na dvůr. Dali vám něco z pozůstalosti za vaše služby? Že nedali?“
„Ani nitku!“ šeptala Bavorová chvějícím se hlasem.
„A nedají!“
„Já také ničeho nežádám. Dej jí pánbůh nebe, já jí posloužila z lásky křesťanské.“
Modlitby byly skončeny, rakev vykropena. Černý „bratr“ sebral ozdobní znaky, obecní sluhové chopili se rakve a vynesli ji průjezdem ven na ulici.
Za pohřebním vozem stálo tu několik fiakrů. Do prvních vlezli příbuzní Žanýnčini, do ostatních paní domácí, pan domácí a slečna Matylda, Josefinka se svou matkou, do posledního paní Lakmusová, slečna Klára. Paní Lakmusová zavolala pana doktora, aby přisedl k nim, a že bylo ve voze místo pro jednu ještě osobu, rozhlížela se, kdo ještě místa vyhledává.
Stáli tu ještě pohromadě paní hostinská, Bavorová a Václav.
„Paní hostinská, paní Bavorová,“ volala paní Lakmusová, „přisedněte si některá k nám!“
Obě se hnuly zároveň k vozu. Paní hostinská pohledla kosou na Bavorovou. Obě přistouply k vozu zároveň a chtěly nohu vyzdvihnout na stupátko. To bylo paní hostinské již příliš mnoho. Chytila rukou kliku dvířek a obrátila se v zlostném udivení: „Nu já jsem snad přec měšťanka?!“ pravila ostře a vstoupila do vozu.
Bavorová zůstala mimovolně stát. Myšlénky se jí zarazily. Václav to byl vše pozoroval a slyšel a přistoupil k matce. „Maminko,“ pravil hlasem nuceně pevným, „my dva půjdem spolu za vozem, beztoho by sic nikdo nešel! A u brány mužem si vzít drožku, budem-li chtít až na hřbitov s sebou!“
Od včerejšího úřadního sdělení pana domácího nebyla matka na syna ani promluvila. Teď jí nechtělo slovo z úst, avšak jen okamžik trval zápas, pak přisvědčila: „To se rozumí, že půjdem! Mně nesvědčí jízda a drožku si nevezmem. Budeš-li chtít s sebou, nadejdem si od brány ke Košířům pěšinou. Já ji doprovodím nebohou pěšky, udělala jsem jí v životě mnoho dobrého a posloužila jsem jí po smrti. Proč bych jí neobětovala těch několik kroků z lásky křesťanské!“
„Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.
„I já se nechci po pansku vést – ani neumím!“
„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím – zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. —
Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.
IX. Další doklad pořekadla
Večerní hodina letních „táček“ blížila se. Denní světlo bylo sice ještě bílé, ale již se zdála to být bělost znenáhla a opatrně se blížícího spánku. Lidé se takřka nehýbali, byl právě tak okamžik, kdy práce již ustála, chuť k večerní rozpravě a zábavě ještě se nedostavila.
Pan doktor seděl u psacího svého stolku. Na jeho tváři jevila se opravdová zamyšlenost. Přemýšlel o něčem vážném a chtěl patrně něco vážného vykonat; pošupovalť kalamář hned sem a tam, překládal péra s pěknými kostěnými držátky, prohlížel opět a opět pružné jich nožičky. Teď odevřel šuple a vyndal z něho půl knihy tenkého papíru. Sňal jeden arch, držel jej chvilku před sebou ve vzduchu, konečně se poodevřená ústa jeho odevřela dokořán, hlasité „ano“ vyplynulo z plných prsou a pan doktor složil arch úřadně podél ve dví.
Patrno, že to byl vážný čin a že stál namáhání, neboť pan doktor hned nato vstal a začal se jaksi v odpočinek procházet pokojem. Chodil jím divně, jako by se motal, někdy dva kroky kupředu a jeden nazad, při čemž hlava hned skleslá na prsou, hned zase s vynucenou smělostí se vztýčila.
„Ano,“ vydechl přitom zase ze sebe. „Když to má být – a být to už musí, ať jde všechno co nejčerstvěji! —Jsem v takových klepetech, že třeba rozhodného spěchu. O, ta stará Lakmusová by mne nepustila – a Klárka taky ne – hodná holka – rozhodl jsem se ale! Tady už nemohu zůstat, vše musí být vyřízeno v několika dnech. – Zítra donesu třetí báseň osobně k Josefince. Zapředu hovor, dám jí báseň ku čtení, budu pozorovat každé zachvění se svého koťátka, pak to hned doděláme. – Uřadní zadání napíšu si ale dnes – hned —jsem v tom humóru.“
Pan doktor zahalil se v župan a otočil šňůrou, jako by se před zimou chrániti chtěl. Usedl rozhodně k stolu, namočil péro, zavířil jím několikrát na svršku archu, pak je spustil a na papíru začernalo se obrovské, krásně točité S.
Hned nasadil zas dál a písmena se kladla hbitě a správně k druhé. Psal, jak následuje:
„Slavný magistráte královského hlavního města Prahy!
V úctě podepsaný oznamuje, že ve stav manželský vstoupiti hodlá s pannou.“
Zadíval se na to a zavrtěl hlavou. „To nejsou brejle – tmí se, zandám okna a rozsvítím!“
Vtom zaslechl lehké klepání na dvéře. Rychle chytil pan doktor nepopsaný arch papíru a položil jej na začaté písmo. Pak vynutil ze sebe slabé: „Vstupte!“
Do dveří vkročil Václav.
„Nevytrhuju, pane doktore?“ a zavřel za sebou dvéře.
„I ne – jen dál.“ mručel pan doktor v rozpačitém ochraptění náhlém, „chtěl jsem sice právě něco začít – ale jen si sedněte! – Copak mi nesete?“ Otázku tuto položil tak ze zvyku a bez vztahu k papírovému závitku, jejž Václav v ruce držel; nebylť sobě vůbec pro rozpačitou mlhu před očima Václava důkladněji posud všimnul.
Václav usednul. „Nesu vám, pane doktore, něco pro chvíle rozechvělé, ač budete-li tím chtít nervy svoje ukojit. Je to novelistická šumivka, totiž nešumí snad duchem, ale může ukonejšit jako šumivka. Jednoduchá myšlénka, snad až chudá, ale původní provedení – mně se hnusí užívat posud běžných novelistických forem i předmětů. Uvidíme, co tomu prvnímu novelistickému pokusu řeknete.“ a položil závitek na stolek páně doktorův. Každý pohyb Václavův byl mladě svěží.
„Vy si pořád hrajete – nu, jste mlád!“ usmál se pan doktor. „A jak se máte, pane Václave?“
„Teď zle a mám naději, že bude hůř! – Vyženou mne nejspíš z úřadu – přišli na jakés zápisky moje, v nichž jsem pana presidenta satirisoval. Pan domácí má moje vyhnání v referátu.“