Loudal se pomalu domů. Když přišel průjezdem až ke dvorku, opominul se podívat dle dávného obyčeje svého nahoru k Josefinčiným oknům. Bylo mu, jako by byl vyvázl z nějakého nebezpečí, když podivně nejistým krokem vešel konečně do kuchyně Lakmusových. Oddechl sobě, krev se mu počala proudit volněji a na Klárku promluvil s tak příjemně znějícím záchvěvem, jak předtím nikdy dříve. Nezdržel se ale dlouho, vešel hned do svého pokoje.
Zavřel dvéře. Hlava se mu schýlila k prsoum. Svlékl jako maně pravý rukáv kabátu, pak se zamyslil. Mimovolně ho to hnalo k oknu. Nevěděl, kdy ráno poslaný list as se odevzdá, má-li neb nemá-li jej Josefinka již. Jako by se bál nějakého trestu, zůstal as na tři kroky od okna stát a díval se skulinou mezi oponou a okenním rámcem k protějšku. Náhle jím škublo, – na protější pavlač vcházel právě listonoš.
Skočil nazpět, vtom však zaslechl klepání na dvéře. „Dále,“ vypravil namáhavě ze sebe a rozpálil se jako francouzská růže.
Dvéře se otevřely a v nich se objevila paní Lakmusová.
Pan doktor rychle chytal svlečený rukáv a na obličeji jeho zahrál sobě nucený úsměv stočený svůj rej.
„Snad vás nevytrhuju, pane doktore?“ tázala se paní Lakmusová zavírajíc za sebou.
„I toto – pěkně vítám – drahá moje paničko,“ koktal pan doktor, uloviv klátící se rukáv.
„Přišel jste dnes tak brzy domů, pane doktore, tak nad obyčej – snad nejste nemocen?“
„Jak to, drahá moje paničko?“ tázal se pitomě v stálé své ještě duševní nejistotě.
„Ale věru.“ pokračovala panička, přistoupla až k němu a položila mu ruku na čelo, „dovolte! Ne, pane doktore, vám opravdu něco schází. Jste rozpálen jako panna, snad.“
„Běžel jsem, já běžím vždycky – já už tak, drahá moje paničko.“ koktal pan doktor.
„Snad nějaký obkladek?“
„I ne ne, mně není nic, pranic! Račte si přec u mne usednout, drahá moje paničko, abyste mně spaní tento.“ pobízel pan doktor a vedl paní Lakmusovou ku křeslu. Paní Lakmusová usedla, pan doktor sedl na sedadlo naproti ní.
„Pořád mně jen říkáte ‚drahá moje‘, jako bych byla skutečně vaše drahá,“ usmála se panička tak koketně, že by se jí byl pan doktor jindy podivil. „Nu kdyby nebylo muže – můj muž je skutečně dobrák – kdo ví! Tak ale vás už musím přenechat jiným a mladším,“ žertovala dále.
Pan doktor se trochu usmál, nevěděl ale, co by řekl, a mlčel.
„Nemyslíte, pane doktore, že je to hezké, když má člověk někoho, komu může říci ‚můj drahý‘?“
„Inu ano – jakpak by ne – když se tak dvě srdce spletou – zvláště z jara.“ namáhal se pan doktor.
„Ale – ale, jak to dnes mluvíte – vy jste čtverák! Kdopak by se vám mohl divit, kdybyste pomýšlel! Jste v nejlepších letech, kvetete zdravím, byl jste hospodářský.“
Doktor vězel v trní. Myslil, že ví paní Lakmusová již všechno o tajné lásce, o Josefince, o básni. Rozhodnutím takovým se náhle vzmužil. „To alespoň sobě mohu říci, že jsem hospodařil i zdravím i penězi,“ prál hrdě.
„To se rozumí,“ chválila paní Lakmusová. „Vy můžete pomýšlet na zcela mladou!“
„Nu, starou bych sobě nevzal, je již příliš hotova, nelze ji učinit jinak, než jak ji již jiní učinili.“ mínil pan doktor již opatrně. „Myslil bych ale jen na takovou mladou, která je hodna, poslušna, měkka, která by se člověku zcela ještě přizpůsobila.“
„To se rozumí,“ souhlasila paní Lakmusová, „jen na takovou! Nu a řekněte – ale upřímně, rozumíte, zcela upřímně – tak upřímně, jako byste třeba mluvil s matkou, jejíž dceru chcete.“ a vzala pana doktora za ruku i zadívala se mu hluboko do očí – „řekněte, nepomýšlíte už na to?“
„Prozrazeno je prozrazeno, nač se stydět!“ zpovídal se pan doktor upřímně. „Ano!“
„Ale vždyť jsem to muži povídala!“ spráskla paní Lakmusová radostně ruce.
