„Ale toto,“ odmítala paní domácí, „copak to překáží, že se v kuchyni pere! Snad si ale přec u nás sednete?! Vida, děvčata se ani nepustí, ty se mají rády! Jen slečinku neudus, Matyldo!“
Podala dámám poblíž oken sesle. Starší z přišlých, velmi elegantně oblečených dam byla as padesátiletá, mladší byla as třicetiletá, mající ale v suché, matčině podobné tváři vzdor dvornému nyní úsměvu výraz již nevýslovné unavenosti. Jen oko mladší té dámy svědčilo o jakés pichlavé živosti a bloudilo pátravě po předmětech.
Rozmluva se zapředla a vedla se hned česky, hned zas německy, podle vzletu.
„Jen prosím, není-li tu nikde průvan,“ mínila stará dáma sedajíc. „Moje zuby trpí tuze rheumou! – Krásné nebe nás dnes vylákalo, – slečinko Matyldo, to je dnes krásné nebe venku!“
„Já je vidím, je skutečně krásné, elegantní.“
„Velmi elegantní,“ přisvědčila slečna Marie.
„Paní Ebrová snad už dnes šila?“ ptala se zas paní Baurová a zdvihla ze země ostřižek plátna. „To je přec – komisní plátno?“
„Ano to je plátno – komisní plátno,“ nutila domácí paní ze sebe v okamžitých rozpacích. „Naše posluhovačka, chudá žena, šije do komise, a když mně pere, pomohla jsem jí trochu. Mně je jí líto, co se napíchá, než si asi padesát krejcarů za týden vydělá! Ten lid se musí dřít!“
„Ano, chudáci!“
„A copak ty děláš, Matyldko! Ty vyšíváš známky do prádla? Ukaž, jaké děláš písmenky!“ zapřádala slečna Marie hovor. „M-K? Ach, teď se pamatuju, vždyť já slyšela, že jsi nevěstou, to ti musím tedy štěstí přát!? Slyšela jsem, že je to nadporučík Kořínek? Sešla jsem se s ním u strýce jednou, znám ho trochu – máš ho ráda?“
Slečna Matylda se ani nezačervenala, naproti přítelkyni toho také není třeba. „Ano, odhodlala jsem se! Prosím tě, čehopak se člověk dočká! On je hodný a má mne rád, nač bych taky zakysala?“
„Nevšimla jsem si ho dobře – mně se zdá, že je blondýn – nebo by to měl snad už šedivé vlasy?“ mínila slečna Marie nevinně a zahrávala si s lístky pamětního alba.
„O, Kořínek není tak stár!“ červenala se Matylda zlehýnka. – „On měl jen – povídal mně to už – v štýrském Hradci vždycky tak nezdravé byty a ležel hlavou zrovna u vlhké zdi. On není opravdu tak stár!“
„Tedy se jen tak dělá, čtverák! Těm mužským není v ničem co věřit!“
„O ten je prohnaný! Včera jsem se mu nasmála! škádlila jsem ho, že tak mnoho kouří, a ptala se, proč. On mně odpověděl, že chce mít pysky už navykly práci, až začne jednou doopravdy hubičkovat. Der ist witzig!“
Slečna Marie prozrazovala nevinným zachechtnutím, že sdílí náhled o vtipu páně Kořínkově. „Ale proč šel tedy z řadového pluku k oděvní komisi, když je ještě dost statečný?“
„Chtěli ho poslat až do Dalmácie, dal se tedy přesadit z řadové služby proto, že ho už opouštěla paměť.“
„A nebyl by trefil pak až z tak daleka domů, chudák!“ mínila slečna Marie soucitně.
„Nějakou chybu má každý muž a Kořínek má peníze!“ rychle podotýkala slečna Matylda. „Otec jeho si jich vydělal ve francouzských válkách.“
„Ano, slyšela jsem, kupoval tenkrát zlámané nohy nebo co – ale tomu my děvčata nerozumíme!“ dodala zas slečna Marie zcela nevinně. „Vida, vida, jaký ti to napsal krásný pamětní lístek“ – a čtla polohlasitě verse lístku.
Na lístku stálo:
Dein treues Herz und Tugend Pracht
Hat mich in dich verlibt gemacht,
Mein Herz ist dir von mir gegeben
Vergissmeinnicht in Todt und Leben.
W. Korzineck
Oberlieutenant.
