„To není důležité,“ řekl jsem.
„Proč?“
„To už je stejně dávno.“
„Co?“
„Když jsem se tam setkával s Ninou.“
„Kdy?“
Děvče zřejmě nechtělo zavěsit a úporně se snažilo pokračovat v rozhovoru.
„Vy jste sama doma?“
„Ano. Máma má noční. Ona je zdravotní sestra v nemocnici a zůstane tam přes noc. Mohla by sice přijít, ale zapomněla si doma propustku.“
„Aha…,“ řekl jsem neurčitě, protože nevím, jak to v nemocnicích chodí. „Ale teď už bys měla jít spát, děvče. Zítra tě čeká škola.“
„Teď se mnou mluvíte, jako bych byla malé dítě.“
„Co tě to napadlo? Mluvím s tebou jako s dospělou.“
„Děkuji. To jste moc laskav. Ale jestli chcete, tak běžte v sedm hodin spát vy! Na shledanou! A té vaší Nině už nevolejte, protože to stejně zase zazvoní tady a probudíte malé děťátko.“
Zavěsil jsem.
Pak jsem zapnul televizor a dověděl se, že lunochod dnes ušel 337 metrů. Takže lunochod měl plné ruce práce a já nemám do čeho píchnout.
Rozhodl jsem se, že to zkusím ještě jednou v jedenáct, a celou hodinu jsem promarnil zbytečnostmi. A taky jsem se rozhodl, že jestli se znovu ozve to děvče, beze slova zavěsím…
„Já jsem stejně věděla, že ještě jednou zavoláte,“ řekla Nina, když zvedla sluchátko. „Jenom prosím vás, nezavěšujte. Mně je opravdu hrozně smutno a na spaní je ještě brzy.“
„Tak dobrá, popovídáme si. Ale proč vlastně ještě nespíte? Vždyť už je takových hodin.“
„Teprve osm,“ řekla Nina.
„Jdou vám pozdě hodinky. Už je skoro půlnoc.“
Nina se zasmála.
Měla měkký příjemný smích.
„Prostě se ode mě chcete za každou cenu distancovat,“ řekla a znovu se zasmála. „Ale venku je tma, protože je říjen, a vy si myslíte, že už je noc.“
„Teď ovšem žertujete vy.“
„Ne, nežertuju. Jdou vám asi špatně nejen hodinky, ale i kalendář.“
„Proč by mi šel špatně kalendář?“ zeptal jsem se poněkud zmateně.
„Protože mi teď určitě řeknete, že není říjen, ale únor.“
„Je přece prosinec,“ řekl jsem, a jako bych si nevěřil, podíval jsem se na noviny, které ležely, vedle na gauči. V záhlaví stálo 23. prosince.
Chvíli jsme mlčeli a já doufal, že Nina teď řekne na shledanou.
Jenže se zeptala:
„Už jste večeřel?“
„Cože…? A víte, že si ani nepamatuju.“
„Takže hlad nemáte.“
„Ne, to nemám.“
„A já mám.“
„Co? Hlad?!“
„Ano…“
„A doma nic není?“
„Vůbec nic,“ řekla Nina. „Kde nic, tu nic. Směšné, že?“
„Jenže já nevím, jak vám teď pomoct,“ řekl jsem rozpačitě. „A peníze máte?“
„Nějaké ano, ale málo. Stejně už je všude zavřeno… A co bych asi tak mohla koupit?“
„Vlastně máte pravdu. Už je zavřeno a vás do restaurace nepustí! Nechcete, já se podívám do ledničky, jestli tam něco není?“
„Vy máte ledničku?“
„Ano, takovou starou. Sever. Znáte tu značku?“
„Ne,“ řekla Nina a pak dodala: „A když tam něco bude, co pak?“
„Pak? Pak vezmu taxi a zajedu k vám. Seběhnete dolů a vezmete si to.“
„Taxi?“ zasmála se Nina. „A kde vlastně bydlíte? My bydlíme na Sivcevově ulici 15/25.“
„Já na Mosfilmovské na Leninských horách. Kousek za univerzitou.“
„To taky neznám. Ale to je jedno, vymyslel jste to hezky. Děkuji. A co máte v té ledničce?“ zeptala se Nina a pak s ostychem dodala: „Já se jen tak ptám, nemyslete.“
