„Tak je to dobře,“ řekla Lina. „Podejte mi ruku. Půjdeme dovnitř.“
Lina mi ukázala pokoj, ve kterém jsem měl bydlet, pomohla mi vybalit věci, odvedla mě k bazénu s teplou klokotající vodou s bublinkami. Bazén byl setmělý větvemi, které se nad ním téměř uzavřely.
Pak mě vzala na plochou střechu domu, kde se rozkládala její hlučná zoologická zahrada — pruhované brebtající kobylky, šestikřídlí ptáci, modré rybky podřimující ve květech a pro mne ta nejobyčejnější, zde však nesmírně vzácná pozemská kočka. Kočka mi nevěnovala sebemenší pozornost. Lina řekla:
„A já bych byla přísahala, že z vás bude mít radost. Až mi to je líto.“
Lina se mnou zůstávala vždy až do večera, málokdy jsem viděl někoho jiného kromě ní. Občas se mi omluvila a odběhla. Říkal jsem jí: „Máte určitě spoustu starostí. Nevěnujte se mi tolik.“ Jakmile však odešla, přepadal mě tíživý pocit osamocení, necítil jsem se ve své kůži.
Jednou jsem se odhodlal a dokonce jí řekl o tom, jak mě léčí ze všech neduhů a těžkých myšlenek její přítomnost. Lina se usmála a odpověděla, že k večeru se vrátí její bratr, že přiveze léky, které mě vyléčí z následků letu.
„K ránu budete jako znovuzrozený. Všechno pomine.“
„A co vy?“
„Co já?“
„Vy nepominete?“
„Ne,“ řekla Lina s jistotou. „Já tu zítra zase budu.“
Při večeři se shromáždila celá rodina, kromě nemocné babičky, u dlouhého stolu. K mému překvapení jsem zjistil, že v domě, který mi připadal jako vylidněný, bydlí nejméně deset osob. Domácí pán, unavený a bledý, seděl vedle mne a sledoval mě, abych vypil všechny léky, které přivezl jeho syn, student medicíny. Pán domu řekl, že jeho matce je lépe. Usnula. Nehledě na to, že byl unavený a bledý, hodně mluvil a byl úplně jiný než ten zamračený člověk, který mě uvítal na kosmodromu. Tehdy měl obavy o matku, ale dnes…
„Probudila se…“ řekl najednou.
Bezděčně jsem naslouchal. V domě bylo naprosté ticho.
„Půjdu se na ni podívat,“ řekl jeho syn. „Ty jsi unavený, otče.“
„Co tě to napadá,“ namítl otec, „zítra máš přednášky.“
„A ty snad nemáš co dělat?“
„Tak půjdeme spolu,“ řekl otec. „Omluvte nás.“
Lina mě doprovodila do pokoje a řekla:
„Věřím, že usnete.“
„Určitě,“ přitakal jsem. „Zvláště jestli mezi léky bylo něco na spaní.“
„Jistěže bylo,“ řekla Lina. „Dobrou noc.“
Skutečně jsem brzy usnul.
Druhý den jsem vstal a cítil jsem se docela vyléčen. Spěchal jsem do zahrady ve víře, že tam najdu Linu. Čekala mě u bazénu. Chtěl jsem jí honem vyprávět, jak jsem dobře spal, jak jsem rád tomu dnešnímu ránu, ale Lina mě nenechala ani otevřít ústa.
„Výborně,“ řekla, aniž bych řekl slovo, jako kdyby mi četla myšlenky. „Babičce je také lépe. Teď vás otec zaveze do ústavu. Večer vás budu zase čekat. Budete mi vyprávět, jak pracujete, co zajímavého jste viděl.“
„Vy to uhodnete sama.“
„Jak to?“
„Umíte číst myšlenky.“
„Proč by se právě musely číst myšlenky?“ opakovala. „Máte všechno napsáno ve tváři.“
„Všechno?“
„Skoro všechno.“
Uplynulo několik dní. Ve dne jsem pracoval, po večerech jsem se toulal po městě, chodil po polích, po lesích, přicházel jsem k velkému slanému jezeru, ve kterém žily opancéřované ryby. Někdy jsem byl sám, jindy s Linou. Zvykl jsem si na domácí lidi, seznámil jsem se ještě se dvěma třemi inženýry. Avšak při vší všednosti mé existence mě ani na okamžik neopouštěl pocit výjimečnosti místních lidí. Téměř jsem uvěřil v jejich telepatické schopnosti. Jednou jsem šel po ulici. Byla zelená a klikatá jako skoro všechny ulice v tomto městě. Přede mnou pobíhali kluci. Kopali do míče, já šel za nimi, pozoroval je a chvílemi jsem dostával chuť se za nimi rozběhnout a taky si kopnout. Nevšiml jsem si kořene, který vyčníval ze země, upadl jsem a uhodil se do kolena. Bolest, která následovala, byla tak prudká, že jsem vykřikl. Chlapci se zastavili, jako kdyby ta bolest postihla je. Míč se odkutálel pryč, nikdo mu nevěnoval pozornost, a všichni se otočili ke mně. Pokusil jsem se usmát a zamávat na ně, běžte pryč, najděte si ten svůj míč, vždyť to už skoro nebolí. Stáli však a dívali se. Nemohl jsem vstát. Zřejmě jsem si natáhl šlachu. Chlapci se ke mně rozeběhli. Nejstarší z nich se mě zeptaclass="underline"
„Moc vás to bolí?“
„Není to tak strašné.“
„Doběhnu pro lékaře,“ řekl druhý.