„Pročpak ale nevypsal celé jméno, jmenuje se Wolfgang nebo Viktor nebo jak?“
„No – on se jmenuje Václav, ale nelíbí se mu to. Říká, že se chtěl dát o každé kostelní parádě překřtít!“
„A zdehle máš celý cahier veršů!“
„Půjčil mně Kořínek.“
„Aha, abys mu z nich také něco vypsala! To je pěkné! – Mamá, nepůjdem ještě?“
Matky se byly rozhovořily o věcech domácích. „Půjdem, máš pravdu! Škoda ale, že nevidíme pana z Ebrů, nu arciť, on je v kanceláři! Ale, kdepak je můj malý andílek, má Valburga, není doma?“
„Je, ještě však leží. Nechávám ji dopoledne vyležet, to prý je dobré pro hlas! Valinka bude zpěvačkou, no, každý se jí diví. Jako čertík je do hudby, když vstane od piana, kouří se až z něho!“
„Ale já musím svého andílka obejmout, to by bylo pěkné, abych šla bez hubičky domů! Je tady vedle, je-li pravda?“ a paní Baurová blížila se dveřům druhého pokoje.
„Ale vždyť tam nemáme ani ještě ustláno,“ bránila paní domácí.
„Prosím vás, paní Ebrová, mezi námi! Vždyť je to u nás taky tak!“ a již byla ve dveřích.
Nezbývalo ostatním, než aby šly za ní. Paní Baurová spatřila na podlaze hromadu komisního šití. Lehýnký úsměv přeletěl hubenou její tvář; ani však nemukla a šla rychlým krokem k posteli.
„Nechte mne —já nechci!“ bránila se Valinka obejmutí.
„No, buď přece slušná, copak je to!“ kárala ji matka. „Ale co mne napadá! Ve čtvrtek večer máme tu u nás malý koncert, přijďte přec taky, paní z Baurů! Matyldko, domluv slečně Marii, aby ve čtvrtek zcela jistě přišla!“
„Přijdem, přijdem obdivovat se našemu andílkovi,“ slibovala laskavě paní Baurová.
Druhý, parádní pokoj byl tak veliký jako kuchyň a první pokoj dohromady, měl tedy také dvě okna do dvora. Slečny přistouply, vedouce se za ruce, k jednomu z nich. Viděly právě mladého Bavora, an ubíraje se ze Žanýnčina bytu a drže chumáč listů v ruce kvapil k prvním točitým schodům.
„Kdo je to?“ tázala se slečna Marie.
„Náš špaček, syn naší posluhovačky, hokynářky. Ale strašně nadutý, on nosí i kabát přes ruku!“
„Špaček se jmenuje?“
„Ne, Bavor, ale my mu přezdíváme špaček. Jednou nám ulít špaček a papá myslil, že ho vidí na střeše. Když ale papá vylez nahoru, nebyl to špaček, nýbrž cíp od kabátu mladého Bavora; mladý Bavor tam vždy na střeše studoval. Teď tam jde zas, podívej se!“
„On tedy studuje?“
„Ne! Teď je v úřadě u mého papá, ale papá říká, že z něho nic nebude, že prý by udělal nejlíp, kdyby skočil s mostu do vody jako svatý Jan.“
„Děvčata, děvčata, rozlučte se přec – vždyť už musíme jít, Márinko!“ volala paní Baurová.
Slečinky se začaly objímat. Trvalo dlouho, než se nasytily hubiček, trvalo dlouho, než se konečně vykomplimentovaly všechny skrz pokoj, kuchyň až ke schodům.
Paní domácí se slečnou Matyldou zůstaly stát na pavlači.
„Slyšelas, Matyldo, jak se bála rheumy?“ tázala se paní domácí, když paní a slečna Baurovy již scházely s prvního poschodí do dvora. „A nemá snad ani jediný pravý zub!“
„Baže ne, děvečka jí myje zuby po obědě vždy zároveň s nádobím!“
Paní Baurová obrátila se u průjezdu a kývala ještě jednou na rozloučenou přívětivě rukou. Slečna Marie poslala slečně Matyldě ještě několik třepetavých hubiček. Pak zmizely v temném průjezdu.
„Bůhví, po kolikáté již si znamená ta Matylda prádlo na jiného vždy ženicha a kolikrát už zas párala,“ mínila slečna Marie, urovnávajíc sobě mantilu. „A snad bude pořád párat!“
„Což ale Kořínek? Viď, že strýc jednou o něm s tebou mluvil? – Co tomu říkáš?“
„Mhm – no!“ mínila slečna Marie a vyhoupla se na ulici.
IV. Monolog lyrický
Bylo jitro a je nyní večer dne prvního. Je večer a na dějišti našem je jako v staroruské písni: „na nebi měsíc – v jizbě měsíc“. Po nebi táhne vysoko měsíc plný a tak jasný, že hvězdičky kolem něho vyhasly a teprv v světové dálce od něho bázlivě se rozsvěcovaly. Pyšně rozestřel měsíc světlý svůj plášť po zemi, pokryl jím vody řek i zeleň břehů, širý kraj i rozložené město, vlekl jej náměstími a ulicemi, kdekoliv vůbec místo nalezl, a spatřil-li někde odevřené okno jizby, hodil i do ní cíp zlatého pláště.