„Jak – pan Lakmus.“
„Inu toť! ‚Kdo ví, bude-li ji chtít,‘ povídal, považte si!“
„A proč bych ji nechtěl!?“
„Ale já všechno věděla! Vy čtveráku, za matčinými zády, aby matka nevěděla!“
„Matka? Nač, když jsem myslil, že vůbec nikdo nic neví, ani dcera ne!“
„Dcera nevěděla, ale matky vidí všechno! Byla ta holka nešťastna! Celá spletena; ve dne mluví jen o vás, v noci mluví ze snů, já vám povídám, byla jsem také mlada, ale jakživa jsem to neviděla!“
Doktorovi se udivením odevřela ústa. Z oka mu hleděla nevědomost a rozpačitý, trochu samolibý úsměv.
„Ale je to dobře tak,“ mínila zas paní Lakmusová. „Z počátku jsem nechtěla nikoho v podnájem, teď jsem ráda, Klárka bude šťastna.“
„Slečna Klárka —?“ zadivil se náhle pan doktor a povznesl se ze sedadla.
„Jak vám povídám, celá zblázněná! Ale, to vám povídám, svatba musí být brzy; bydlíte u nás, lidé by si povídali, a nač taky čekat! Známe vás, vy znáte nás – víte, že máme boží požehnání, bude všem dobře.“
„Ale dovolte,“ koktal pan doktor zas nanovo, a přecházel dlouhými kroky, „vždyť já vím, že měla slečna Klárka nějakého pana adjunkta venku.“
„Měla, ale už docela nemá. Oženil se, vzal si vdovu, mlynářku. Myslíte, že ho litovala? Pánbůh zachraň, už vás měla ráda, jako by ji předělal! Já jí sice říkala: ale nepomýšlej na to, pan doktor nebude chtít ohubičkovanou, ona však ne a ne! Nu to se rozumí, jeden milenec žádný milenec!“
Pan doktor nevěděl, co má dělat, paní Lakmusová ale pokračovala hned zase sama dále.
„Viďte, že nebudem odkládat? Máte všechny papíry beztoho pohromadě; viďte, doktore? Tak pořádný pán!“
Doktor potřásl hlavou. Paní Lakmusová rozuměla potřesení ve svém smyslu. „Tedy si napište všechny spisy, vždyť to umíte. – Dnes budete přec obědvat u nás?“
„Ne, ne!“ vyhrkl doktor mocně ze sebe. „Prosím – zde jen!“
„Ale vy jste ještě jako mládeneček,“ usmála se spokojená tchýně. „Klárka beztoho nebude moct vzít ani do úst, až jí to všechno řeknu!“
„Prosím vás proboha, neříkejte nic, pranic, to vám povídám,“ kvapil pan doktor rozhorleně.
Paní Lakmusové to bylo velmi k smíchu. „Kdyby nebylo rozumnějších,“ pravila, „ráda bych viděla, jak byste se dostali ku konci. Jen si spořádejte tedy spisy, doktore. Nechcete už nic?“
„Ne!“
„Pa tedy, doktore!“
„Já se vám poroučím!“
Doktor stál uprostřed pokoje dlouho jako přimražen.
Konečně sobě zhluboka oddechl a hodil hlavou. „Nu tohle by bylo pěkné!“ zabručel zlostně. „Ano, zřídím si spisy, nenadálá paní tchýně, ale ne pro vaši dceru, paní tchýně už zase na odpočinku! – Nezbývá pomoci než u velkém spěchu! Zejtra druhou báseň, pozejtří třetí a popozejtří – ne, to je pátek, kdo ví, co by se stalo – tedy hned pozejtří odpůldne námluvy! Pak honem jiný byt, nebo, ty můj bože, to bude pěkná cesta domů a z domova, – a pak“ —
Nedomluvil. Dvéře se odevřely a sprovázena služkou vkročila zas paní Lakmusová, nesouc stolní přístroj.
„Vyndala jsem pro vás přístroj stříbrný, pane doktore,“ pravila kladouc to na stolek, „nač bychom své stříbro pořád schovávali!“ Přistoupila k doktorovi, položila mu ruku na rameno a šeptala polohlasně: „Já to Klárce už přece řekla!“
VI. Rukopis a mračno
V tomtéž okamžiku, co skončila kapitola předešlá, začíná kapitola nynější návratem pana Ebra, domácího pána, z kanceláře. Paní domácí, právě v kuchyni přikládáním do kamen zaměstnaná, téměř se ulekla z příchodu manželova. Přicházelť jindy teprv k třetí hodině odpolední, dnes byl zde hned po dvanácté a k tomu vypadal tak divně, jak ho snad již dávno neviděla.