„To já si takhle nepamatuju. Ale víte co? Já vezmu telefon do kuchyně a podíváme se spolu.“
Šel jsem do kuchyně a kabel se za mnou táhl jako had. „A máme to. Teď otevřeme ledničku…“
„Vy si můžete nosit telefon s sebou?“
„Ovšem.“
„O tom jsem ještě ani neslyšela.“
„A kde vy máte telefon?“
„Na chodbě, na zdi… Tak co tam máte, v té ledničce?“
„Tady je něco v balíčku. Copak to tady máme? Á, to nic není. To jsou jenom vajíčka.“
„Vajíčka?!“
„Ano. To nic není. Ale tady je francouzské kuře. Chcete, abych vám přivezl francouzské kuře? Raději ne. Je mražené, a než se uvaří nebo ugriluje, člověk vyhládne jako vlk. Maminka by byla zatím dávno doma. Spíš si vezmem kus salámu. Nebo ne, tady jsou marocké olejovky a půl sklenice majonézy… Posloucháte mě?“
„Ano,“ řekla Nina tiše. „Proč si děláte legraci? Takhle? Já jsem nejdřív myslela, že se tomu zasmějeme, ale teď je mi smutno ještě víc.“
„A proč? To máte opravdu takový hlad?“
„Jako byste to nevěděl.“
„Co?“
„Nic,“ řekla Nina. „Ale co! Poslyšte, máte kaviár?“
„Nemám. Ale je tady filé z platýse. Chcete?“
„Ne. To stačí!“ řekla tvrdě. „Pojďte si povídat o něčem jiném. Já už jsem to pochopila.“
„Co jste pochopila?“
„Že máte taky hlad… Co vidíte od vás z okna?“
„Z okna?“ ohlédl jsem se. „Nějaké baráky a továrnu. Asi zrovna končí směna, protože z brány se valí spousta děvčat. A pak vidím ještě ateliéry Mosfilmu a hasičskou zbrojnici a železniční trať. Zrovna tam jede vlak.“
„To všechno vidíte?“
„Ten vlak je, pravda, trochu daleko, takže vidím jen šňůrku zářících oken.“
„Lžete!“
„Tohle se starším lidem neříká!“ napomenul jsem Ninu. „Starší lidé nelžou, ti se mohou jen mýlit. A proč si myslíte, že se mýlím?“
„Protože jste říkal, že vidíte vlak, a ten nemůžete vidět.“
„Pročpak? Je snad neviditelný?“
„Ne, je viditelný, samozřejmě, ale okna mu nemohou svítit. Vždyť vy jste se ani z okna nepodíval.“
„Jak to! Stojím přímo u něj.“
„A v kuchyni máte rozsvíceno, že?“
„Ovšem. To jste si myslela, že polezu do ledničky potmě?“
„Tak vidíte! Už jsem vás nachytala potřetí. Ale já vám rozumím.“
„Milá Nino, nechtěla byste mi vysvětlit, co mi rozumíte?“
„Jestli se díváte z okna, tak jste musel vytáhnout zatemnění. A jestli nemáte zatemněná okna, tak jste musel zhasnout světlo, to je snad jasné.“
„To tedy vůbec není jasné. Proč bych měl mít zatemněná okna? Je válka či co?“
„A je snad mír či co?“
„No dobrá, já vím. Vietnam, Blízký východ a tak dále. Ale to jsem nemyslel.“
„Já taky ne… Počkejte! Vy jste invalida?“
„Invalida?“ zeptal jsem se překvapeně. „Ne, zaplať pánbůh, všechno mám na svém místě.“
„Tak vás vyreklamovali!“
„Ne. Odkud?“
„Jak to, že tedy nejste na frontě?“ V té chvíli jsem měl poprvé pocit, že něco není v pořádku. To děvče žertuje, ale dělá to tak samozřejmě a přesvědčivě, že mě málem vylekala.
„Na jaké frontě, Nino?“
„Vy se ptáte? Tam, co jsou všichni, tam, co je táta. Na německé. A teď nežertuju! Mluvím vážně. Ale vy mluvíte nějak divně. Kdo ví. Možná že ani o těch vajíčkách a kuřatech nelžete.“
„Ovšemže nelžu!“ ohradil jsem se. „A fronta taky žádná není… Poslyšte, Nino, neměl bych k vám zajet?“