„Utíkej,“ řekl nejstarší, „my tu počkáme.“
„Ale chlapci,“ řekl jsem. „Natáhl jsem si šlachu. To se stane každému, za chvíli to přejde.“
„Jistě,“ odpověděl ten nejstarší. Jako kdyby bolest chlapce poslechla, začala ustupovat. Chlapci se na mě vážně dívali a mlčeli. Jenom ten nejmenší se z ničeho nic rozplakal, a ten nejstarší mu řekclass="underline"
„Utíkej domů!“
Poslechl. Pak přišel lékař. Snad bydlel ve vedlejším domě. Podíval se mi na nohu, dal mi injekci a chlapci byli hned pryč, zase bylo slyšet duněni míče, které je ještě před chvílí připomínalo.
Lékař mi pomohl dojít domů. Odmítal jsem jeho pomoc, ujišťoval jsem ho, že dojdu sám.
„Už mě to nebolí. Bolelo to jenom v první chvíli. Chlapci by vám to potvrdili.“
„Vy jste u nás hostem?“ zeptal se lékař.
„Ano.“
„Pak to chápu,“ řekl lékař.
Nehledě na to, že bylo velice brzy, v domě byli všichni pohromadě. Babičce se přitížilo. Tolik se jí přitížilo, že ji museli odvézt do nemocnice, kde měla být okamžitě operována. Přistoupil jsem k Lině. Byla bledá, pod očima měla kruhy, čelo samou vrásku.
„Všechno to bude zase v pořádku,“ řekl jsem.
„Děkuji. Vy jste upadl?“
„Nic to nebylo, už to nebolí.“
„Babička má ale velké bolesti.“
„Proč jí nedají injekci? Mně hned pomohla.“
„Nejde to. Jí už nic nepomáhá.“
„Chtěl bych vám být nějak užitečný.“
„Tak jděte pryč,“ řekla stroze. Bezbarvým hlasem požádala, jako kdyby chtěla, abych jí přinesl vodu. „Odstupte dál. Překážíte.“
Odešel jsem do zahrady. Cítil jsem se zbytečný. Snažil jsem se neublížit jí. Bylo jí přece špatně. Všem teď bylo špatně.
Viděl jsem, jak odjíždějí. Zůstal jsem v domě sám. Vystoupil jsem nahoru do zoologické zahrady. Kočka mě poznala, přistoupila k síti, třela se o ni, ocas měla zdvižený. Kočka domácí u nás nežije v kleci, tady to ale bylo exotické, vzácné zvíře. Já jsem tu byl taky jako vzácné zvíře, které se nevyznalo v tom, co se tu dělo, a nemohl jsem počítat, že to někdy pochopím. Přesto mi připadalo, že jsem se s těmi lidmi sblížil. Má nedokonalost vyšla najevo v nejméně vhodný okamžik, ale v čem ta nedokonalost spočívala? Bylo mi jasné, že musím do nemocnice a že tam odhalím něco důležitého. Nikdo mě tam nezval, spíš tam budu překážet, přesto jsem tam musel.
U vchodu mě nikdo nezastavil. Jenom dívka u šedivého pultu se mě zeptala, jestli něco nepotřebuji. Řekl jsem babiččino jméno a dívka mě doprovodila k výtahu.
Šel jsem dlouhou chodbou, která ničím nepřipomínala nemocnici. Podél zdí stála křesla těsně jedno vedle druhého. V nich seděli lidé. Byli zdraví, docela zdraví. Mlčky seděli a bylo vidět, že trpí.