U matových dveří před operačním sálem jsem uviděl mé přátele. Linu, jejího otce, bratry. Hned vedle v křeslech byli naši společní známí — ti, kdo s námi pracovali, kdo bydleli v sousedství. Lina na mě pohlédla. Její zřítelnice po mně přejely. V očích jí bylo vidět bolest. Klesl jsem do volného křesla. Bylo hloupé dívat se na lidi, kterým jsem byl lhostejný. Teď už jsem věděl to, co pro mne bylo ještě před hodinou tajemstvím.
Nemusel jsem čekat dlouho. Z ničeho nic, jako kdyby nad nimi někdo mávl kouzelným proutkem, všichni ožili, tváře se jim zjasnily. Někdo řekclass="underline" „Dostala narkózu.“ Dohodli se, kdo tu zůstane, kdo se sem vrátí po operaci, až přestane narkóza působit.
Lina ke mně přistoupila. Vstal jsem.
„Nezlobte se,“ řekla. „Je to moje vina, ale pochopte…“
„Je mi to jasné. Jak bych se na vás mohl zlobit? Je mi jenom smutno, že tu jsem cizí.“
„O tom nemluvte. Za to přece nemůžete.“
„Víte, když jsem dneska upadl, přiběhli ke mně kluci a zůstali u mne tak dlouho, dokud nepřišel lékař.“
„A co měli jiného dělat?“
Přišel k nám její otec.
„Děkuji vám, že jste přišel.“ řekl. „Vezměte s sebou, prosím, Linu, My si tu s tím poradíme bez ní. Profesor mě ujistil, že operace dopadne dobře.“
„Já tu zůstanu, otče,“ řekla Lina.
„Jak myslíš.“
„Bylo by těžké vysvětlovat všechno od začátku,“ řekla Lina, když otec odešel. „Pro nás je to tak přirozené, jako pro vás jídlo nebo pití, spánek. Děti to učíme od prvních jejich kroků.“
„Tak tomu bylo odjakživa?“
„To ne, naučili jsme se tomu před několika stoletími. V podstatě však tomu tak bylo odjakživa. Třeba to je i ve vás, je to možná skryto někde v hloubi mozku. Těžko je možno uvěřit, že by jiné světy takovou možnost neměly. Vždyť každá rozumná bytost musí toužit po takové schopnosti. Nebo se snad mýlím?“
„Máte pravdu,“ řekl jsem. „Má-li někdo, kdo žije vedle nás, bolest, zvláště je-li to někdo blízký, musím chtít podělit se s ním o jeho trápení.“
„Nejenom o trápení,“ namítla Lina. „Také o radost. Vzpomínáš si na první den, kdy jsi přiletěl? Bylo ti příšerně. Otec ti příliš pomoci nemohl — hlavní tíha babiččiny bolesti dopadala na něho, je to přece její syn. Dokonce když tě vítal na kosmodromu, musel pomáhat babičce – čím je člověk od toho, komu pomáhá, vzdálenější, tím těžší to je. Otec musel vzít na sebe i tvou bolest. Ty jsi byl host. A bolela tě hlava.“
„Pořádně mě bolela.“
„Já se jenom divím, jak otec mohl dojet až domů. Hned mě vystřídal u babiččina lůžka. Uviděla jsem tě oknem a byl jsi mi sympatický. Zůstala jsem s tebou celý den a celý den mě bolela hlava za tebe.“
„Nezlob se, to jsem nevěděl,“ řekl jsem jí.
Uvědomil jsem si, že právě tady v nemocnici jsme si začali tykat. Už jsme to měli udělat dřív.
„Nezlob se na mě,“ opakoval jsem. „Ale tak je to přece jenom lepší. Dovedu si představit, jak bys byl rozladěn, kdybys o tom věděl.“
„Odjel bych.“
„Dobře, žes neodjel. Ale teď už jdi. Vrátím se ráno. Zaklepu na tebe. Domluvíme se.“
Znovu jsem procházel dlouhou nemocniční chodbu, kde seděli příbuzní a přátelé těch, kteří měli nějakou bolest.
Došel jsem pomalu pěšky až domů. Trochu mě bolela noha, ale snažil jsem se nemyslet na to. Chvílemi bolest propukala silněji a ti z kolemjdoucích; kteří mi byli nejblíže, se za mnou ohlíželi, dívali se na mne a bolest ustupovala. Přidal jsem do kroku, abych nepřidělával starosti jiným. Potkal jsem mladé ženy. Nesly obrovskou náruč květů. Smály se a povídaly si o něčem veselém. Když uviděly mou zkřivenou tvář, podarovaly mě svou radostí, která se mě zmocnila jako osvěžující sprcha. Děda, který seděl na lavičce a opíral se o hůl, mě obdaroval svým klidem a vyrovnaností. Tak tomu se mnou bylo i dřív, jenomže jsem si nevšímal spojitostí mezi mými pocity a pocity jiných lidí. Žilo se jim snáze, ale současně i obtížněji než nám. Mohou druhé obdarovávat i dary přijímat, nebo spíše musejí dary přijímat.
