„Strašné vichřice,“ řekl kapitán, když vstoupili na můstek. „Odporné klima, ale žít se tu dá.“
Na obrazovce vířila sněhová bouře, v prostorách mezi oblaky se občas mihla místa bez sněhu.
Bauer rozložil na stolku pro navigátora snímky ze sondy. Vypadal jako děda, který si vykládá karty.
„Tak tady je město,“ řekl Bauer a podal kapitánovi málo zřetelný snímek. Fotografie byla přečmáraná pruhy vichřice a přes ně bylo možno rozeznat rovné přímky a kruhy.
Nechali jsme koráb na oběžné dráze a přistáli jsme skromně ve výsadkovém člunu. Při přistání to člunem mávalo ze strany na stranu a zanášelo nás to k ostrým zubům skalisek.
„Tropický ráj,“ řekl Bauer a zapínal si skafandr.
Kdyby na korábu byly kožichy, mohli jsme se bez skafandrů obejít. Jenže žádné kožichy jsme s sebou nevezli.
„Až se s nimi blíže poznáme, půjčíme si od nich teplé boty,“ odpověděl jsem.
„To jak kdo,“ řekl Bauer. „Já budu chtít lyže. Tady se musí nesmírně dařit zimním sportům.“
„Už budete konečně hotovi?“ zeptal se vysílačkou kapitán.
„My už jsme připraveni!“ řekl Bauer.
„Ve člunu zůstane Gusjev?“
„Ano.“
Tak to bylo dohodnuto už na korábu. Gusjev se jenom usmál. Já s Bauerem jsem nastoupil do pásového vozidla. Stroj se zachvěl, když se o přední sklo opřel sníh. Napůl jsme uvízli v sypké hmotě. Město před námi vyvstalo ve chvíli, kdy jsme se prodrali k prvnímu domu. Nízké kopule vystupovaly ze sněhu jako čepice poddoubáků z nánosu podzimního listí.
Na náměstí nebyla ani noha.
„Proč mlčíte?“ zeptal se kapitán.
„Nikdo není doma,“ řekl Bauer.
Zajistil jsem se lanem a vylezl ven. Vítr se mi zle opřel do zad. Pokusil jsem se ukrýt za šikmou zdí. Vypoulilo na mne oči bílé huňaté zvíře o něco větší než ovčácký pes. Postavilo se na zadní a vycenilo na mě krokodýlí zuby.
„Počkej,“ povídám zvířeti. „Čípak jsi?“
Zvíře zvedlo na záda dlouhý ocas a zmizelo v bouři.
„S kým si to povídáš?“ zeptal se Bauer.
„S vlkem,“ řekl jsem. „Právě utekl.“
Ze sněhu vyvstala zeď. Byla na ní mozaika — žluté a fialové úsměvy bez tváří, pestré spirály a ovály.
„V létě tu musí být teplo,“ řekl jsem.
„V létě ano,“ řekl Bauer. „To se planeta vrací k jejich Slunci.“
Nalezli jsme vchod na náměstí. Dvojité dveře na konci krátkého tunelu propustily pásové vozidlo dovnitř, nehlučně se uzavřely a zahradily tak cestu bouři. Sníh, který sem vnikl spolu s námi, neroztál, ve tvaru vějíře se rozložil na desky. Zadupal jsem, setřásl tak z bot sníh a sejmul přilbu. Na náměstí bylo ticho a zima. Okna všech domů byla zavřena, dlažba poprášena tenkou vrstvou prachu. Bauer zajel s vozidlem k velkým zaskleným dveřím a seskočil na dlažbu.
„Kdyby tu přeletěla aspoň moucha,“ řekl jsem.
„Je tu zima,“ podotkl Bauer, „nasaď si přílbu nebo nastydneš.“
„Musíme dovnitř,“ řekl jsem já.
Bauer přikývl, ale nějakou dobu jsme se nepohnuli z místa. Jednodušší by bylo udělat první krok, kdyby bylo město zničeno, rozrušeno větry, kdyby bylo mrtvé.
Toto město ale mrtvé nebylo. Jenom se tak tvářilo. Jako kdyby si na nás vymyslelo zvláštní hru.
„Jdem?“ zeptal jsem se.
„Opatrně,“ ozval se hlas.
Zachvěl jsem se. To promluvil kapitán.