Když vypršela doba mé služební cesty, odletěl jsem na Zemi. Na kosmodrom mě doprovázela jen Lina.
S ostatními jsem se rozloučil už ve městě. Tak, jak jsme se předem dohodli.
„Chtěla bych s tebou letět na Zemi,“ řekla Lina.
„Ne,“ řekl jsem. „Víš přece proč. Na Zemi by to pro tebe bylo nesmírně těžké. Nemůžeš se tam dělit o mou radost nebo o tvou bolest.“
„To nedokážu,“ souhlasila Lina. „Máš pravdu. A je to moc smutné.“
„A já zase nemohu žít s tebou a vědět, jak jsi sama, jak ti nemohu pomáhat, kdybys mou pomoc potřebovala.“
„Třeba ale zůstaneš s námi? Tady. Se mnou.“ Neměla v hlase mnoho jistoty.
„Vzpomeň si na den,“ řekl jsem, „kdy tvou babičku operovali. Přišel jsem za vámi, ale byl jsem tam jako slepý. Já tu zůstat nemohu.“
To všechno bylo už vysloveno včera, předevčírem. Opakovali jsme si teď jenom rozhovor, jehož konec jsme znali, a přesto jsme ho museli opakovat, protože zbývala jakási ubohá naděje, že se dá najít nějaký kompromis, že se dá něco vymyslet a že se nebudeme muset rozloučit.
Stál jsem u schůdků. Lina přistoupila až ke mně, viděl jsem černé body v jejích stříbrných očích. Řekla:
„Zapamatuj si, jak mi je teď.“
A k mému stesku přibyl její stesk, byla najednou tma, chytil jsem se jí za ruku, abych neupadl. Ale nikdo z kolemjdoucích cestujících mi nepomohl, nesdílel se mnou můj stesk, protože v životě jsou okamžiky, kdy člověk nesmí druhému přijít na pomoc.
Pak následoval let, přetížení a spousta nepříjemností. Přestupování v nepohodlných kovem a rozpálenou umělou hmotou páchnoucích nákladových stanicích. Byl jsem však naprosto zdráv a cítil jsem se skvěle. Věděl jsem, proč tomu tak je — daleko ode mne sedí ve svém pokoji Lina, tiskne si hlavu do dlaní, která ji tolik bolí. Zlobil jsem se na ni, pokoušel jsem se přesvědčit ji, opakoval jsem stále — zapomeň na mě, neber mi mou bolest…
Tolik bych se tam chtěl vrátit, vím ale, že to nikdy nedokážu.
Prázdný dům
Jsme jako mořeplavci ze sedmnáctého století. Oceány nemají břehy a skrývají spoustu tajemství. Mapy jsou samá bílá plocha jenom zřídka proťaté cestami kapitánů, kteří v těchto šířkách byli před deseti nebo sto lety. Bohatá fantazie kartografů zaplnila bílá místa dvouhlavými příšerami, mořskými hady, horami chrlícími oheň, sirénami.
Už zítra může mořeplavce potkat štěstí: nad přídí lodi přeletí zelený papoušek, na vlnách se rozhoupá skořápka z kokosu a jako mlhavý přízrak se na obzor zavěsí neznámý ostrov.
„Na tom ostrově nebudou žádné dvouhlavé potvory ani tmavolící krásky. Ani tam nečeká žádné tajemství. Bude to ostrov jako stovka těch před ním,“ řekl Gusjev.
„Přitažlivost G, krátery po meteorech a čedičová ložiska,“ řekl Bauer.
„Já se tu s vámi nudím,“ řekl jsem. „A to už pěkně dlouho. Žádné krátery po meteorech tam nebudou. V takové husté atmosféře by shořel i arizonský meteor.“
„Tam shořelo už všechno,“ nevzdával se Gusjev. „Teplota na povrchu plus tři sta. Můžeš věřit zkušenému člověku.“
Do společné kabiny sestoupil Janson a přinesl rozšifrované hlášení ze sondy. Teplota na povrchu u rovníku minus čtyřicet stupňů C. Ovzduší běžného typu. Z dalekého břehu pokyvovaly hlavami palmy.