„Mohou tam být schována všelijaká zvířata.“
Dveře zaskřípaly. Místnost za nimi byla rozlehlá, temná a vracela ozvěnu. Prošlapaný koberec se táhl mezi dvěma řadami kulatých stolů. Byly jeden jako druhý, jenom na jednom ležela povalená váza s uraženým uchem.
Procházeli jsme mezi nimi, šero rostlo a šedivá okna za zády se rázem proměnila v oči provrtávající nás pohledy. Bauer zapojil svítilnu na přilbě, cvakl knoflík na pouzdru s pistolí. Kryt odskočil a rukojeť zbraně se zaleskla.
„Co kdybyste se takhle vrátili?“ zeptal se Gusjev vysílačkou.
„Tady vedou dolů schody,“ řekl Bauer. „Sestoupíme.“
Dveře na konci úzkého schodiště byly zavřeny. Bauer stiskl kliku. Vtom se kolem nich rozsvítilo světlo. Ne příliš prudké, rovnoměrné, nažloutlé. Se zaskřípáním odjela do strany mříž. Ocitli jsme se ve skladu.
„Kdyby tu byla třeba jediná mrtvola,“ řekl Gusjev a procházel se po společné kajutě. Vysoko zvedal nohy a překračoval kupy fotografií, grafů a výpočtů. „Nebo aspoň jediná živá duše! Jak se jim podařilo zničit se bez jediné stopy? Můžete mi to vysvětlit?“
„Ne.“
„Co to bylo za neštěstí, která smetlo z planety všechny živé? Prohledali jsme přece už několik měst, posílali jsme biosondu do moře, vláčeli se po horách. Co to bylo? Absolutní zbraň?“
„Absolutní zbraň by zničila i vlky, jeleny a ptáky,“ odpověděl kapitán. „Zvířata ale zůstala naživu. Téměř všichni jsou v zimním spánku, ale žijí. Čekají na léto.“
„Třeba se uchýlili do podzemních jeskyní. Ale proč? Přece bychom nepřehlédli jeskyně, kde žije půl druhé miliardy rozumných bytostí.“
Bauer seděl na podlaze, zdola se díval na Gusjeva a řekclass="underline"
„Klasická situace. Tajemství Marie Celesty.“
„Cože?“
„Copak si nevzpomínáš?“
„Nevzpomínám.“
„Před dvěma sty lety objevili v oceáně loď. Jmenovala se Maria Celesta. Bílé plachty napínal vítr a tak dále. Všechno bylo v naprostém pořádku — do lodi netekla voda, ani stopa po požáru. Ale taky ani jediný člověk na palubě. Po moři pluje opuštěná nepoškozená loď. Na plotně hrnec, na palubě dětská hračka. Záchranné čluny nepoškozeny. Tajemství nebylo do dneška odhaleno.“
„Co když tu šlo o nějakou epidemii?“ řekl jsem.
„Z toho by se dala udělat spousta všelijakých hypotéz Třeba že se mrtví rozplývali ve vzduchu, a divoká zvěř byla na nemoc imunní.“
„Jo,“ řekl Bauer, „u nich doma žila domácí zvířata. Ta tu taky nejsou.“
„A ještě jedna maličkost,“ řekl Gusjev při prohlížení nějaké fotografie, „neznají vůbec zimní oblečení.“
„A nějaké topení.“
Kapitán se protáhl a bylo slyšet, jak si láme prsty.
„Zůstaneme tedy u pracovní hypotézy. Řekněme, že dřív taková chladna neznali. A když uhodily mrazy, nebyli na ně připraveni. A pak se to něco stalo.“
S Bauerem jsme stáli v chodbě obytného domu. Podle plánu práce jsme měli jednu takovou stavbu změřit, vyfotografovat, shromáždit vzorky.
„Utři si nohy,“ řekl Bauer, který mezitím vstoupil do první místnosti. „Mají tu koberec. Naděláš jim tu.“
Vnější stěna místnosti byla zakulacená, kopírovala vlastně tvar kopule, která ukrývala budovu. Na zdi visel velký obraz s lesem. Bujný, zelený, rozkvetlý les. Po celé podlaze ležel modrý koberec. Vypadalo to tu, jako kdyby ten, kdo tu bydlel, odešel včera. Jestliže z náměstí lidé stačili všechno sklidit, pak tady to nestihli. Na stolku jsou poházené časopisy, titěrné bačkůrky stály u pohovky, dveře skříně byly pootevřeny, na věšácích visely šaty, bundy, tuniky, přehozy, všechno ale letně lehké.
Bauer sfoukl prach s časopisu a otevřel ho.